Rozhodnutí NS

30 Cdo 833/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 833/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.833.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 833/2017-104


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. N., bytem XY, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 236/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 926/2015-89, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 926/2015-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 367/1993, které mělo trvat více než 17 roků.

2. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl v rozsudku ze dne 11. 8. 2015, č. j. 11 C 236/2014-57, že řízení o zaplacení částky 128 000 Kč se částečně zastavuje (výrok I) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 172 000 Kč s tam uvedenými úroky a na náhradu nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že co do zbytku, tedy co do částky 200 000 Kč s tam uvedenými úroky, se žaloba zamítá (výrok III).

3. K průběhu posuzovaného řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně mj. vyplývá, že nynější žalobkyně byla jednou z 24 žalovaných, vůči kterým se žalobce z titulu náhrady škody ze vzniklého schodku žalobou ze dne 3. 11. 1993 domáhal původně zaplacení částky 257 336 Kč s příslušenstvím, přičemž nynější žalobkyni byla žaloba doručena dne 15. 7. 1997 a řízení bylo ukončeno právní mocí rozhodnutí dovolacího soudu dne 16. 3. 2015. Vůči nynější žalobkyni bylo původně uplatňováno zaplacení částky 102 901 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobce žalobu opakovaně měnil, naposledy dne 12. 12. 2005, kdy vypočetl podíly žalovaných a vůči nynější žalobkyni požadoval zaplacení částky 71 750 Kč s příslušenstvím.

4. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 926/2015-89, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (co do zamítnutí částky 107 378 Kč s příslušenstvím) i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žaloba v části ohledně částky 172 000 Kč s tam uvedenými úroky zamítá a v napadené části výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 107 378 Kč s tam uvedenými úroky, se potvrzuje (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 557 Kč (výrok II).

5. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně ve vztahu k nesprávnému určení počátku řízení pro stanovení jeho celkové délky a posoudil dobu od podání žaloby až ke dni doručení žaloby žalované jako část, ve které sice v důsledku nečinnosti soudu nevyvstaly konkrétní komplikace, jež by následně negativně ovlivnily délku řízení, přesto nelze podle něj tuto část z celkové délky řízení vyjmout. Uzavřel tak, že celková doba řízení představuje 21 let, 4 měsíce a 13 dnů, přičemž i přes povahu uplatněného nároku a velmi vysoký počet účastníků je taková délka řízení objektivně nepřiměřeně dlouhá.

6. Odvolací soud uznal (souhlasně se soudem prvního stupně) jako základní částku pro odškodnění 18 000 Kč za jeden rok řízení. Přitom jako náhradu za období, ve kterém by bylo reálné očekávat skončení řízení, určil částku za jeden rok ve výši 9 000 Kč, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně ji aplikoval na počáteční čtyři roky řízení. Odkázal přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k základní sazbě zadostiučinění ve výši 354 750 Kč a poté přistoupil k úpravě částky dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).

7. Při posouzení kritéria jednání žalobkyně neshledal odvolací soud důvod ke korekci základní částky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal důvod pro jakékoliv zvýšení základní částky při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Žaloba totiž směřoval vůči nezvykle vysokému počtu žalovaných, jejichž společná odpovědnost za schodek vyžadovala od okresního soudu učinit jednoznačná a přesná zjištění stran základu jejich odpovědnosti, k čemuž bylo zapotřebí zjistit jejich stanoviska a provést navržené důkazy. Dospěl-li pak soud k předběžnému závěru o důvodnosti nároku co do jeho základu, důvodně se pak (i cestou znaleckého zkoumání) zabýval určením konkrétní výše odpovídající platební povinnosti každého ze žalovaných. Postupu soudu tak nelze vytýkat nesystematičnost či neúčelnost jeho postupu, neboť konečný závěr o nedůvodnosti nároku učinil až odvolací soud na základě odlišného právního posouzení otázky vyvinění zaměstnanců v důsledku zanedbání povinností zaměstnavatele při zajištění podmínek pro řádné nakládání se svěřenými hodnotami. Odhlédnout nelze ani od opakovaných dispozic se žalobním nárokem, jež bylo nutno doručit všem účastníkům řízení, což rovněž přispělo k oddálení rozhodnutí ve věci samé.

8. Pokud jde o kritérium složitosti řízení, odvolací soud přistoupil k snížení základní částky o 40 %, což odůvodnil počtem žalovaných se společnou odpovědností, vůči nimž se žalobce domáhal náhrady škody za zjištěný schodek na svěřených hodnotách (zboží na prodejně). Soud se tak musel potýkat s problémy při doručování písemností tak vysokému počtu účastníků, jejichž stanoviska byla co do obsahu i uvedených důvodů rozdílná, čímž byl dán i široký rámec skutečností, které byly mezi účastníky sporné a které bylo nutno objasnit dokazováním, které pak soud prováděl ve značném rozsahu, kdy vyslýchal účastníky i svědky, prováděl znalecké zkoumání k výši škody, i výslechy znalců. V průběhu řízení žalobce opakovaně upravoval žalobní petit formou částečných zpětvzetí žaloby a změn žaloby, v důsledku čehož musel soud i korigovat své předběžné závěry o výši nároků dopadajících na jednotlivé žalované. Nadto řada žalovaných uplatnila námitku promlčení, k jejímuž objasnění bylo zapotřebí zjišťovat skutkové okolnosti týkající se uplatnění nároku ve vztahu k jednotlivým žalovaným.

9. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který zvýšil základní částku o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení, neboť se jednalo o pracovněprávní spor. Podle odvolacího soud v projednávané věci nebyla řešena otázka trvání pracovního poměru či jeho (neplatného) skončení, ani mzdový nárok či nárok na náhradu mzdy, nýbrž žalobkyně čelila nároku zaměstnavatele na náhradu škody, tedy „běžnému“ nároku na zaplacení finanční částky. K příslušenství této, dle odvolacího soudu nijak zásadně vysoké, pohledávky, jakož i k nákladům řízení, nelze přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu žalujícího zaměstnavatele ve sporu. Žalobkyně ani neuvedla, v čem by měla spočívat její morální nemajetková újma, jakým negativním způsobem zasáhl spor do jejích osobních, pracovních či finančních vztahů. Dlouhodobá nejistota z nekončícího soudního řízení, tak nemá žádnou konkrétní projekci v jejím osobním či profesním životě. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala žádné skutečnosti, které by pro ní samotnou význam předmětu řízení umocňovaly. Těmto závěrům pak podle odvolacího soudu odpovídá snížení základní částky o 20 %.

10. Po snížení základní částky o 40 % a o 20 % odvolacím soudem představovala celková náhrada nemajetkové újmy v projednávané věci částku 141 900 Kč. Po odečtení částky 128 000 Kč, která již byla žalobkyni vyplacena žalovanou před prvním jednáním ve věci (v té části bylo řízení pro zpětvzetí zčásti zastaveno), zůstal rozdíl ve výši 13 900 Kč. Přitom odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 nepřehlédl, že „plnění, jehož se žalobkyni od žalované dostalo…, takřka dvojnásobně překračuje v původním řízení žalovanou částku, a protože výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, který byl v daném případě dán výší žalované částky (asi 75 000 Kč), pak ve vztahu k tomuto kritériu je i konečná výše žalovanou vyplaceného zadostiučinění více než odpovídající“. Další finanční nároky žalobkyně tak již nemohou být po právu.

11. Odvolací soud přiznal žalobkyni na náhradu nákladů řízení za 4 úkony právní služby před soudem prvního stupně, včetně paušálních nákladů a daně z přidané hodnoty, částku 31 557 Kč. Další úkony právní služby včetně úkonů za odvolací řízení již odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené ve vztahu k uplatněnému nároku a odměnu za ně nepřiznal.


II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu „ve výroku ve věci samé a to v celém rozsahu“ napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem, dovoláním.

13. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je „nepřezkoumatelným v otázce zamítnutí žalobou uplatněného nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z jí náležejícího odškodnění za dobu od 20. 7. 2014, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta k vyřízení nároku žalovanou, do 24. 7. 2014, kdy žalovaná plnila“. Z napadeného rozsudku není možné ani zjistit, jaká výše odškodnění dle odvolacího soudu žalobkyni náleží. Odvolací soud se tím dle dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého je pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. při určení konečné výše odškodnění.

15. Dovolatelka shledává „nesprávným a s ustálenou praxí rozporným názor odvolacího soudu o nutnosti zkrácení základní sazby na polovinu nikoli pouze za prvé dva, nýbrž dokonce za prvé čtyři roky řízení“. Uvedený postup je v rozporu se Stanoviskem, podle něhož Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší.

16. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jedny a tytéž okolnosti (počet účastníků, opakované dispozice s žalobami) používá nepřípustně dvakrát ke snížení odškodnění. Poprvé v oblasti posouzení postupu orgánů veřejné moci a podruhé v oblasti posouzení složitosti řízení, a to bez uvážení jejich reálného vlivu na délku řízení. Dovolatelka také rozporuje rozsah snížení základní částky o 40 % z důvodu složitosti řízení.

17. Dovolatelka shledává rozsudek odvolacího soudu taktéž nesprávný v posouzení kritéria významu sporu pro žalovanou, pokud jde o pracovněprávní charakter věci, a má jej za rozporný se Stanoviskem, podle kterého každý pracovněprávní spor patří mezi řízení, u nichž se zvýšený význam řízení předpokládá. Skutečnost, že se jednalo o majetkový nárok (tedy o žalobu na peněžité plnění) sama o sobě zvýšený význam pracovněprávního sporu nediskvalifikuje již jen proto, že sám dovolací soud např. mezi rodiněprávními spory z hlediska významu výslovně preferuje věci výživného, tedy rovněž spory o peněžité plnění.

18. Názor, že „k příslušenství pohledávky, jakož ani k nákladům řízení, nelze podle odvolacího soudu přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu žalujícího zaměstnavatele ve sporu“, je podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení, rovněž tak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podle něhož samotný výsledek řízení není pro stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle něhož účelem náhrady je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.

19. Konečně dovolatelka brojí proti úvahám odvolacího soudu, kterými se řídil při stanovení náhrady nákladů řízení, pokud tento vyšel z chybné ceny předmětu řízení, když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, neaplikoval ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rovněž tak shledává rozporným s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, jakož i čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), odmítl-li odvolací soud v řízení částečně úspěšné žalobkyni přiznat náhradu nákladů za některé úkony právní služby.

20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

22. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. (s dále uvedenými výjimkami). Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání


23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

25. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

26. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

27. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

28. Napadá-li dovolatelka, že „odvolací soud jedny a tytéž okolnosti používá nepřípustně dvakrát ke snížení odškodnění“, příp. rozporuje-li adekvátnost snížení základní částky z důvodu složitosti řízení v rozsahu 40 %, nijak neoznačuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud při řešení konkrétní otázky hmotného práva při posouzení výše zadostiučinění měl odchýlit.

29. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v otázce zamítnutím nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od 20. 7. 2014, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta k vyřízení nároku žalovanou, do 24. 7. 2014, kdy žalovaná dovolatelce plnila, pak pomíjí, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu, tudíž na posouzení důvodnosti požadovaného úroku z prodlení (jako příslušenstvím žalované jistiny) napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Pokud pak jde o zamítnutí části úroku z prodlení z částky 128 000 Kč, kterou žalovaná plnila dobrovolně a ohledně níž bylo řízení již před soudem prvního stupně částečně zastaveno, pak zamítnutí této části nároku nebylo žalobkyní ani napadeno odvoláním, nehledě na to, že by ohledně takového nároku nebyl splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

30. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani v rozsahu nákladového výroku, neboť neshledal-li odvolací soud některé úkony žalobkyně jako účelně vynaložené, není takový jeho závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolatelkou označenou, podle níž má i v případě přiznání částečné satisfakce žalobce nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a není ani v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, garantujícím právo na právní pomoc. Jak totiž vyplývá přímo z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Požadavek účelnosti vynaložených nákladů totiž musí být splněn vždy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2711/2014, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015).

31. Okolnost, že odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení nevyšel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ale vyšel z § 7 bodu 6 advokátního tarifu, nemůže založit subjektivní přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154), neboť ani aplikace ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu by nebyla způsobilá přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí oproti aplikaci § 7 bodu 6 advokátního tarifu, jak vyplývá z rozdílu tarifních hodnot.

32. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu rozhodnutí ve věci samé, neboť otázku možného krácení základní částky, z níž se při určování výše zadostiučinění vychází, za počáteční fázi řízení vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, stejně jako otázku předpokladů zvýšení či snížení výše zadostiučinění na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk].


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

33. Dovolání je důvodné.

34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.

35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

36. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

37. Podle Stanoviska (část VI.) „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona… Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000,- Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč)… Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“

38. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží. Na druhou stranu, dozvěděl-li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod pro krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014).

39. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by se nynější žalobkyně (v posuzovaném řízení jedna z žalovaných) o žalobě ze dne 3. 11. 1993 dozvěděla dříve, než jí byla doručena soudem, tj. 15. 7. 1997. Vyšel-li tedy odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění i z období předcházejícího doručení žaloby a současně krátil výši zadostiučinění za první čtyři roky řízení, na základě své úvahy, že v této lhůtě mohlo být řízení skončeno, je jeho právní posouzení výše zadostiučinění nesprávné, neboť za dané situace bylo na místě vyjít z celkové délky řízení počítané od doručení žaloby a krácení zadostiučinění za počáteční fázi řízení již neprovádět.

40. Podle Stanoviska [část IV. písm. d)] „zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje..., ani uvedené nemusí ovšem se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.“

41. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (a není-li v řízení některou stranou prokázáno jinak), je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

42. V případech, kdy je předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby původně žalovanou částku přiznané zadostiučinění v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), přitom ovšem nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení (úroků, nákladů řízení), a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).

43. K zvýšenému významu pracovněprávních sporů dovolací soud již v minulosti uvedl, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání, příp. je od jeho výsledku odvislý i nárok na náhradu mzdy, na níž zpravidla zaměstnanci bývají existenčně závislí. Z těchto důvodů je na místě i neodkladné a co nejvčasnější projednání věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).

44. Pro nyní projednávanou věc je ovšem podstatné, že již v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce významu pracovněprávního sporu, a to téhož posuzovaného řízení jako v nyní projednávané věci, přičemž konstatoval, že „[s]hora uvedeným postupem soudu, kdy by z každého sporu byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o peněžité plnění, by byl nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité hmotněprávní situaci, stejně tak by byla popřena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro poškozeného. Dovolací soud má za to, že také spory vedené zaměstnavatelem o náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.“

45. Krom toho se dovolací soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1162/2017 vyjádřil i k aplikaci závěrů vyplývajících z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 na posuzované řízení s konstatováním, že tyto závěry (o limitaci žalovanou částkou) „neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle [zákona č. 82/1998 Sb.] je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí … sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, žádný důvod.“

46. Právní posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk tak bylo v napadeném rozhodnutí nesprávné.


VI. Závěr

47. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně závislého nákladového výroku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

48. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží vadně posouzená kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a to při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě potřeby si opatří odpovídající skutková zjištění. V rámci odůvodnění rozhodnutí neopomene jednoznačně uvést, které skutečnosti z hlediska ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk považuje za relevantní, tedy které kritérium má tou kterou skutečností za naplněné a k jakému procentuálnímu zvýšení či snížení základní částky na podkladě té které skutečnosti přistoupil, přičemž bude mít na paměti, že jedna a ta samá skutečnosti by měla být hodnocena pouze jednou [naopak jedno kritérium (např. složitost řízení) může být, a zpravidla i bude, naplňováno více skutečnostmi (počet rozhodujících soudních instancí, rozsah prováděného dokazování, dostupnost důkazních prostředků, procesní postup účastníků apod.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009)]. Současně bude odvolací soud respektovat, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

49. Odvolací soud je vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

50. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), přičemž neopomene ani judikaturu označenou žalobkyní v dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. 2. 2019




JUDr. Pavel Simon
předseda senátu