Rozhodnutí NS

30 Cdo 2698/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:30 Cdo 2698/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2698.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2698/2017-282


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Sallerova výstavba – Invest I, k. s., identifikační číslo osoby 25444867, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, identifikační číslo osoby 00845451, se sídlem v Ostravě, Prokešovo nám. 1803/8, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o 32 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 128 C 15/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-254, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody za zmařenou investici spočívající v ušlém zisku (kupní ceně) z budoucí kupní smlouvy, kterou měla žalobkyně uzavřít (na základě smlouvy o smlouvě budoucí) se společností Slot Estate s. r. o. a jejímž předmětem měly být pozemky v katastrálním území Moravská Ostrava spolu se zamýšlenou budovou obchodního centra. Jednou z podmínek pro uzavření budoucí kupní smlouvy bylo, že žalobkyně získá pravomocné územní rozhodnutí pro umístění obchodního centra na svých pozemcích. Za příčinu vzniku škody žalobkyně považovala změnu územního plánu přijatou zastupitelstvem statutárního města Ostravy formou opatření obecné povahy, s účinností od 17. 12. 2009, v důsledku které nemohla výstavbu provést, a proto kupní smlouva uzavřena nebyla.

2. Okresní soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 128 C 15/2010-71, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Podle soudu prvního stupně žalovaný přijal opatření obecné povahy o změně územního plánu zcela v rozsahu své pravomoci a touto přijatou změnou zajišťoval předpoklady pro územní rozvoj, účelné využití a prostorové uspořádání území i s ohledem na zájmy obyvatel v něm žijících, čímž upřednostnil veřejný zájem nad zájmem soukromého subjektu, a neporušil tak ustanovení § 18 odst. 2 ani § 87 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Soud tak porušení právní povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ze strany žalovaného neshledal.

4. Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 57 Co 25/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud neposoudil opodstatněnost uplatněného nároku podle všech relevantních právních předpisů, když vydání (změna) územního plánu, od nějž žalobkyně odvozuje vznik škody, je postupem orgánu územního plánování (§ 1 odst. 1 stavebního zákona), který je výkonem státní správy podle § 4 stavebního zákona a ustanovení § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona tuto činnost výslovně svěřuje do samostatné působnosti obce. Pak se ovšem nárok účastníka, který v občanskoprávním soudním řízení tvrdí, že mu změnou dosavadního nebo vydáním nového územního plánu vznikla újma, jenž není nahraditelná podle § 102 odst. 2 stavebního zákona (náhrada některých nároků v souvislosti se změnou územního plánu řešená přímo stavebním zákonem), neposuzuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) o odpovědnosti za škodu, nýbrž podle zvláštního zákona, který řeší odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Tím je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který ovšem odvolací soud neaplikoval a neposuzoval, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu v tomto zákoně stanovené (§ 1 odst. 2 a § 19 a následující OdpŠk).

6. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 128 C 15/2010-213, žalobu znovu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 830 907 Kč (výrok II).

7. Soud prvního stupně se po vrácení věci dovolacím soudem zabýval právním posouzením skutkových okolností, které se v dalším průběhu řízení nezměnily, ve smyslu závazného právního názoru kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž podle soudu prvního stupně žalobkyně předběžně neuplatnila svůj nárok v souladu s § 14 OdpŠk.

8. Druhým důvodem zamítnutí žaloby byla neexistence škody, když žalobkyně neprokázala, že vůbec mohla svůj záměr realizovat. Podle soudu prvního stupně ani v případě „zrušení nezákonného rozhodnutí – změny územního plánu“ by žalobkyně svůj záměr nemohla realizovat z příčin ležících na její straně, neboť nedostala souhlas se zřízením věcných břemen k umístění inženýrských sítí a komunikací na pozemku žalovaného, který tak rozhodl soukromoprávním úkonem, týkajícím se dispozice s jeho (městským) majetkem, přičemž podmínkou uzavření budoucí smlouvy žalobkyně s jejím smluvním partnerem byla mimo jiné logistická návaznost technického zajištění stavby (předmět smlouvy) na přiléhajících pozemcích (ve vlastnictví žalovaného).

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1962 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), přičemž tyto náklady byly představovány 12 úkony právní pomoci zvoleného advokáta á 57 100 Kč dle § 7 bodu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vycházející z částky 32 000 000 Kč.

10. Podle soudu prvního stupně se v daném případě jedná o věc rozhodování o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, což přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti žalovaného a jde o problematiku dosud neřešenou a obtížnou, tudíž použití závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1707/15 v daném případě není na místě.

11. Odvolací soud k odvolání žalobkyně toliko do výroku o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-240, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 57 Co 651/2016-254, potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 909 Kč.

12. Odvolací soud zcela souhlasil se soudem prvního stupně, pokud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Odmítl argumenty žalobkyně, aby bylo rozhodováno dle § 150 o. s. ř., který umožňuje soudu ve výjimečných případech nepřiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť takové důvody v řízení shledány nebyly.

13. Podle odvolacího soudu posouzení otázky, zda náklady vzniklé žalovanému statutárnímu městu tím, že je v řízení zastoupen advokátem, ačkoliv disponuje právním oddělením s vysokoškolsky vzdělanými právníky, lze považovat za účelně vynaložené, záleží vždy na konkrétním soudním řízení, na jeho náročnosti, a proto bez dalšího nelze vycházet z ústavních nálezů označených žalobkyní. Z toho, že žalovaný vykazuje odbor legislativní a právní s vysokoškolsky vzdělanými právníky, bez dalšího nevyplývá, že by potřeba zastoupení advokátem nebyla dána. Odvolací soud nesouhlasil s žalobkyní, že se v daném případě jedná o spor ve věcech územního plánování, z čehož dovozovala, že se jedná o běžnou agendu žalovaného, kterou by měl být schopen obhájit prostřednictvím svého aparátu. Odvolací soud po stručném shrnutí vývoje právního posouzení věci samé považoval za zřejmé, že nárok žalobce nebyl nárokem, který by vycházel z běžného porušení právních povinností žalovaného, neboť v něm byly řešeny otázky občanského práva i práva veřejného, a to takové otázky, které dosud nebyly řešeny. Po rozhodnutí dovolacího soudu se těžiště projednávané věci přesunulo do posouzení, zda na skutkový stav lze aplikovat právní úpravu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Jak z hlediska odborné náročnosti, tak i hlediska časové náročnosti nelze požadovat po žalovaném, aby byl v tomto řízení odkázán toliko na činnost právního oddělení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyložil usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1707/15, dle něhož v odůvodněných případech lze shledat zastoupení subjektu veřejné moci advokátem za adekvátní. Právní problematika po celé šíři nesouvisela s oblastí výkonu působnosti statutárního města, nebyla dosud řešena a byla obtížná.

14. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení odůvodnil rovněž ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř.


II. Dovolání a vyjádření k němu

15. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním a navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů, příp. aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

16. Podle dovolatelky je přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dána tím, „že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se při svém rozhodování odchýlily při posuzování otázky, zda zastupování statutárního města externím advokátem je účelné a zda má proto statutární město nárok na náhradu nákladů řízení, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“

17. Dovolatelka odkázala jak na rozhodovací praxi dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012), tak na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a nález ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12), přičemž má za to, že ustálená soudní praxe presumuje existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení statutárních měst k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy. Rovněž poukazuje na závěry judikatury, že nebude-li těmito subjekty v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

18. Dovolatelka příkladmo zmiňuje záležitosti, kdy se nejednalo výslovně o spory vyplývající z činnosti statutárního města, ale šlo o nároky vyplývající z pouhého vlastnictví majetku statutárním městem. Dále argumentuje s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4229/12, že pouhá aplikace zákona č. 82/1998 Sb. neznamená, že by se jednalo o problematiku specializovanou či jinak odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení statutárnímu městu. Podle dovolatelky mezi ní a žalovaným nešlo o otázky složité ani po stránce skutkové ani po stránce právní, a to jak při sporu o náhradu škody podle občanského zákoníku, tak posléze při sporu o výklad institutu opatření obecné povahy s ohledem na jeho změnu či přijímání a rušení.

19. Dovolatelka namítá, že zástupci žalovaného v průběhu šesti let sporu sepsali „všehovšudy šest a půl strany textu, nemuseli vyhledávat žádné důkazy, předvolávat svědky či činit jiné procesní úkony. Zúčastnili se toliko čtyř jednání v celkovém rozsahu 5 hod 45 min. za šest let sporu a vystačili si pouze s tvrzením, že nebyly naplněny podmínky pro odpovědnost za škodu“. Dle dovolatelky se jednalo buď o otázku elementárního práva či o otázku spadající přímo do působnosti žalovaného.

20. Další námitkou dovolatelky je nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tím jeho nepřezkoumatelnost, neboť tak činí bez bližší konkretizace, v čem spatřuje odbornou či časovou náročnost právního zastupování a zmiňované neřešené otázky.

21. Žalovaný, zastoupený advokátem, se k dovolání vyjádřil s tím, že toto není důvodné. V řízení byly řešeny jak právní otázky spadající do oblasti soukromého práva, tak právní otázky spadající do oblasti veřejného práva, přičemž nebyly ke dni podání žaloby řešeny (zejména otázka odpovědnosti obce za škodu vzniklou přijetím či změnou územního plánu), přičemž žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu v této věci.

22. Za další složitou otázku, vyžadující externí právní pomoc, považoval žalovaný otázku, zda je nutno na skutkový stav věci aplikovat „právní úpravu škody způsobené nesprávným úředním postupem, či právní úpravu škody způsobené nezákonným rozhodnutím“. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením protistrany, že „musí být schopen obhájit prostřednictvím svého aparátu akt vydaný v rámci jeho působnosti“.

23. Žalovaný má dále za to, že věcná správnost změny územního plánu nebyla – a nemohla být – v tomto řízení přezkoumávána, nebyla ani předmětem tohoto soudního řízení, nýbrž složitou právní otázkou byla právní kvalifikace uplatněného procesního nároku žalobkyní.

24. Počet 14 úkonů právní pomoci před soudem prvního stupně a 4 úkony před soudem druhého stupně byly důsledkem toho, že žalobkyně neplnila řádně ji stíhající povinnost tvrzení, když je od podání žaloby v roce 2010 postupně měnila, takže ústní jednání byla odročována výlučně z důvodů ležících na její straně, přičemž žalovaný musel na jí doplňovaný skutkový stav věci reagovat procesními stanovisky.


III. Formální náležitosti dovolání

25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

26. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. Dovolání je přípustné pro otázku procesního práva týkající se náhrady nákladů řízení statutárního města za právní zastoupení advokátem, neboť při jejím posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

30. Dovolání je důvodné.

31. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové vady však dovolací soud neshledal. Dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou pak důsledkem nesprávného právního posouzení věci samé, jak bude dále uvedeno.

32. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

33. Nejvyšší soud se ustálil v posuzování otázky přiznání náhrady nákladů řízení, a to i s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, na závěru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou jejich náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz).

34. Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že by bylo možné náklady na zastoupení statutárního města považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze shledat, že v takových případech zastupování statutárního města advokátem, který se na danou problematiku specializuje, může být adekvátní. Zároveň také nelze uzavřít, že dosud pojmenované charakteristiky účelnosti nákladů řízení v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu jsou jedinými.

35. Zastoupení statutárního města advokátem v soudním řízení je však akceptováno jako výjimka z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1333/14). Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

36. V napadeném rozhodnutí bylo odvolacím soudem posuzováno přiznání náhrady nákladů za celé řízení odehrávající se dvakrát před soudy obou stupňů, vyjma nákladů řízení před soudem dovolacím, kterých se žalovaný vzdal (§ 151 odst. 1 věta první o. s. ř.). Podstata odvolacího řízení potom spočívala pouze v posouzení otázky, zda náklady vzniklé žalovanému ze zastoupení advokátem (náklady právního zastoupení), jsou náklady účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že odvolací námitka žalobce, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno i podle § 150 o. s. ř., a o které odvolací soudu rozhodl jako o nedůvodné, se již v dovolání neobjevila.

37. Ačkoli lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že (při zvažování účelnosti vynaložených nákladů řízení statutárním městem) vždy záleží na konkrétním soudním řízení, na jeho náročnosti, je třeba mít na zřeteli, že se odvolací soud v odůvodnění neúplně vypořádal s argumentací žalovaného, kterého stíhá nejen tvrzení o účelnosti nákladů řízení, ale i prokázání těchto tvrzení.

38. V odvolacím soudem označeném usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1707/15, Ústavní soud (s odkazem na vlastní nálezovou judikaturu) konstatoval, že „předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti orgánu veřejné správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, či dosud neřešenou, vyžadující speciální odborné či jazykové znalosti apod. V takových případech by bylo lze shledat zastoupení subjektu veřejné moci advokátem - při řádném odůvodnění účelnosti vynaložených nákladů – za adekvátní.“ Odvolací soud však postavil svůj závěr na velmi obecných tvrzeních o odborné náročnosti, ačkoliv věc projednávaná před soudy obou stupňů se týkala žalobkyní nárokované náhrady škody v režimu občanského práva, správního práva a také nároků dle zákona č. 82/1998 Sb., tedy agend běžně projednávaných (z podstaty věci dopadajících na činnost statutárních měst), nikoli přesahujících odbornou způsobilost právně vzdělaných zaměstnanců žalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, bod 18), nevyžadující zvláštní odborné či jazykové znalosti. Pokud odvolací soud poukazuje na okolnost, že se jednalo o právní problematiku dosud neřešenou (bez vysvětlení, jak v tomto směru bylo pro právní posouzení uplatněného nároku prospěšné či spíše nezbytné zastoupení žalovaného advokátem), nelze pominout, že otázkou existence právního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb. či stavebního zákona se meritorní rozhodnutí nakonec vůbec nezabývá.

39. Lze také poukázat na závěr (zde aplikovatelný na statutární města) nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, IV. ÚS 3243/09, že ve specifických právně obtížných případech si lze nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertízy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou (statutární města) posléze vycházet. Jinými slovy vyjádřeno, zastoupení advokátem při hájení zájmů (statutárních měst) by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky.

40. V souladu se závěry vyslovenými v odkazované judikatuře je tedy třeba, aby soud, přiznává-li statutárnímu městu nárok na náhradu nákladů vynaložených na advokátní zastoupení v soudním řízení, přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a vyložil úvahy, pro něž by bylo v daném případě možno na takové náklady pohlížet jako na účelně vynaložené, přitom pouhé tvrzení o obtížnosti je nedostačující. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení účelnosti nákladů právního zastoupení neúplné, tudíž nesprávné.


VI. Závěr

41. Protože je napadené rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nesprávné, odvolací soud jej podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

42. V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud znovu posoudí účelnost všech žalovanou uplatňovaných nákladů řízení, přičemž bude mít na zřeteli, že je na žalovaném, aby nejen u každého úkonu právní pomoci tvrdil jeho účelnost, ale aby tuto i prokázal, přičemž bude na odvolacím soudu, aby konkrétně odůvodnil, u kterých úkonů shledává (při respektování restriktivního výkladu) naplnění předpokladů, za kterých lze zastoupení advokátem považovat za účelné, a to ve světle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

43. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího odvolací soud rozhodne v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu