Rozhodnutí NS

3 Tdo 154/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 154/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.154.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 154/2019-21
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 5 To 255/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 128/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 51 T 128/2017 byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 150 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 200 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložil soud prvního stupně náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 5 To 255/2018, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 9. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Dle něj se soud prvního stupně dopustil porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, jelikož nebylo jednoznačně prokázáno, že jím předložená „Smlouva užívání“ byla padělaná. Zároveň se také nalézací soud dopustil porušení zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 trestního řádu a zásady zjištění skutkového stavu věci a zásady vyhledávací podle § 2 odst. 5 trestního řádu. V dovolání obviněný dovozuje, proč nelze předmětnou smlouvu označit za padělanou. Namítá, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek či odborné vyjádření znalce z oboru písmoznalectví. Považuje za nepřípustné, aby podobnost podpisů a jejich pravost, včetně pravosti razítka, ověřoval soudce pouhým okem. Způsob provádění a hodnocení důkazů činí rozhodnutí obou soudů nepřezkoumatelnými. Namítl také, že výpověď svědkyně Š. je nevěrohodná. Není totiž možné, aby si inkriminovanou situaci pamatovala, když výpověď učinila až po téměř dvou a půl letech od ověřování podpisů, což také navíc ovlivňuje to, že se denně setkává s mnoha lidmi. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že podání civilní žaloby svědkyní S. na splacení částky za nájemné mělo svědčit o tom, že obviněný nájemné neuhradil. Z pouhého úkonu podání žaloby ze strany svědkyně nemohl soud dospět k tomu, že částka nebyla uhrazena a že došlo k padělání listiny „Smlouva užívání“, kterou obviněný použil v civilním řízení. Jak svědecké, tak listinné důkazy byly dle obviněného hodnoceny v jeho neprospěch.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nejdříve samostatným rozhodnutím rozhodl o odkladu vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 5 To 255/2018, jakož i s tím souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 51 T 128/2017, a to do doby než bude rozhodnuto o podaném dovolání. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 5 To 255/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 51 T 128/2017, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry (např. naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, tvrzení, že předmětná smlouva nebyla padělaná, nebo rozporování závěru odvolacího soudu, že podání civilní žaloby nemůže svědčit o tom, že obviněný neuhradil nájemné). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. že výpověď svědkyně Š. je nevěrohodná, neboť si situaci nemohla pamatovat, nebo že listinné i svědecké důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch). Pokud obviněný namítá, že soud měl vypracovat znalecký posudek či odborné vyjádření z oboru písmoznalectví, je třeba uvést, že soud není povinen provést každý navržený důkaz. Musí se však k němu vyjádřit ve svém odůvodnění a uvést, proč jej neprovedl. Této své povinnosti nalézací soud plně dostál a skutkový stav zjistil náležitě tak, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu