Rozhodnutí NS

20 Cdo 3844/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/06/2018
Spisová značka:20 Cdo 3844/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3844.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Rozhodčí doložka
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3844/2018-176


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné L. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 160 746 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 33 EXE 1672/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2018, č. j. 21 Co 108/2018-116, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2018, č. j. 21 Co 108/2018-116, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. března 2018, č. j. 33 EXE 1672/2015-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 33 EXE 1672/2015-18, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné ze dne 12. 12. 2017 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 9443/15. Vycházel ze zjištění, že exekučním titulem, kterým je v projednávané věci rozhodčí nález JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 5. 2. 2015, č. j. 102 Rozh 10119/2014-7, byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 160 746 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 10. 12. 2014 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 0,25% ročně z částky 127 580 Kč od 19. 11. 2015 do zaplacení, a nákladů rozhodčího řízení, že rozhodčí nález byl vydán na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 7. 2014, na jejímž základě oprávněná povinné poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč, že RPSN byla sjednána ve výši 148,13% a celkem tedy měla povinná oprávněné vrátit 131 582 Kč ve 30 měsíčních splátkách, že ve smlouvě
o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, které nastává prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) a smluvní pokuta 25% z nové jistiny, pokud nebude zaplacena do deseti dnů od zesplatnění úvěru, a že v rozhodčí smlouvě ze dne 25. 7. 2014 si účastníci sjednali, že veškeré spory budou rozhodovány kterýmkoliv ze třinácti ve smlouvě taxativně vyjmenovaných rozhodců, jemuž žalobce doručí žalobu podle pravidel uvedených v rozhodčí smlouvě. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výběr rozhodce v rozhodčí smlouvě byl sjednán transparentně, neboť byl dán omezeným výčtem konkrétních osob a i rozhodčí smlouva a smlouva o úvěru byly uzavřeny dobrovolně, vážně
a bez nátlaku, a bylo pouze na rozhodnutí povinné, zda na podmínky ve smlouvě o úvěru a podmínky samostatné rozhodčí smlouvy přistoupí, proto je soudy vyhodnotily jako platně uzavřené. Povinná navíc měla možnost brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu
§ 27 a § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „z. r. ř.“), avšak této možnosti nevyužila.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že nemohla ovlivnit ani podobu smlouvy o úvěru, ani rozhodčí smlouvy a výběr rozhodců, neboť šlo o formulářové smlouvy a že rozhodci sice byli ve smlouvě “uvedeni transparentně”, avšak byli na oprávněné ekonomicky závislí a oprávněná na tuto skutečnost povinnou neupozornila, proto je uzavřená rozhodčí smlouva v rozporu s dobrými mravy. Dále namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 148,14 % p. a. a RPSN ve výši 148,13 % se zjevně příčí dobrým mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinné a tato skutečnost způsobuje rovněž neplatnost úvěrové smlouvy. Povinná dále namítá, že kumulace smluvních pokut ve výši 25% z jistiny úvěru po jeho zesplatnění a 0,25% denně z jistiny úvěru po jeho zesplatnění je excesivní a v rozporu dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11), neboť v jejich součtu činí celková smluvní pokuta cca 116 % nezaplacené částky při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatelka dále namítá, že rozhodčí smlouva je neplatná rovněž
z důvodu, že byla uzavřena dne 25. 7. 2014, tedy ještě před uzavřením smlouvy o úvěru (neboť v době uzavření rozhodčí smlouvy nedošlo k akceptaci úvěrové smlouvy oprávněnou), a dle povinné nelze uzavřít rozhodčí smlouvu ohledně sporů z okruhu právních vztahů, které ještě nevznikly a v budoucnu vzniknout nemusí. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinné rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl spotřebitel právo uzavřít rozhodčí smlouvu, avšak současně možnost odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatelka konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se náležitě platností úvěrové a rozhodčí smlouvy s pouhým odůvodněním, že věcný přezkum exekučního titulu
v rozhodčím řízení není přípustný. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a s poukazy na rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, otázky formulované dovolatelkou již byly judikatorně vyřešeny a směřují k věcnému přezkumu exekučního titulu a smlouvy o úvěru, kterýžto však není ve vykonávacím řízení přípustný. Oprávněná dále s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) namítá, že teoretická neplatnost smlouvy o úvěru nemůže způsobit neplatnost rozhodčí smlouvy, nešlo-li by o důvod, který by se vztahoval i na rozhodčí smlouvu, což však dovolatelkou tvrzený rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy není. V projednávané věci povinná proti vydanému rozhodčímu nálezu nijak nebrojila (neuplatňovala svou argumentaci v rozhodčím řízení, nepodala obecnému soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu) a své námitky uplatnila až ve vykonávacím řízení, z tohoto důvodu jí nyní nelze (jak dovodil i Ústavní soud) v tomto řízení poskytnout ochranu. Oprávněná rovněž namítá, že ujednání o smluvním úroku nejsou nepřiměřenými ujednáními, neboť s nimi byla povinná seznámena předem tak, jak vyžaduje zákon, úroková sazba je přiměřená a odpovídající situaci na trhu nebankovních úvěrů a povinná s jeho výší souhlasila. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy, neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání povinné je důvodné.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).

Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy,
a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).


Přitom je na místě zabývat se zejména posouzením těchto aspektů:

1) mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), když dovolací soud již dříve dovodil, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není ve zjevném rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018);

2) možným zneužitím finanční tísně spotřebitele;

3) mírou indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným;

4) způsobem ustanovení rozhodce;

5) mírou a odůvodněností pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 z. r. ř.

Toto zkoumání je nutné provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu úkonů účastníků a rozhodce, jak z hlediska transparentnosti, tak z hlediska přiměřenosti a dopadů do sféry povinného spotřebitele jako celku. Argumentací a maior
ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (včetně úhrnné přiměřenosti úroků a smluvních pokut). Exekuční soud pak přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).


Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nelze dovozovat, že v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě formulářové smlouvy a rozhodčím nálezem přiznané plnění je v rozporu s dobrými mravy, je automaticky dán důvod pro zastavení exekuce, a to z důvodu, že je třeba stále zohledňovat principy ovládající řízení vykonávací a odlišit jej od řízení nalézacího. Z předmětného usnesení se však podává, že je namístě zabývat se shora uvedenými aspekty a tyto posoudit i po skutkové stránce. Jinými slovy soudy musí mimo jiné zjišťovat, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru, do jaké míry s ní mohl a měl být oprávněný obeznámený a zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích oprávněného ( zda např. opakovaně přiznával oprávněnému nemravná plnění v plné požadované výši), jestli nejsou dány důvody pro závěr o ekonomické provázanosti oprávněného a rozhodce (např. zkoumáním, jak podstatným příjmem je pro rozhodce příjem z rozhodování sporů pro oprávněného), a v neposlední řadě zjišťovat, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a svou obranu uplatňuje až v exekučním řízení. Všechny tyto zjištěné okolnosti se musí stát předmětem dokazování.

Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže však odvolací soud takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že rozhodčí i úvěrová smlouva byly uzavřeny dobrovolně, vážně a bez nátlaku, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a tudíž i nesprávné.

Namítá-li dovolatelka otázky, zda je neplatná rozhodčí smlouva, která má stanovit pravomoc rozhodce pro řešení sporu ze smlouvy, která v době uzavření rozhodčí smlouvy ještě nevznikla, a zda je neplatná rozhodčí smlouva pro obcházení zákona, pokud byla uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout [v dovolání označené jako otázky písm. F) a G)], je na místě konstatovat, že tuto argumentaci uvedla poprvé až v dovolacím řízení a tudíž je nutné ji posoudit jako nepřípustnou novou skutečnost dle ust. § 241a odst. 6 o. s. ř., kterou se dovolací soud nemůže zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3658/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1692/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1054/2017).

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kolíně) k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu