Rozhodnutí NS

7 Tdo 374/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/11/2018
Spisová značka:7 Tdo 374/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.374.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obrazový záznam
Vysvětlení
Zvukový záznam
Dotčené předpisy:§ 158 odst. 3 písm. f) tr. ř.
§ 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 374/2018-37


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 4. 2018 o dovolání obviněného M. Č., podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 271/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 63/2016 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Obviněný M. Č. podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 61 To 271/2017, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání (a rovněž odvolání poškozeného) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 44 T 63/2016. Rozsudkem byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků a s uložením přiměřené povinnosti nahradit ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobil. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, spočíval v podstatě v tom, že obviněný po předchozí domluvě s odděleně stíhaným L. N. v úmyslu vylákat finanční plnění formou úvěru a tento nesplatit opakovaně telefonicky hovořil (v časech ve výroku rozsudku přesně uvedených) se zmocněncem společnosti Asis Team, s. r. o., se sídlem Praha 1, Kaprova 42, T. B., přičemž se vydával za J. N. a dojednával poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 2 500 000 Kč, který pak byl poskytnut na základě smlouvy uzavřené dne 15. 1. 2015 L. N., který na jednání obviněného navázal, čímž způsobili společnosti Asis Team, s. r. o., škodu ve výši 2 250 000 Kč.

Dovolání obviněný podal proti napadenému usnesení v celém rozsahu a odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy vyšly de facto pouze z výsledků znaleckého zkoumání záznamů údajných telefonických hovorů svědka T. B. s obviněným, a to i přes to, že materiál použitý k jeho vypracování byl podle obviněného získán v rozporu s právními předpisy. Zkoumaný materiál je záznamem soukromého telefonického hovoru, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu nahrávané osoby. Srovnávací materiál byl pořízen při podání vysvětlení obviněného v této věci, o čemž obviněný nebyl informován a nedal k tomu souhlas. Dovozuje, že podle § 62 zákona o Policii České republiky je pořizování záznamů obecně přípustné, avšak pouze za předpokladu, že dosud známé skutečnosti nepostačují k zahájení úkonů trestního řízení. Jestliže však už byly úkony trestního řízení zahájeny, byl policejní orgán povinen postupovat podle § 158d odst. 2 tr. ř. a k pořízení záznamu, který hodlal použít jako srovnávací materiál pro znalecký posudek, měl opatřit souhlas státního zástupce. To však neučinil, pročež záznam nemohl sloužit jako důkaz, respektive jako podklad pro pořízení důkazu, tj. znaleckého posudku Ing. Zdeňka Švendy, Ph.D., znalce z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie.

Obviněný zpochybnil i další usvědčující důkazy, zejména výpověď svědkyně Z. B. a vysvětlení A. R., které poznaly obviněného na nahrávce jako osobu, která se při telefonickém rozhovoru s T. B. vydávala za J. N. Obdobně vyjádřil nesouhlas i s obsahem výpovědi svědka T. B., který jej poznal jako osobu, se kterou telefonicky hovořil a která se vydávala za J. N. Poukázal na jím shledaný rozpor ve výpovědi svědků M. V., J. N. a J. N. ohledně otázky, zda si obviněný na schůzce opisoval osobní údaje z občanského průkazu J. N. Vyjádřil názor, že nebyla prokázána spojitost jeho osoby s L. N., podle rozsudku spolupachatelem činu, ani se společností DART 41 Group, s. r. o. (které byly převedeny podvodně získané peníze), či její bývalou jednatelkou, svědkyní H. D. (která peníze neprodleně vybrala a vyvedla neznámo kam). Uvedené výhrady obviněný podrobně rozvedl s tím, že byly porušeny zásada presumpce neviny a jeho právo na spravedlivý proces.

Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že předmětné námitky nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve spojení s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení. Vyjádřil názor, že obviněný v dovolání v podstatě pouze zopakoval výhrady, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Státní zástupce neshledal takové vady v hodnocení důkazů či skutkových zjištěních, které by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že zmíněné audionahrávky byly použity v souladu se zákonem. Dovolání obviněného navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nevykazoval znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Dovolání založil na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení, založenou na tvrzení, že se popsaného skutku nedopustil a nebyl tím, kdo dojednával úvěr (přičemž se odmítl vyjádřit k podstatným skutečnostem, zejména zda telefonicky hovořil s T. B., zda používal příslušné telefonní číslo apod.). Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není zásadní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popíral. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Nelze se ztotožnit ani s procesními námitkami obviněného týkajícími se druhé skupiny shora vyjmenovaných zásadních vad důkazního řízení a směřujícími k tomu, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, byl získán procesně nepřípustným způsobem, neboť vycházel z nezákonně získaných podkladů. Ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. obsahuje pravidlo, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž zároveň toto ustanovení obsahuje demonstrativní výčet důkazních prostředků. Žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Český trestní řád však neobsahuje kromě § 89 odst. 3 žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. Jejich nepřípustnost pak lze dovodit výkladem zejména z jednotlivých ustanovení trestního řádu (viz Šámal, P. A kol. : Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1308).

S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telefonického provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť to je závazné pouze pro určitý specifický postup orgánů činných v trestním řízení (viz rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě použitím nahrávek telefonických hovorů pořízených poškozenou společností Asis Team, s. r. o., v jejímž zastoupení jednal svědek T. B., nebylo nepřípustným způsobem zasaženo do práva obviněného na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Obdobné závěry vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ustanovení § 88 o. z. (zák. č. 89/2012, občanský zákoník) o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné stanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních. Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem telefonního hovoru volajícího pořízeným bez jeho svolení apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného (např. člena rodiny, souseda, ale i zastupované obchodní společnosti apod.). Použití tohoto omezení je však nutno podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v § 90 o. z., který stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka. To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutno i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupříkladu i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz (viz Tůma, P. § 88 [Bezúplatná zákonná licence úřední]. In: Občanský zákoník I. Obecná část. § 1-654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 533).

Základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Ústavní soud v naznačené otázce dospěl k závěru, že použití uvedeným způsobem pořízených záznamů není vyloučeno nejen v trestním, ale ani v jiném (soudním) řízení, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vždy je předmětem konkrétního řízení posouzení otázky použitelnosti takového záznamu s ohledem na ústavněprávní limity. Střet uvedených principů nelze ovšem řešit v obecné rovině, nýbrž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a použít tzv. testu proporcionality skládajícího se ze tří kroků, ne vždy ovšem s ohledem na specifika případu stejně významných. Jde o zkoumání vhodnosti a potřebnosti konkrétního opatření a dále proporcionality v užším smyslu, tj. právě přiměřenosti opatření s ohledem na zamýšlený cíl.

V posuzovaném případě zaznamenané telefonické hovory proběhly v rámci obchodní činnosti T. B. při sjednávání úvěrů a nejednalo se o projevy osobní povahy, u nichž by bylo namístě zvažovat nepřípustnost jejich použití v trestním řízení. I podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, hovory fyzických osob, k nimž dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy, pročež není ani v občanskoprávním řízení důkaz zvukovým záznamem takového hovoru nepřípustný (toto rozhodnutí bylo navíc vydáno za účinnosti předchozího občanského zákoníku – zák. č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, kde nebyla úprava dané problematiky tak jednoznačná jako v novém občanském zákoníku). V nyní posuzované trestní kauze je třeba dále vzít v úvahu, že k předmětným rozhovorům došlo v rámci takové činnosti, při níž často dochází k majetkové trestné činnosti podvodného charakteru či jinému nezákonnému jednání na úkor poskytovatelů úvěrů. Svědek T. B. uvedl, že hovory s klienty si běžně nahrával za použití automatického spuštění nahrávání (č. l. 440). Přitom nahrávkami hovorů nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do soukromí osob. I v posuzovaném případě bylo s obviněným hovořeno v podstatě o podmínkách uzavření smlouvy o úvěru. Ze strany obviněného zde nemohlo jít o tzv. rozumné očekávání soukromí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 1122/17). Proporcionalitu případného porušení práva na soukromí je třeba hodnotit také v kontextu toho, že nahrávky byly poskytnuty policii a použity až za situace, kdy skutečně došlo ke spáchání zločinu podvodu. Při hodnocení důkazu ex post by byl absurdní závěr, že byly nepřípustným způsobem zneužity projevy osobní povahy obviněného, který se však ve skutečnosti vydával za někoho jiného. Nepominutelný je i fakt, že důkaz v podobě pořízených zvukových záznamů nestojí v posuzované věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, nýbrž soudy měly k dispozici i další usvědčující důkazy, s nimiž jsou tyto záznamy v obsahové shodě a na nichž rovněž založily výrok o vině obviněného. Na druhé straně jde o důkaz důležitý, který obstojí i z hlediska druhého kroku zmíněného testu proporcionality, tj. z hlediska potřebnosti.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou nezákonnosti získání srovnávacího materiálu pro audioexpertizu tím způsobem, že byl zaznamenán spontánní hlasový projev obviněného při podání vysvětlení před policejním orgánem, a to bez vědomí obviněného.

Je faktem, že z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 24. 2. 2015 (č. l. 134) nevyplývá, že by obviněný dal souhlas nebo byl informován o pořízení zvukového záznamu tohoto úkonu. Je dále zřejmé, že takto pořízený záznam byl poté předán znalci k fonetickému zkoumání (viz opatření o přibrání znalce ze dne 25. 2. 2015 – č. l. 125). Tyto úkony proběhly poté, co dne 21. 1. 2015 byly zahájeny úkony trestního řízení pro daný skutek ve věci neznámého pachatele. Dne 16. 3. 2015 pak došlo k „rozšíření záznamu“ o zahájení úkonů trestního řízení tak, že bylo zaznamenáno, že pachatelem činu je pravděpodobně obviněný (spolu s dosud neustanovenou osobou). Pro úplnost lze uvést, že k (prvnímu) zahájení trestního stíhání došlo až dne 2. 7. 2015. Je třeba připustit, že materiálně (z kriminalistického hlediska) byl obviněný už v době podání vysvětlení dne 24. 2. 2015 podezřelým či jedním z podezřelých (ve smyslu § 32, § 158 odst. 8 tr. ř.), což však na věci podle názoru Nejvyššího soudu nic nemění. V průběhu prověřování podle § 158 a násl. tr. ř. nemusí být ještě identifikována ani osoba podezřelá, k tomu slouží právě úkony podle § 158 odst. 3 tr. ř.

Pořízení zvukového záznamu policejním orgánem má zákonný podklad v ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., podle něhož k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady, přičemž je oprávněn mimo jiné pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zajištění stop nebo následků činu. Nepřípadná je námitka obviněného, že policejní orgán měl postupovat podle § 158d odst. 2 tr. ř., což je ustanovení, které upravuje sledování osob a věcí jako specifického operativně pátracího prostředku podléhajícího zpřísněným zákonným podmínkám včetně souhlasu státního zástupce, případně soudce. Sledováním je totiž zasahováno do práv osob na ochranu soukromí ve smyslu výše citovaných ustanovení proto, že je zde pro využití v trestním řízení získáván obsah rozhovorů a dalšího soukromého počínání osob. Téhož stupně ochrany však nepožívají sdělení osob orgánům trestního řízení (nebo před těmito orgány), neboť z povahy věci plyne, že zvukové nebo obrazové záznamy o úkonech trestního řízení se zde nepořizují, aby byl zjištěn obsah sdělení osob (ten je i tak znám), nýbrž pro účely protokolace, respektive fixace těchto sdělení a jejich zajištění do budoucna, anebo ke ztotožnění osob. Proto pořizování záznamů o průběhu úkonů trestního řízení má zcela jinou povahu než sledování podle § 158d tr. ř.

Účelem pořízení zvukového záznamu bylo v daném případě zjištění totožnosti osoby pachatele. Není rozhodné, že totožnost předvolané osoby M. Č. byla známa, protože ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. nelze chápat v tak úzkém smyslu, že policejnímu orgánu poskytuje oprávnění pořídit zvukový záznam pouze u osoby, která se dostaví nebo jinak ocitne na policii a její totožnost není známa. Toto ustanovení nepochybně umožňuje pořídit i záznam osoby, jejíž vlastní totožnost sice známa je, ale vzorku jejího hlasu je třeba k jejímu případnému ztotožnění prostřednictvím identifikace podle již dříve získané hlasové nahrávky osoby, jejíž totožnost dosud známa není, pokud tato nahrávka byla opatřena v souladu se zákonem, jako tomu bylo v tomto případě. Oprávnění policejního orgánu pořizovat zvukové nebo obrazové záznamy osob podle citovaného ustanovení přitom není vázáno na souhlas jakéhokoli jiného subjektu, tedy například státního zástupce, ale ani osoby, jejíž hlas nebo obraz je zaznamenáván (podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2017, sp. zn. 4 Tz 114/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1153/2013).

Uvedený výklad je i v souladu s ustanovením § 88 odst. 2 o. z., upravujícím z hlediska ochrany osobnosti člověka zákonnou úřední licenci, podle něhož svolení například k pořizování a použití zvukového záznamu (§ 86, § 87 odst. 1 o. z.) není třeba, jestliže se použije na základě zákona k úřednímu účelu.

Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv osob. V rámci kontextuálního (systematického a logického) výkladu ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. nelze přehlédnout, že dává policejnímu orgánu ke zjištění totožnosti osoby i další oprávnění, ke kterým souhlas dotčené osoby nepotřebuje, jako je snímání daktyloskopických otisků, prohlídku těla a jeho zevní měření, a s odkazem na ustanovení § 114 tr. ř. dokonce za stanovených podmínek umožňuje překonat odpor podezřelého k provedení takového úkonu. Obdobná oprávnění, včetně pořizování zvukových záznamů pro účely budoucí identifikace, ostatně poskytuje zákon č. 273/2008, o Policii České republiky, v ustanovení § 65 odst. 1 i policii, která je dále podle § 62 odst. 1 téhož zákona oprávněna pořizovat zvukové i jiné záznamy o průběhu úkonu. Bylo by nelogickou a zákonodárcem jistě nezamýšlenou disproporcí, aby toto oprávnění zaniklo sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Nelze v tomto případě argumentovat tím, že podmínkou postupu podle uvedených ustanovení zákona o Policii České republiky je, že dosud známé skutečnosti nepostačují pro zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 tr. ř.. a sepsání záznamu o jejich zahájení. Není správný názor, že po zahájení úkonů trestního řízení lze zvukový (či jiný) záznam pořizovat už pouze na základě § 158d odst. 2, 3 tr. ř. o sledování osob a věcí s povolením státního zástupce, respektive soudce.

Nejvyšší soud shledal, že v daném případě policejní orgány důvodně nerespektovaly právo na soukromí M. Č., neboť je k tomu opravňoval zákon v § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř. a zároveň to bylo pro předcházení zločinnosti a pro ochranu práv jiných v demokratické společnosti nezbytné ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. V posuzované věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, respektive původně pro podezření ze zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a nelze pochybovat o tom, že je v zájmu demokratické společnosti odhalovat, stíhat a potrestat osoby, které se takové závažné trestné činnosti dopouštějí. Nešlo přitom o nucení k takovému aktivnímu jednání, které by mělo povahu sebeobviňování. Provedením předmětného úkonu včetně pořízení zvukového záznamu policejní orgán nepostupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti (§ 2 odst. 4, § 52 tr. ř.), přičemž obviněný byl před úkonem řádně poučen mimo jiné o právu odepřít vysvětlení a o právu na právní pomoc advokáta. Zvukové záznamy hlasu tehdy podezřelého M. Č. byly tudíž získány zákonným způsobem a jejich následné využití jako srovnávacího materiálu při audioexpertize nemohlo vést k nepoužitelnosti zmíněného znaleckého posudku v trestním řízení.

Z hlediska posouzení ústavněprávní konformity závěru o procesní použitelnosti vzorku hlasu stěžovatele je namístě upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2499/09, ve kterém Ústavní soud aproboval závěry odvolacího soudu konstatujícího, že i přes absenci výslovné právní úpravy, jakým způsobem má být získáván srovnávací materiál pro znalecký posudek z oboru audioexpertizy, lze vyvodit z ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., že pořizování zvukového a obrazového záznamu policejním orgánem k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, není zapovězeno. V uvedeném případě se Ústavní soud zabýval situací, kdy hlasový vzorek byl pořízen od osoby již v postavení obviněného. Ústavní soud nicméně uznal ústavněprávní konformitu takového postupu podle procesní úpravy § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., přičemž dané ustanovení se uplatní i v postupu před zahájením trestního stíhání. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 594/16, stejně jako Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 11 Tdo 954/2015.

V případě úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. nejde o protokol ve smyslu § 55 tr. ř., proto se neuplatní ustanovení § 55a tr. ř. Nicméně lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 921/2009 (publikované pod č. 3/2011 Sb. rozh. tr.), které řeší obdobnou problematiku ve vztahu k jinému úkonu trestního řízení – hlavnímu líčení – pro případy, kdy obviněný odmítne poskytnout hlasový vzorek jako srovnávací materiál pro znalecký posudek, který má sloužit ke ztotožnění osob. Použití zvukového záznamu z hlavního líčení zde bylo shledáno zákonným a ústavně souladným.

Nejvyšší soud uzavírá, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené a procesně účinné důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje s procesním postupem při dokazování a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však dovolací námitky nejsou podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí to i ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2018



JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák