Rozhodnutí NS

29 NSCR 138/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Senátní značka:29 NSCR 138/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.138.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Oddlužení
Úpadek
Dotčené předpisy:§ 395 IZ.
§ 398 IZ.
§ 402 IZ.
§ 405 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/18/2019
IV.ÚS 2341/19
IV.ÚS 2341/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
08/27/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSCB 28 INS XY
29 NSČR 138/2018-B-161


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníků V. H., narozeného XY a E. H., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 998/31, PSČ 400 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016, č. j. KSCB 28 INS XY, 3 VSPH XY, takto:



Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením ze dne 29. prosince 2016, č. j. KSCB 28 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. KSCB 28 INS XY, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) neschválil povolené oddlužení dlužníků (výrok I.) a „stanovil řešení úpadku dlužníků konkursem“ (výrok II.).

Odvolací soud – odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu a vycházeje z ustanovení § 395, § 398, § 402 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, a ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněných pod čísly 14/2012, 46/2014 a 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“, „R 46/2014“ a „R 24/2016“ – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro neschválení oddlužení dlužníků.

Přitom zdůraznil, že dlužníci podali insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, přičemž podle seznamu závazků činí jejich výše 4.948.317,- Kč. Podle protokolu o přezkumném jednání byly přihlášeny pohledávky v úhrnné výši 9.123.005,09 Kč; „v seznamu majetku dlužníci neuvedli nemovitost v zahraničí a v seznamu závazků se nenachází žádný, jež by nemovitost v zahraničí zajišťovala“. „Dlužníci tím, že neuvedli nemovitost v zahraničí v seznamu svého majetku, znemožnili věřitelům volbu ve smyslu závěrů R 46/2014, jaký způsob oddlužení schválí, neboť vyřešení této otázky je zcela v rukou nezajištěných věřitelů“. Jakkoli dlužníci „nikterak vlastnictví další nemovitosti nezatajovali“, z jejich (odvolacích) tvrzení o tom, že nemovitost zajišťuje pohledávky třetí osoby, vyplývá, že „zatajili další závazky, které mají vůči věřitelům ze zahraničí“. Výše uvedené svědčí „o nepoctivém záměru při podání návrhu na povolení oddlužení nebo minimálně o nedbalém a lehkomyslném přístupu k plnění povinností při insolvenčním řízení“.

Rovněž nelze přehlédnout – pokračoval odvolací soud – ani zjevný rozdíl mezi objemem závazků, jež dlužníci uvedli v seznamu závazků, který podepsali s tím, že je úplný a správný, v rozsahu cca 4,9 miliónů Kč, zatímco v insolvenčním řízení byly zjištěny pohledávky ve výši 8,3 mil. Kč. I tato okolnost svědčí o nedbalém a lehkomyslném přístupu dlužníků k povinnostem v insolvenčním řízení, neboť neuvedli podstatnou část svých závazků představující cca 41 % zjištěných závazků.

Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“

Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v seznamu závazků uvedli nižší objem závazků, a předkládají Nejvyššímu soudu vlastní výpočet, podle kterého celková výše dluhů činí 2.378.100,- Kč. Dovolatelé tak „ve skutečnosti přiznali všechny pohledávky, které uznávali (dokonce i více); „názor, že postupovali nepoctivě, pokud neoznámili veškeré své domnělé dluhy, a to i ty, které neuznávají“, mají za rozporný „se zavedenou judikaturou.“ Připouštějí své pochybení, jde-li o neoznámení nemovitosti v zahraničí, v tomto směru ale poukazují na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „povolené řešení úpadku dlužníků oddlužením se schvaluje“ a „soud povoluje řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře.“

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání dlužníků proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům přijatým Nejvyšším soudem v R 14/2012, R 46/2014 a R 24/2016, jakož i v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V důvodech posledně označeného usnesení přitom Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 104 odst. 3 insolvenčního zákona (a na usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že dlužník je povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku věřitele, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje.

Dále srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2017, a ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 67/2016.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.


V Brně dne 4. 6. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu