Rozhodnutí NS

30 Cdo 3636/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 3636/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3636.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3636/2019-87


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně DEMAS, s.r.o., se sídlem ve Spořicích, Spořická 481, IČO 25002244, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 207 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 138/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 54 Co 89/2019-66, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřeně dlouhým řízením o žalobě na zaplacení částky 212 419 Kč, vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 91/2011, které – ve vztahu k žalobkyni – trvalo 6 let a 9 měsíců. Žalovaná dobrovolně vyplatila žalobkyni 60 000 Kč (a v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 26 C 138/2018-46, zastavil řízení ohledně částky 60 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 147 191 Kč s úrokem z prodlení z částky 207 191 Kč ve výši 9 % od 9. 9. 2018 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně 0,95 % úroků z prodlení z částky 207 191 Kč od 9. 9. 2018 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej ve výrocích II a III potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II je tak dovolání objektivně nepřípustné.

Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se v mnoha ohledech při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu“.

Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při stanovení základní částky za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení či posouzení zjevně nepřiměřené délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované mj. i dovolatelkou označeným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení zohlednil kritéria v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. bod IV. Stanoviska), a pokud při stanovení základní částky vyšel z toho, že tato částka se má zásadně pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod VI. Stanoviska), a po zohlednění individuálních okolností daného případu shledal důvodným použití základní částky ve výši 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť v této věci nešlo o extrémní délku řízení, jež by opodstatňovala přiznání vyšší částky základního zadostiučinění.

Ani při stanovení rozsahu procentní úpravy základní částky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se zabýval hodnocením jednotlivých kritérií, na jejich základě uvedl konkrétní moderace (snížení) výsledné částky a tato snížení nedosáhla 50 % (srov. bod VI. Stanoviska).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Námitky žalobkyně proti posouzení jednotlivých kritérií tak, jak jsou formulovány, představují pouhou skutkovou polemiku s důvody napadeného rozhodnutí, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezuje žádnou otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k němu proto nemohl přihlédnout. Nadto dovolatelka přehlíží, že odvolací soud jí nekladl k tíži, že se podílela na délce řízení tím, že uplatňovala opravné prostředky, ale procesní aktivitu obou účastníků (včetně podávání opravných prostředků) hodnotil v rámci kritéria složitosti věci a neodchýlil se tak od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. bod IV. a) Stanoviska].

Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení, které však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu