Rozhodnutí NS

21 Cdo 2765/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2018
Spisová značka:21 Cdo 2765/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2765.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2765/2018-336


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená č. 267, proti žalovanému RONAL CR s. r. o. se sídlem v Jičíně, Jungmannova č. 1117, IČO 49812106, zastoupenému JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 76/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 18 Co 211/2017-285, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.351,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 1. 11. 2017, č. j. 18 Co 211/2017-285, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, jaká náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci, který byl pro následky nemoci z povolání převeden na jinou, méně placenou práci a následně ukončil pracovní poměr dohodou pro nadbytečnost, srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, a v nich přijatý právní závěr, že, pobírá-li poškozený zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů nyní uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů, které jsou nyní uvedeny v ustanovení § 52 odst. a) až c) zákoníku práce, náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru, z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro onemocnění nemocí z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže pro onemocnění nemocí z povolání mít příjem z vlastní výdělečné činnosti] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V části, v níž žalobce v dovolání především zpochybňuje správnost skutkových zjištění (na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce byl po skončení pracovní neschopnosti převeden od 1. 2. 2009 z práce slévače na práci pracovníka v lakovně, čímž mu vznikla v souvislosti s nemocí z povolání ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, že žalobce neprokázal zdravotní nezpůsobilost v souvislosti s nemocí z povolání, jež by mu znemožňovala práci v lakovně, a že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni 31. 3. 2009 dohodou, jejímž důvodem rozvázání pracovního poměru nebyla nemoc z povolání), nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „ke vzniku škody na straně žalobce došlo po rozvázání pracovního poměru“, že „důvodem rozvázání pracovního poměru žalobce byla přiznaná nemoc z povolání, nikoliv organizační důvody“ a že „žalovaný převedl žalobce na jinou práci neoprávněně“), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Namítá-li žalobce s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1199/2002, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1075/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1/2015, ze dne 26. 8. 2016, že se odvolací soud při řešení otázky náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že soud ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (že ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikla až po rozvázání pracovního poměru), než je dán v projednávané věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2018


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu