Rozhodnutí NS

21 Cdo 493/2009

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/16/2011
Spisová značka:21 Cdo 493/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.493.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zadržovací právo
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1 obč. zák. ve znění do 06.09.2004
§ 176 odst. 1 obč. zák. ve znění do 06.09.2004
§ 177 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění do 06.09.2004
§ 180 odst. 1 obč. zák. ve znění do 06.09.2004
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

21 Cdo 493/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně BOCA, s.r.o. se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Hradecká č. 92/18, IČO 44795343, zastoupené JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem se sídlem v Chotči č. 64, proti žalované MORAVOLEN TRADE a.s. se sídlem v Sudkově č. 293, IČO 25364464, zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 250/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. srpna 2008 č.j. 69 Co 254/2008-647, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 2.8.2005 - poté, co vzala žalobu zčásti zpět a co změnila žalobu se souhlasem soudu prvního stupně - domáhala, aby jí žalovaná vydala věci, které posléze označila v podání ze dne 12.4.2006. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že měla od žalované od roku 2001 pronajatou výrobní halu v jejím areálu v S. až do 30.4.2004 a že žalovaná "po skončení nájmu" uplatnila "ke vneseným strojům" a dalším věcem zadržovací právo, což jí oznámila dopisem ze dne 17.5.2004, doručeným dne 19.5.2004. Po zadržení se žalobkyně "snažila se žalovanou domluvit na způsobu úhrady svého dluhu", posléze však zjistila, že žalovaná začala některé zadržené věci užívat. Žalovaná navíc neumožnila žalobkyni její věci "zinventarizovat" a odvézt, i když s tím dříve souhlasila. Žalobkyně dovozuje, že žalovaná se věcí při zadržení zmocnila "neprávem", popřípadě že zadržovací právo zaniklo vzdáním se práva, když žalovaná vyzvala žalobkyni, aby si věci odvezla. Důvod zániku zadržovacího práva spočívá podle názoru žalobkyně též v tom, že zajištěná pohledávka zanikla započtením, neboť žalobkyně vůči ní uplatnila své pohledávky za žalovanou.

Žalovaná potvrdila, že žalobkyni pronajala "nebytové prostory v průmyslovém objektu" v S. a že nájem skončil dnem 30.4.2004 na základě výpovědi, kterou dala žalobkyni "pro neplacení nájemného". K zajištění pohledávky "za nájem nemovitosti a za dodávky materiálu" žalovaná uplatnila vůči žalobkyni "zadržovací právo ve smyslu § 175 a násl. občanského zákoníku" ke "strojům" a k dalším věcem, které měla žalovaná po skončení nájmu "umístěny v budovách ve vlastnictví žalované". Uvedené zadržovací právo dosud nezaniklo.

Okresní soud v Šumperku, kterému byla věc podle usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 3.10.2005 č.j. 10 C 242/2005-30 postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 7.12.2007 č.j. 18 C 250/2005-604 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.783,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Žáka a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Šumperku" na náhradě nákladů řízení 22.893,50 Kč. Poté, co zjistil, že předmětné věci, které jsou ve vlastnictví žalobkyně, má u sebe žalovaná, soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že žalovaná má vůči žalobkyni pohledávku "vyplývající z faktur na dodávku materiálu a na dodávku zboží" v celkové výši 729.426,- Kč, která nezanikla v plném rozsahu započtením, neboť vzájemná pohledávka žalobkyně ji nemohla, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Pavla Míchala, pokrýt. Zadržovací právo žalovaná uplatnila v souladu se zákonem, neboť měla povinnost věci vydat žalobkyni "jako jejich vlastníku", a k zadržení nedošlo neprávem, neboť se u ní nacházely "z toho důvodu, že žalobkyni skončil nájemní poměr a tyto věci tam zůstaly z provozu žalobkyně" a že "bylo jednáno o možnosti jejich odkoupení a zřejmě to bylo i důvodem, proč věci nadále zůstávaly". Zadržovací právo dosud nezaniklo ze žádného z důvodu, které jsou uvedeny v ustanovení § 180 občanského zákoníku.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14.8.2008 č.j.69 Co 254/2008-647 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.424,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Žáka. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně umístila své věci v "průmyslovém areálu" žalované na základě nájemní smlouvy ze dne 20.12.2002 (ve znění dodatku ze dne 30.11.2003), že nájem nebytových prostorů skončil na základě výpovědi žalované ze dne 26.1.2004 dnem 30.4.2004 a že žalovaná má za žalobkyní pohledávku ve výši 729.426,- Kč "jako nezaplacené kupní ceny za prodej zboží". Odvolací soud současně odmítl námitky žalobkyně vznášené proti znaleckému posudku Ing. Pavla Míchala, ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně týkajícími se vzájemné pohledávky žalobkyně vůči žalované a uzavřel, že zajištěná pohledávka nezanikla (v plném rozsahu) započtením, provedeným žalobkyní. Podle názoru odvolacího soudu žalované vzniklo k předmětným věcem zadržovací právo, které ze žádného z důvodů uvedených v ustanovení § 180 občanského zákoníku nezaniklo; žaloba o vydání věcí je proto neopodstatněná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že soudy při posuzování její vzájemné pohledávky vycházely pouze ze znaleckého posudku Ing. Pavla Míchala, který zvolil pro zjištění rozhodných skutečností "nesprávný postup", že se náležitě nevypořádaly s posudkem znalce Ing. Jana Juráně, MBA, předloženým žalobkyní, a že v rozporu se zákonem nepřipustily další dokazování, zejména "revizním" znaleckým posudkem; uvedená pochybení pak vedla k tomu, že vzájemná pohledávka žalobkyně nebyla řádně posouzena ani po stránce právní. Žalobkyně dále dovozuje, že žalovaná se zadržených věcí zmocnila "svémocně", neboť po skončení nájmu "násilně dne 21.5.2004 vykázala žalobkyni z areálu v S. a zmocnila se jejího majetku umístěného v areálu", a že proto zadržovací právo ve smyslu ustanovení § 176 občanského zákoníku platně nevzniklo. Kromě zániku zajištěné pohledávky započtením muselo zadržovací právo zaniknout též "vzdáním se tohoto práva" učiněným žalovanou opakovaně v dopisech ze dne 20.10.2004, 16.11.2004 a 9.12.2004, v nichž žalovaná "velice jasně a zřetelně vyjádřila svou vůli věci již dále nezadržovat". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů o její vzájemné pohledávce, kterou namítla k započtení proti zajištěné pohledávce žalované; tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná má vůči žalobkyni pohledávku z důvodu "nezaplacené kupní ceny za prodej zboží" ve výši 729.426,- Kč a že k zajištění této pohledávky zadržela věci, jež žalobkyně umístila ve výrobní hale v areálu žalované v S., kterou si žalobkyně najala podle nájemní smlouvy ze dne 20.12.2002 (ve znění dodatku ze dne 30.11.2003) a ke které nájem skončil dnem 30.4.2004. Uplatnění zadržovacího práva žalovaná oznámila žalobkyni nejprve dopisem ze dne 17.5.2004 a posléze (ohledně dalších věcí) až v průběhu řízení před soudy.

Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, zda žalovaná nemá u sebe věci žalobkyně, které zadržela, neprávem. Protože právní otázka, kdy má věřitel u sebe neprávem věc, k níž by mohlo vzniknout zadržovací právo, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy žalovaná zadržela věci žalobkyně - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb. a zákonů č. 88/2003 Sb. a č. 47/2004 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 6.9.2004 (dále též jen "obč. zák.").

Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může zadržet k zajištění své pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat (srov. § 175 odst.1 obč. zák.); to však neplatí, má-li u sebe věc neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil svémocně nebo lstí (srov. § 176 odst.1 obč. zák.), nebo - s výjimkou případu, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka - bylo-li mu při předání věci uloženo, aby s věcí naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva (srov. § 176 odst.2 obč. zák.).

Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatné pohledávky (srov. § 175 odst.1 obč. zák.); byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může zadržovací právo vzniknout též k zajištění dosud nesplatné pohledávky (srov. § 175 odst.2 obč. zák.).

Zadržovací právo vznikne jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli věc zadržet (§ 177 odst.1 obč. zák.). O zadržení věci a jeho důvodech je oprávněná osoba povinna vyrozumět dlužníka bez zbytečného odkladu; byla-li uzavřena písemně smlouva, na jejímž základě má oprávněná osoba věc u sebe, musí být písemné i vyrozumění dlužníka (srov. § 177 odst.2 obč. zák.).

Při výkonu soudního rozhodnutí má věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zadržovacím právem, právo na přednostní uspokojení z výtěžku získaného prodejem nebo jiného zpeněžení zadržené věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. § 179 obč. zák.).

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky nebo zánikem zadržené věci nebo vydáním zadržené věci dlužníku anebo složením jiné jistoty, kterou dlužník poskytl oprávněné osobě s jejím souhlasem (srov. § 180 odst.1 a 2 obč. zák.).

Zadržovací právo - jak vyplývá z výše uvedeného - slouží k zajištění splatné pohledávky nebo, byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i dosud nesplatné pohledávky tím, že věřiteli umožňuje, aby si ponechal cizí movitou věc, kterou by jinak byl povinen dlužníku vydat, a aby dosáhl uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, nesplní-li dlužník ani dodatečně svůj dluh odpovídající zajištěné pohledávce. Zadržovací právo má tedy v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku věřitele od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku věřitele dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka (funkce uhrazovací). Zadržovací právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zadržovacího práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna ani dodatečně a nezanikla-li jiným způsobem. Akcesorickým je zadržovací právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a že dochází k jeho zániku rovněž v případě, že zanikla zajištěná pohledávka.

Věřitel může zadržet cizí movitou věc - jak nepochybně vyplývá z ustanovení § 176 odst.1 obč. zák. - jen tehdy, má-li ji u sebe "právem", tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu (v oprávněné detenci); v případě, že věc získal svémocně nebo lstí nebo jinak "neprávem" (protiprávně nebo bez právního důvodu), jejím zadržením nemůže zadržovací právo vzniknout.

Ten, kdo pronajme (pronajímatel) jinému (nájemci) svou věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval, nemá u sebe věci, které nájemce umístí v (na) pronajaté věci. Pronajímatel nemá ve své detenci věci umístěné nájemcem v (na) pronajaté věci samozřejmě ani v případě, že nájem již skončil. Nájemce může se svými věcmi, které umístil v (na) pronajaté věci, nakládat bez jakýchkoliv omezení (obdobně, jako kdyby je měl umístěné ve svém objektu); může proto mimo jiné před nebo po skončení nájmu své věci, které umístil v (na) pronajaté věci, z pronajaté věci volně (bez omezení) odstěhovat nebo jinak odstranit. Pronajímatel smí tyto věci zadržet pouze v případě uvedeném v ustanovení § 672 obč. zák., tedy má-li vůči nájemci pohledávku na nájemném a stěhuje-li se nájemce nebo jsou-li odstraňovány věci, přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno; v tomto případě má pronajímatel ze zákona zástavní právo k movitým věcem (s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí nebo exekuce), které jsou v (na) pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, přičemž musí do 8 dnů od zadržení požádat o soupis soudním vykonavatelem nebo musí věci vydat. Nejedná-li se o situaci uvedenou v ustanovení § 672 obč. zák., je třeba dovodit, že jakýkoliv úkon pronajímatele, kterým by znemožnil nebo omezil nájemce proti jeho vůli v nakládání s jeho věcmi umístěnými v (na) pronajaté věci, nemá jakýkoliv podklad (oporu) v zákoně (je protiprávní).

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že zadržovací právo nevznikne, zadrží-li pronajímatel za účelem zajištění své pohledávky po skončení nájmu věci, které nájemce umístil v (na) pronajaté věci; vznik zákonného zástavního práva podle ustanovení § 672 obč. zák. tím samozřejmě není dotčen.

V posuzovaném případě žalovaná - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - po skončení nájmu výrobní haly v areálu žalované v S. zadržela věci, které si žalobkyně v tomto objektu umístila, za účelem zajištění pohledávky vzniklé z důvodu "nezaplacené kupní ceny za prodej zboží" tím, že k těmto věcem odepřela žalobkyni přístup a neumožnila jí, aby si věci odstěhovala nebo s nimi jinak naložila. Žalovaná neměla věci žalobkyně u sebe právem z důvodu, že "žalobkyni skončil nájemní poměr a tyto věci tam zůstaly z provozu žalobkyně", ale proto, že žalovaná protiprávně neumožnila žalobkyni (po skončení nájmu) s jejími věcmi volně nakládat. Dovolací soud proto přisvědčil žalobkyni, že žalovaná měla (a má) u sebe věci neprávem, neboť je do své detence nezískala oprávněně, a že proto žalobkyni ve smyslu ustanovení § 176 odst.1 obč. zák. nevzniklo jí tvrzené zadržovací právo.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu - aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími námitkami dovolatelky - není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu