Rozhodnutí NS

22 Cdo 4461/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 4461/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4461.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věc
Dotčené předpisy:§ 118 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4461/2018-560


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) GREENGOLF Pardubice a. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 64828816, a b) SPORTOVNÍHO KLUBU LESOPARK KUNĚTICKÁ HORA z. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 27016471, obou zastoupených Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, IČO: 25083325, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Nadačnímu fondu Lesopark Kunětická Hora, se sídlem v Pardubicích, Jahnova 8, IČO: 26014203, zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 60/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. června 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. června 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, č. j. 6 C 60/2015-460, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 12. 2013 mezi žalobcem a) a žalovaným, jejímž předmětem byl převod vodního díla (odkaliště), zapsaného na LV č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY, nacházejícího se na pozemcích st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemcích st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. 277, st. parc. č. 278, st. parc. č. 279, st. parc. č. 280, st. parc. č. 281, st. parc. č. 282, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „odkaliště“), je absolutně neplatná (výrok I.). Určil, že žalobci jsou spoluvlastníky odkaliště jakožto součásti pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY v katastrálním území XY, jejichž vlastníkem je žalobce a) a součástí pozemků st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY v katastrálním území XY, jejichž vlastníkem je žalobce b) – (dále též jen „předmětné pozemky“) – (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastnické právo k odkališti svědčí podle výpisu z katastru nemovitostí žalovanému a bylo do něj zapsáno na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2013. Podle výpisu z katastru nemovitostí je žalobce a) vlastníkem pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY zapsaných na LV č. XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY zapsaných na LV č. XY. Žalobce b) je evidován jako vlastník pozemku st. parc. č. XY zapsaného na LV č. XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY zapsaných na LV č. XY. Soud prvního stupně se v řízení nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobců na určovací žalobě, a to v části týkající se určení neplatnosti kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že otázka platnosti kupní smlouvy má povahu otázky předběžné pro posouzení, zda jsou žalobci spoluvlastníky nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy. Soud v této části uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy není dán, neboť lze žalovat na určení samotného práva, a proto žalobní požadavek jako nedůvodný zamítl. Naopak dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že jsou spoluvlastníky odkaliště, jakožto součásti pozemků uvedených ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyšel přitom ze zjištění, že stavba odkaliště vznikla přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Postupoval tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V daném případě bylo možné určit, kde stavba odkaliště končí a začíná, ale zároveň bylo prokázáno, že stavba byla realizována v souvislosti s využitím okolního pozemku. Uvedl, že samostatně stojící odkaliště bez přístupu k němu a bez využití pozemků, příjezdových či ostatních ploch, je bez jakéhokoliv účelu, a není jej možné označit za stavbu samostatnou, neboť se jedná o součást pozemku. Nadto nemůže jako samostatná stavba odkaliště sloužit, a není ho proto možné od pozemku oddělit, aniž by se tím znehodnotil. Soud prvního stupně tak uzavřel, že odkaliště není samostatnou stavbou, je součástí pozemků, které vlastní žalobci, a určil, že spoluvlastníky odkaliště jsou žalobci. Podotkl, že pro závěr pak nebylo významné, zda s uvedenou stavbou bylo disponováno odděleně od dispozice s věcí hlavní, tedy s pozemky na kterých odkaliště stojí, neboť takováto dispozice by byla neplatná.

K odvolání žalovaného do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a III. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007. Pozemky byly v minulosti užívány jako odkaliště, přičemž samotné odkaliště zůstalo vodohospodářským dílem. Žalobci se mimo jiné ve smlouvě zavázali plnit všechny povinnosti plynoucí z právních předpisů a rozhodnutí správních orgánů, jež se odkaliště týkaly. Podle odvolacího soudu se žalobci stali vlastníky pozemků, na nichž se odkaliště nacházelo. Odkaliště nebylo převáděno jako samostatná věc, ale jako součást pozemků. Vlastnické právo k odkališti, jež by bylo samostatnou věcí v právním smyslu, tak žalobci nenabyli a nemohli jej proto samostatně následně převést na žalovaného. Ani argumenty žalovaného o dobrověrném nabyvateli se v daném případě neuplatní, neboť neexistující právo nelze nabýt ani na základě principu dobré víry. Odkaz na závěry žalovaným uváděné judikatury by podle odvolacího soudu neobstál, neboť na obou stranách smlouvy byl podepsán J. Š. jako statutární orgán kupujícího i prodávajícího. Odvolací soud dále uvedl, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou věcí. Ztotožnil se s argumentací žalobců, že znalec se může vyjádřit jen k odborným otázkám a nikoliv otázkám právním, k nimž posouzení, zda je odkaliště součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nepochybně náleží. Lichými shledal rovněž argumenty žalovaného směřující k porovnání odkaliště s rybníkem. Poukázal na to, že každé vodní dílo má napouštěcí a vypouštěcí zařízení (byť i z betonové konstrukce), a přesto není předmětné zařízení ve většině případů nemovitou věcí. Stejně tak se pro každé vodní dílo ze zákona vyžaduje manipulační a provozní řád, který je součástí povolení nakládání s vodami. Dokazování v tomto směru odvolací soud označil za nadbytečné, především s ohledem na skutečnost, že žalobce a) samostatnou věc (odkaliště), která by mohla být platně převedena kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013 na žalovaného, nevlastnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů dovolacího soudu obsažených v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1341/2010, tyto nesprávně interpretoval a aplikoval. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, podle něhož není odkaliště samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale jedná se o součást pozemků, na nichž se nachází. Podle názoru dovolatele naopak bylo prokázáno, že odkaliště samostatnou věcí je. Soudy učiněné závěry nemají oporu v provedeném dokazování a tvrzené skutečnosti nebyly v daném řízení prokázány. Odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě těchto skutkových zjištění k nesprávnému právnímu posouzení, a z provedeného dokazování vyvozoval skutečnosti, které vyvodit nemohl. Rovněž mu vytýká, že se vůbec nezabýval způsobem provedení hráze odkaliště, což považuje dovolatel s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 za klíčové. Dovolatel dále odkazuje na své podání ze dne 9. 8. 2017, v němž podrobně popsal, proč je třeba odkaliště považovat za samostatnou věc. Podle mínění dovolatele má odkaliště stejnou podstatu jako studna nebo vrty. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1341/2010. Odkaliště je výsledkem lidské stavební činnosti, převážně konstrukcí, která ve směru dovnitř přesně vymezuje a ohraničuje prostor. Je přesně identifikováno, evidováno v katastru nemovitostí jako stavba, která není součástí pozemku ani práva stavby. Nachází se na pozemcích více vlastníků a jeho součástí je i stavba, která bez jakýchkoli pochybností splňuje definici nemovitosti, a to dvě železobetonové vzájemné propojené věže. Dovolatel se neztotožňuje ani s tvrzením, že zápis odkaliště v katastru nemovitostí, coby nemovitosti podle vodního zákona, má jen jakýsi veřejnoprávní rozměr, bez soukromoprávních důsledků. Dalším důkazem svědčícím o právní povaze odkaliště je i uzavřená smlouva o nájmu ze dne 5. 5. 2005, podle které byly předmětem nájmu jen pozemky, na nichž odkaliště stojí, samotné odkaliště však nikoliv. Povahu odkaliště pak jednoznačně potvrzují i přílohy nájemní smlouvy. Soudům dále vytýká, že neustanovily znalce z oboru výstavby vodních děl. Navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření označili rozhodnutí odvolacího soudu za správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Odkaliště je podle jejich názoru součástí pozemků a není samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž odkazují na svou argumentaci uvedenou před soudy obou stupňů. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 se stali vlastníky pozemků, na kterých se odkaliště nachází, nikoliv vlastníky odkaliště jako samostatné věci. K návrhu žalovaného na ustanovení znalce podotýkají, že znalci přísluší se vyjadřovat pouze k odborným otázkám a nikoliv k ryze právním otázkám, mezi které patří i ta, zda je odkaliště samostatnou věcí v právním slova smyslu. Podle žalobců žalovaný v dovolání pouze opakuje argumenty, které již před soudy obou stupňů uvedl, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalovaný v dovolání odkazuje, považují za nepřiléhavé. Dovolání není důvodné, a proto navrhují, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Podáním ze dne 6. 12. 2018 dovolatel požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí o dovolání. Podle jeho mínění mu může neprodlený výkon rozhodnutí způsobit závažnou újmu, nenávratný zásah do jeho práv, jakož i zatížení či dokonce zcizení nemovitosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podstatou dovolání je kritika závěru odvolacího soudu, že stavba odkaliště není samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž součástí pozemků, na kterých stojí.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

Podle § 118 odst. 1 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí pozemku.

Nejvyšší soud se opakovaně zabýval problematikou posouzení, zdali určitá věc podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu či je toliko součástí či příslušenstvím jiné věci. V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněném pod č. C 2248 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl: „Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) [obdobně v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], podle kterého se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice ‚Pojmy stavebního řádu‘), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst. 2 ObčZ) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem.“

V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Je-li podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je zákonným předpokladem součástí věci její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod č. C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikováno v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)], a proto Nejvyšší soud může v rámci dovolání zpochybnit možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené.

Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů.

Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru, že v daném případě odkaliště by bylo možné určit, kde „stavba začíná a kde končí“, současně však bylo prokázáno, že stavba odkaliště byla realizována v souvislosti s využitím okolního pozemku. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že samostatně stojící stavba odkaliště bez přístupu k ní a bez využití pozemku, příjezdových ploch a ostatních ploch je bez jakéhokoliv účelu, takovou stavbu nelze považovat za samostatnou, ale jedná se o součást pozemku. Taková stavba ani jako samostatná stavba nemůže sloužit, nelze ji od pozemku oddělit, aniž by byla znehodnocena.

Tyto závěry soudu prvního stupně napadl v rámci odvolání žalovaný a zpochybňoval je ve prospěch závěru, že se o samostatnou stavbu jedná. Pro rozhodnutí věci v rámci odvolání mohl tedy žalovaný očekávat, že závěry soudu prvního stupně vedoucí k vyhovění žalobě odvolací soud přezkoumá a vypořádá se též s odvolacími námitkami, které žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil.

Takový postup však odvolací soud nezvolil a své rozhodnutí založil na zcela jiných skutečnostech.

Určující pro rozhodnutí odvolacího soudu byl jeho závěr, že kupní smlouvou ze dne 26. 2. 2007 žalobci nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům, na kterých se nacházelo odkaliště, které vzhledem ke smluvním ujednáním nebylo převáděno jako samostatná věc, ale jako součást pozemků. Žalobce a) se tedy na základě této kupní smlouvy podle závěrů odvolacího soudu nestal vlastníkem stavby jako samostatné věci. Tento závěr učinil odvolací soud zjevně veden úvahou, že předmětem kupní smlouvy byly toliko pozemky, na kterých se nacházelo odkaliště jako součást pozemků. Žalobce a) tak nikdy nenabyl vlastnické právo k vodnímu dílu, které by bylo samostatnou věcí v právním smyslu, aby je mohl samostatně na žalovaného převést kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013. Pro tento dílčí závěr nebylo ještě nezbytně nutné posoudit právní povahu odkaliště.

Proto také podle názoru odvolacího soudu nemohla kupní smlouva ze dne 18. 12. 2013 uzavřená mezi žalobcem a) a žalovaným vést ke smluvnímu nabytí vlastnického práva žalovaným k odkališti proto, že žalobce a) vlastnické právo k vodnímu dílu (odkališti) jako samostatné věci nenabyl, a nemohl ho proto ani následně převést na jinou osobu. V této souvislosti pak žalovaný poukazoval na tzv. nabytí od neoprávněného v režimu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2291/2012.

Pro přezkum správnosti těchto závěrů však již posouzení právní povahy odkaliště zásadní je.

Závěry, které učinil soud prvního stupně ohledně povahy vodního díla (odkaliště) však v této souvislosti odvolací soud žádným způsobem neposoudil a nezhodnotil. Odvolací soud tak učinil zjevně proto, že veden svou právní úvahou považoval tuto otázku za nerozhodnou. Vyšel totiž z toho, že žalobce a) stavbu vodního díla smluvně nenabyl proto, že předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 byly jenom pozemky, takže i kdyby se o samostatnou věc jednalo, nemohl by ji žalobce a) nabýt a následně převést.

Pod bodem 34 rozsudku odvolacího soudu odvolací soud uvádí, že „jestliže žalobce a) nikdy vlastnické právo k vodnímu dílu jako samostatné věci nenabyl, nemohl je ani platně převést na kohokoliv jiného. Argumentace žalovaného o dobrověrném nabyvateli (I. ÚS 2219/2012) se v daném případě zjevně neuplatní, již proto, neexistující právo nelze nabýt ani na principu dobré víry. Ve smyslu závěrů, jež jsou uváděny v uvedeném nálezu Ústavního soudu, by odkaz na něho neobstál (i při existujícím právu), jestliže na obou stranách kupní smlouvy z 18.13 (správně 12.) 2013 byla smlouva podepsána J. Š. jako statutárním orgánem kupujícího a prodávajícího“.

Z uvedeného lze zřejmě dovozovat prvotní úvahu (z odkazu na neexistující právo) odvolacího soudu, že se o dobrověrné nabyvatelství nemůže jednat proto, že zde absentuje právo – zřejmě tedy samostatná věc způsobilá k převodu vlastnického práva. To vyplývá i z toho, že následně (s poukazem na existující právo) odvolací soud dobrověrné nabyvatelství nevylučuje, s odkazem na osoby podepisující kupní smlouvu však naznačuje absenci dobré víry. Z kontextu rozhodnutí odvolacího soudu je však patrný konečný závěr odvolacího soudu, že žalobce a) samostatnou věc (stavbu), kterou by mohl převést platně na žalovaného kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013, nevlastnil a nenabyl ji ani jiným způsobem. Jinými slovy řečeno, odvolací soud uzavírá, že žalobce a), který kupní smlouvou ze dne 26. 2. 2007 zakoupil jenom pozemky, nemohl platně nabýt stavbu jako věc v právním slova smyslu coby věc samostatnou, kterou by pak mohl převést kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013 jako samostatnou věc na žalovaného. To by zjevně mělo platit i tehdy, pokud by odvolací soud snad uvažoval o odkališti jako o samostatné věci, kterou by však žalobce a) jako samostatnou věci předtím nekoupil a tudíž by ji nemohl platně následně prodat. Pouze v těchto případech by se mohlo uvažovat pojmově o nabytí od neoprávněného; zde však odvolací soud naznačuje nedostatek dobré víry.

K samotné povaze odkaliště pak odvolací soud – zjevně nad rámec svých stěžejních závěrů – pouze konstatoval, že v „řízení nebyl navíc předložen žádný důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou věcí“. Jestliže žalovaný navrhoval doplnit dokazování znaleckým posudkem, odvolací soud konstatoval, že „znalec se může vyslovit jen k odborným a nikoli ryze právním otázkám, k nimž stanovení, zda jde o součást pozemku či samostatnou věc, nepochybně náleží“. Dokazování k povaze odkaliště pak odvolací soud považoval výslovně za nadbytečné proto, že „žalobce samostatnou věc (stavbu), která by mohla být platně převedena kupní smlouvou z 18. 12. 2013 na žalovaného, nevlastnil“.

S těmito závěry se dovolací soud neztotožnil.

Dovolacímu soudu je zřetelná základní úvaha odvolacího soudu vycházející z toho, že žalobce a) vlastnické právo k odkališti jako samostatné věci nenabyl, a proto ji dále následně jako samostatnou věci nemohl prodat žalovanému, jestliže předmětem této kupní smlouvy byla právě stavba odkaliště jako samostatné nemovité věci.

S tímto východiskem lze do jisté míry souhlasit, přesto to však v poměrech souzené věci neznamená, že by se odvolací soud mohl vyhnout posouzení povahy odkaliště, ani že by vlastnické právo k němu žalovaný nemohl nabýt.

Pokud by odkaliště bylo samostatnou věcí, jak tvrdí dovolatel, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2013, ačkoliv by vlastnické právo k ní žalobce a) neměl, nebyly by vyloučeny závěry vztahující se k tzv. nabytí od neoprávněného v režimu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, protože by se pojmově o nabývání od neoprávněného mohlo jednat, neboť by předmětem převodu byla věc v právním smyslu vlastnicky náležející jiné osobě než převodci. O této variantě však odvolací soud zjevně neuvažoval, pouze zcela nad rámec svých klíčových závěrů podotkl, že by nebyl splněn předpoklad dobré víry i „při existujícím právu“. Právě proto by však se závěrem o povaze odkaliště jako samostatné věci byla spojena nutnost posouzení nabytí od neoprávněného. Za řádné vypořádání se s touto zásadní okolností, na kterou dovolatel v průběhu řízení poukazoval, pak zcela zjevně nemůže být považována jedna věta v odůvodnění odvolacího soudu tím spíše, že tímto směrem se úvahy soudu prvního stupně vůbec neubíraly, a tuto otázku soud prvního nijak neposuzoval, protože odkaliště za samostatnou věc nepovažoval. A ostatně i odvolací soud uvedl tuto skutečnost nad rámec svých závěrů, na kterých založil odůvodnění svého rozhodnutí.

Primárně se proto odvolací soud bude muset v dalším řízení zabývat věcně povahou stavby odkaliště. Jestliže svůj úsudek o tom, že odkaliště věcí v právním smyslu není, opřel o závěr, že v řízení „nebyl navíc předložen žádný důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou věcí“, a žádným hodnotícím úsudkem se nevyjádřil k závěrům soudu prvního stupně, na základě kterých soud prvního stupně odkaliště za samostatnou věc nepovažoval, není jeho postup správný tím spíše, že soud prvního stupně základní znak stavby jako samostatné věci spočívající v tom, že lze určit hranici, kde končí pozemek a kde začíná stavba, považoval za splněnou a k závěru o tom, že se o věc nejedná, dospěl na základě jiných okolností, které odvolací soud také neposuzoval.

Jestliže pak odvolací soud naznačuje – k návrhu důkazu znaleckým posudkem – že znalec se může vyjádřit toliko k otázkám odborným a nikoliv právním, pak se jedná o v soudní praxi nepochybnou skutečnost. Dovolacímu soudu ovšem není zřejmé, proč tuto skutečnost odvolací soud uvádí, jestliže zadání znaleckého posudku a znaleckého úkolu provádí ve vztahu ke znalci soud. Je-li to snad reakce na to, že žalovaný navrhl provedení dokazování – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – ke zjištění, zda „odkaliště naplňuje parametry samostatné věci“, je zřejmé, že se tím nedomáhá posouzení právní otázky, ale skutkových odborných zjištění podstatných právě pro posouzení charakteru odkaliště.

Pokud však odvolací soud k námitce odvolatele závěry soudu prvního stupně ohledně povahy odkaliště jako samostatné či nesamostatné věci a své rozhodnutí založil na jiných skutečnostech, které jsou podle jeho názoru bez dalšího důvodem pro vyhovění žalobě, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci proto byl uplatněn právem.

Druhá možná varianta naznačující se z dosavadního dokazování a závěrů odvolacího soudu vychází z toho, že žalobci nabyli vlastnické právo k pozemkům, jejichž součástí byla stavba odkaliště. Zda by žalovaný mohl v takovém případě nabýt nějakým způsobem vlastnické právo ke stavbě odkaliště, nepovažuje dovolací soud v této fázi řízení za možné řešit již z toho důvodu, že náznak takového postupu není vyjádřen v dovolacích námitkách a v dovolání jako takovém, neboť celé dovolání směřuje k závěru, že stavba odkaliště je samostatnou věcí v právním smyslu. I v řízení před soudem prvního stupně žalovaný argumentoval samostatností stavby odkaliště a nabytím vlastnického práva na základě tzv. materiální publicity, tj. na základě nabývání od neoprávněného. Pokud by v dalším řízení bylo postaveno najisto, že odkaliště samostatnou věcí v právním smyslu není, bylo by na žalovaném, aby i v takovém případě argumentoval případnou možností nabytí vlastnického práva, aniž by v této souvislosti dovolací jakkoliv předjímal, zda by vůbec mohlo jít o argumentaci úspěšnou či nikoliv.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zcela zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu