Rozhodnutí NS

22 Cdo 1990/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 1990/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1990.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vydržení
Držba
Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1990/2018-1247

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Jandou, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalovaným 1) K. K., narozenému XY, a 2) E. K., narozené XY, oběma bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 98/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 12 Co 608/2015-891, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 12 Co 608/2015-891, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 6. 2015, č. j. 10 C 98/2012-596, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2015, č. j. 10 C 98/2012-600, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.



Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 10 C 98/2012-596, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2015, č. j. 10 C 98/2012-600, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku par. č. st. XY, která slouží jako přístup od místní komunikace k jeho nemovitosti – pozemku par. č. st. XY s bývalou zemědělskou usedlostí č. XY – v obci XY, katastrálním území XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 1 894 Kč na náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 12 Co 608/2015-891, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že právní předchůdce žalobce se nestal vlastníkem sporného pozemku na základě přídělu zemědělské usedlosti č. 48, neboť tento pozemek nebyl součástí přídělu; sporný pozemek tak nemohl od právního předchůdce nabýt ani žalobce (jak se snažil v řízení prokázat). Nelze uvažovat ani o vydržení vlastnického práva, protože žalobce ani jeho právní předchůdce nebyli v objektivní dobré víře, že jim takové právo k pozemku náleží.

Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu; pokud jde o oprávněnou držbu a vydržení pozemku uvádí např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 695/2008, 22 Cdo 417/1998, 22 Cdo 1245/2010, 22 Cdo 515/2004. Dovolatel především tvrdí, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami uplatněnými v odvolání, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces; k tomu cituje četná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud v tomto směru odchýlit. Tvrzeným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaní ve vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí považují za věcně správné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

Dovolatel podává dovolání čítající 70 stran plně popsaných písmem velikosti 9 (!), přičemž obsah dovolání tvoří jen velmi obtížně srozumitelný text, sestávající převážně ze stále znovu opakovaných tvrzení a rozsáhlých citací napadeného rozhodnutí, rozhodnutí soudu prvního stupně, důkazních prostředků a judikatury (dovolání obsahuje kolem sta odkazů na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu).

Na tomto místě je proto třeba připomenout závěry ustálené judikatury, podle nichž „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013).

Dovolací soud se proto nezabýval jednotlivě každou námitkou v dovolání uplatněnou, ani zde neuvádí jejich výčet. Z obsahu podání je patrné, že podstatou je polemika s postupem odvolacího soudu, který se nezabýval všemi námitkami a důkazními návrhy žalobce v odvolacím řízení. Zbylý obsah dovolání ostatně sestává téměř výhradně z námitek skutkových (dovolatel dlouze popisuje a následně zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů ohledně evidence předmětných pozemkových parcel), které však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

S vědomím shora citovaných závěrů Ústavního soudu pak Nejvyšší soud přistoupil také k přezkoumání napadeného rozhodnutí, neboť nesrozumitelnost a obsahová nesoudružnost charakterizuje rovněž odvolání, které čítá 64 stran (č. l. 606-669) a několik desítek příloh, a replika k vyjádření žalovaných pak dalších 84 stran (č. l. 682-765).

Dovolatel v takovém případě nemůže očekávat, že odvolací či dovolací soud podrobně vypořádá každou jednotlivou námitku; pravděpodobnost že se tak stane, je nepřímo úměrná délce a složitosti podání. Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). I proto se odvolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v odvolacím řízení ovlivnit; v tomto ohledu odvolací soud nepochybil.

Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je, pokud jde o oprávněnou držbu a vydržení pozemku, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – uvádí např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 695/2008, 22 Cdo 417/1998, 22 Cdo 1245/2010, 22 Cdo 515/2004, a řadu dalších rozhodnutí. V této části je dovolání přípustné pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu i důvodné.

Problematikou oprávněné držby pozemku a vydržení vlastnického práva podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), o které by šlo i v této věci, neboť pokud se ujal žalobce držby, stalo by se tak o patrně v roce 1997, se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, který shrnul i základní judikaturu k této otázce, a jehož dále uvedené závěry jsou plně použitelné i v nyní projednávané věci.

Posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato zjištění:

1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek NS ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, C 1176).

2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.

3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu (k tomu se poznamenává, že pokud by právní předchůdce držitele sám právo vydržením nabyl, nebylo by možno dobu jeho držby započítat do doby držby nynějšího držitele – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).

Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby. Ovšem k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o taktový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní).

Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. Jestliže pozemek užívá současně více osob, pak je třeba zvážit, která z nich je držitelem (nejde-li o spoludržbu jako obdobu spoluvlastnictví, není držba téže věci více osobami možná). Pak je třeba mj. zjistit, zda některý z uživatelů nevystupuje s jejich (byť konkludentním) souhlasem vůči ostatním jako vlastník věci.

Důkaz o okolnostech zakládajících držbu leží na osobě, která se vydržení dovolává; pokud držbu věci či práva neprokáže, pak k vydržení nemohlo dojít a je nadbytečné zabývat se její dobrou vírou.

V projednávané věci se soud prvního stupně zabýval tím, který z účastníků pozemek užíval, avšak neučinil o této okolnosti žádné skutkové zjištění, jen konstatoval, že důkazy jsou rozporné. Výslovně se neuvedl, zda žalobce držbu prokázal, a bez dalšího zkoumal jeho eventuální dobrou víru, která by mohla založit oprávněnou držbu; z toho je třeba dovodit, že implicitně, bez potřebného odůvodnění, považoval žalobce za držitele pozemku. Odvolací soud si této skutečnosti patrně byl vědom, neboť uvedl, že cesta byla dlouhodobě přístupná neomezenému okruhu osob a je tak „velmi problematické“ tvrdit, že žalobce byl jejím jediným uživatelem, ovšem ani on jednoznačný závěr o nedostatku držby neučinil a zabýval se dobrou vírou žalobce (což v dané souvislosti zahrnuje předpoklad, že držitelem byl). Dovolací soud, vázán obsahem dovolání a přezkoumávaných rozhodnutí, tak musí vycházet z toho, že žalobce držitelem byl.

Nedostatek dobré víry a oprávněné držby žalobce pak soud dovodil z toho, že otec žalobce, který v roce 1997 přilehlé pozemky žalobci daroval, nemohl být v dobré víře vzhledem k obsahu přídělové listiny; to by však mohlo být významné jen, pokud by se žalobce dovolával započtení dobré víry předchůdce (sám nabyl přilehlé pozemky v roce 1997, připadá tedy do úvahy, že sám splnil dobu potřebnou k vydržení). Pokud by pozemek vydržel již jeho otec, pak by se žalobce mohl stát jeho vlastníkem tím, že by jej sám vydržel (sám splnil podmínky vydržení), nebo tak, že mu jej jeho otec darovací smlouvou na žalobce převedl; soudy však zjistily, že tento pozemek předmětem darovací smlouvy nebyl. Jde-li o otázku, zda vlastnické právo k pozemku vydržel sám žalobce, je otázka kvality držby jeho předchůdce, jehož držbu si nezapočítává, v zásadě nevýznamná.

Nedostatek dobré víry žalobce pak soud prvního stupně opřel o obsah darovací smlouvy z roku 1997, ve které je předmět darování jasně vymezen. Avšak samotná okolnost, že sporný pozemek není ve smlouvě, kterou žalobce nabyl nemovitosti, uveden, nevylučuje podle konstantní judikatury jeho oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.

V rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 Nejvyšší soud uvedl, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nekoupil [obdobně nabyl darováním], může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“ (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 (uveřejněné pod č. C 10 712 v Souboru)]. Při zodpovězení otázky, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat, záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Tedy je významné, zda držitel nabyl držbu odvozeně od svého předchůdce v rozsahu, ve kterém ji předchůdce držel.

Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu - srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005.

Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3688/2008).

K tomu odvolací soud dodal, že pozemky žalobce „v době podání žaloby“ nesousedily s pozemky žalovaných (byla mezi nimi vklíněna část veřejné komunikace); to je jistě významná skutečnost, která by mohla spolu s dalšími okolnostmi nedostatek objektivní dobré víry potvrdit. Chybí však zjištění, jak tomu bylo v době, kdy mělo dojít k vydržení pozemku – žalobce se totiž (údajně) chopil jeho držby v roce 1997, k vydržení tak mohlo dojít v roce 2007, žaloba byla podána v roce 2012.

Protože soudy věc neposoudily z hlediska uvedené judikatury, je jejich rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně nejprve zjistí, kdo byl v rozhodné době držitelem sporného pozemku, a pokud to byl žalobce (ohledně skutečností zakládajících jeho držbu nese důkazní břemeno), posoudí, zda byl z hlediska uvedené judikatury se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu