Rozhodnutí NS

33 Cdo 3774/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:33 Cdo 3774/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3774.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/22/2019
II.ÚS 2035/19
II.ÚS 2035/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3774/2017-145


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo 45317054, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalované D. T., bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, o zaplacení 108.428,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 79/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. 47 Co 445/2015-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.969,60 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. Romana Majera, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. 14 C 79/2015-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 108.428,22 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 47 Co 445/2015-101, Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z části založeno na řešení právní otázky, při němž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na řešení právní otázky, která již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu byla vyřešena, avšak má být posouzena opětovně a jinak. Dovolatelka má za to, že podle jejího názoru se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se nevypořádal -v souvislosti se závěrem o včasnosti podané žaloby - s jejím podáním ze dne 25. 1. 2017, jímž namítala opožděnost žaloby v návaznosti na § 16 zákona č. 216/1994 Sb. Za dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, která má být posouzena opětovně a jinak, považuje dovolatelka otázku stavení promlčecí doby v situaci neplatné rozhodčí doložky a na jejím základě vydaném rozhodčím nálezu. Podle dovolatelky by měl dovolací soud revidovat závěr rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017 v otázce výkladu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Žalovaná naopak prosazuje názor, že podáním rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky ve vztazích podle obchodního zákoníku se promlčecí doba nestaví. S tímto odůvodněním navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Ve vztahu k otázce stavení promlčecí doby při neplatné rozhodčí doložce Nejvyšší soud v R 99/2017 dospěl na základě své předchozí judikatury představované usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, k právním závěrům, podle nichž „při výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení v občanském zákoníku. Podle § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží bez ohledu na to,zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky (…) Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence (…) závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky, je navíc v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.“

K těmto judikaturním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 105/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 997/2017, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, či v rozsudcích ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3239/2016 (jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na www.nsoud.cz), a ke změně této své rozhodovací praxe neshledává důvod ani v nyní souzené věci; právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i s rozhodnutími dovolacího soudu vydanými dříve ve skutkově a právně podobných věcech.

Zakládá-li dovolatelka přípustnost dovolání na výtce, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k opožděnosti žaloby, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu