Rozhodnutí NS

22 Cdo 693/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 693/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.693.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 písm. b) předpisu č. 549/2011Sb.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/2011Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 693/2019-138


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti žalované D. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 79/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 11 Co 318/2018-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Ing. Svatavy Horákové.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že stavba garáže bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku st. par. č. XY, zapsaná na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, je v jeho vlastnictví. Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 C 79/2017-90, určil, že garáž je ve vlastnictví žalobce. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, doručené soudu dne 4. 9. 2018. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 9. 2018, č. j. 8 C 79/2017-109, žalovanou vyzval, aby do 15 dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek za odvolání; lhůta k zaplacení marně uplynula dne 5. 10. 2018. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 10. 2018, č. j. 8 C 79/2017-110, zastavil řízení, neboť žalovaná ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání nezaplatila a rozhodl o nákladech řízení.

Žalovaná soudní poplatek uhradila dne 19. 10. 2018.

Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) usnesením ze dne 29. 11. 2018, č. j. 11 Co 318/2018-116, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018. Nejvyšší soud vyšel mimo jiné z názoru, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a tím je dáno i to, zda se na splnění poplatkové povinnosti použije zákon o soudních poplatcích ve znění novely č. 296/2017 Sb., či ve znění před touto novelou. Poplatková povinnost založená odvoláním, které bylo podáno již v době účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Odvolací řízení bylo zahájeno 4. 9. 2018, kdy již byl účinný zákon o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (od 30. 9. 2017); odvolací soud odkázal na § 9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích. Žalovaná byla řádně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, byla jí stanovena patnáctidenní lhůta k zaplacení a byla též poučena o procesních důsledcích nezaplacení. Soud prvního stupně postupoval správně, protože soudní poplatek v dané lhůtě uhrazen nebyl.

Proti usnesení podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, jež opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), tedy že by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Poukazuje na to, že civilní proces je tvořen jediným řízením, jehož součástí je řízení o opravném prostředku pouze tehdy, pokud toho některý z účastníků využije. Pokud by na řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem bylo nahlíženo jako na samostatná řízení, existovala by zde překážka věci zahájené; řízení však od okamžiku podání žaloby až do rozhodnutí odvolacího soudu je jediným řízením, čemuž odpovídají i formulace v o. s. ř., tedy že žaloba je návrhem na zahájení řízení; naopak v o. s. ř. není uvedeno, že by odvolání bylo označeno za návrh na zahájení odvolacího řízení, protože odvolací řízení není řízením samostatným. Má za to, že byla-li žaloba podána 18. 3. 2017, je třeba ve smyslu přechodného ustanovení v čl. VI., části třetí, zákona č. 296/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, použít na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zákon o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby; v této souvislosti odkazuje na § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni 18. 3. 2017. Názoru dovolatelky odpovídá i výčet v § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; z formulace vyplývá, že odvolací řízení není samostatným řízením. Argumentace spočívající v oddělení jednotlivých stupňů dvouinstančního řízení, která je v rozporu nejen se zákonem, ale i v rozporu s právem na spravedlivý proces a ústavním pořádkem, nemůže obstát. Právní otázka projednávaná v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2827/2018 by měla být posouzená jinak, neboť závěry Nejvyššího soudu nejsou v souladu ani se zákonem, ani s ústavním pořádkem, a otázky hrazení soudních poplatků v řízeních zahájených návrhem na zahájení řízení podaným k soudu před účinností zákona č. 296/2017 Sb., by měly být řešeny ve smyslu čl. VI. tohoto zákona podle znění zákona o soudních poplatcích účinného ke dni podání návrhu na zahájení řízení, bez ohledu na pozdější vznik jakékoli poplatkové povinnosti v daném řízení. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Současně podala návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, který odůvodnila odkazem na právní jistotu a správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí.

Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

V dané věci jde o řešení otázky, zda poplatková povinnost v řízení, zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání, podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze kterého vyšel odvolací soud, se uvádí: „Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v § 4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho se podává závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst. písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.“ Dovolatelka žádá, aby dovolací soud tuto právní otázku vyložil jinak.

Právní názor, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, akceptoval i jiný senát Nejvyššího soudu – viz usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018. Touto otázkou se též zabýval Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 14 Co 204/2018-125. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2639/18, popsal věc takto: „Odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2018, č. j. 14 C 113/2017-113 bylo podáno dne 19. 3. 2018, tedy již za účinnosti zákona o soudních poplatcích ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Podle čl. IV. zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Argumentem a contrario odvolací soud vyvodil, že na řízení zahájená po 30. 9. 2017, tj. po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., se soudní poplatky vyberou již podle novelizovaného znění zákona o soudních poplatcích. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích v platném znění, jde-li o poplatek za řízení, poplatková povinnost vzniká podáním odvolání. Odvolací soud uzavřel, že z § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že pro účely poplatkové povinnosti jsou řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací samostatná řízení se samostatnou poplatkovou povinností. Na základě uvedeného není relevantní argument stěžovatelky, že na její případ se nevztahuje poplatková povinnost za odvolací řízení, když řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno 19. 5. 2017. Naopak, vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zahájeno 19. 3. 2018, tj. za účinnosti již novelizovaného zákona, vztahuje se na dané odvolací řízení poplatková povinnost“. Výhrady stěžovatelky Ústavní soud odmítl, a uvedl: „Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci vycházel ze zákonné procesní úpravy a jeho závěru Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil, když s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích v platném znění objasnil, že na řízení zahájená po účinnosti zákona č. 296/2107 Sb., se soudní poplatky vyberou již podle novelizovaného znění zákona o soudních poplatcích“.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor, který zaujal dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, byl akceptován i jiným senátem Nejvyššího soudu a že bez vazby na rozhodnutí v uvedené věci k němu dospěl i Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí neshledal Ústavní soud protiústavním.

K argumentům dovolatelky se uvádí: Zásada jednotnosti řízení (arbitrárního pořádku), na kterou dovolatelka odkazuje, znamená, že řízení tvoří od zahájení až do vydání rozhodnutí jeden celek, v němž není závazně stanoven sled či postup procesních úkonů. Tento postup je stanoven pouze rámcově, tak jak je dán logikou věci, v podstatě jej určuje soud (proto též arbitrární neboli libovolný pořádek). Viz Winterová, A. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, 5. vydání, s. 81. Opakem této zásady je zásada koncentrační (zásada legálního pořádku), podle které účastník musí určité procesní úkony učinit ve stadiu řízení stanoveném zákonem (viz např. Handl, V., Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, díl I., str. 470). Občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. původně vycházel ze zásady jednotnosti řízení, která byla mj. dovozována z § 100 odst. 1 o. s. ř.; protože se text tohoto ustanovení nezměnil, lze se setkat s názory, že tato zásada se i nadále uplatňuje. Nicméně vzhledem k tomu, že pozdějšími novelizacemi byla do procesního práva opět zavedena zásada koncentrační a princip neúplné apelace, pak, pokud se vůbec ještě uplatňuje, rozhodně není zásada jednotnosti řízení vůdčí zásadou, podmiňující výklad procesních předpisů.

Dovolatelka též tvrdí, že pokud by na řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem bylo nahlíženo jako na samostatná řízení, existovala by zde překážka věci zahájené (patrně mezi řízením v prvním stupni a řízením odvolacím); to je však nesprávná úvaha již proto, že tato řízení neprobíhají současně. Navíc zde (implicitně) zaměňuje otázku předmětu řízení a jeho jednotlivých fází.

Dovolací soud tak nevidí důvod pro to, aby se odchýlil od právních závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018.

Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně [z kontextu dovolání je zjevné, že dovolatelce jde spíše o odklad právní moci - § 243 písm. b) o. s. ř.] dovolací soud nemohl vyhovět již proto, že dovoláním nebyl (a nemohl být) napaden rozsudek soudu prvního stupně, ale usnesení odvolacího soudu. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může však dovolací soud odložit jen vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí; to platí i pro odklad právní moci.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu