Rozhodnutí NS

23 Cdo 2302/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:23 Cdo 2302/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2302.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
IV.ÚS 347/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2302/2018-604
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IMPEXTA 3000 Ostrava, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Soukenická 877/9, IČO 64611094, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, proti žalovanému P. G., podnikateli se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, o zaplacení částky 919 151 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 91/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2018, č. j. 4 Cmo 144/2017-559, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 36 Cm 91/2006-514, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se v pořadí o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2014, č. j. 36 Cm 91/2006-374, byl k odvolání žalobkyně zrušen pro nepřezkoumatelnost rozsudkem Vrchního soudu ze dne 23. června 2015, č. j. 4 Cmo 164/2015-411.

Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 18. května 2004 smlouvu nazvanou „objednávka č. 2004-1304 nákladního automobilu Ford F-550“, ve které se dohodli, že žalobkyně zhotoví pro žalovaného nákladní vozidlo FORD F-550, Regular cab, 188,8", DRW 4x4, které bude splňovat normy uvedené v článku V smlouvy a bude obsahovat součásti, které jsou přímo uvedené v článku III smlouvy nebo v příloze smlouvy („Selected options“). Jednou ze smluvených součástí vozidla byla část označená zde jako pohon k čerpadlu (tzv. PTO - „power take off“), specifikovaná přímo technickými údaji v článku III smlouvy. Dále se žalobkyně zavázala zajistit všechny potřebné doklady specifikované v článku IV bodu 8 smlouvy. Žalobkyně věděla, že vozidlo, které má poskytnout žalovanému dle předmětné smlouvy, se stane součástí hasičského automobilu, který má žalovaný dodat pro Letiště Brno a. s. Žalovaný (objednatel) se zavázal zaplatit za dílo cenu ve výši 1 551 395 Kč s tím, že smlouva je platná teprve při složení zálohy z ceny ve výši 30 %. Dne 7. června 2004 zaplatil žalovaný žalobkyni zálohu ve výši 553 848,61 Kč. Předmětné vozidlo dorazilo do ČR dne 27. prosince 2004 a v lednu 2005 jej žalovaný převezl do výrobny polské společnosti Z. S., kde měla být provedena montáž nástavby vozidla (čerpadla a hasicího zařízení). Soud prvního stupně považoval za prokázané, že žalobkyně měla dodat vozidlo včetně PTO dle dohodnuté specifikace, avšak v době, kdy bylo vozidlo dodáno, tak neučinila. Dodatečně se žalobkyně pokusila PTO dodat v květnu 2005, kdy jej pracovníci žalobkyně přivezli do předmětné výrobny v Polsku. K montáži PTO ovšem nedošlo, přičemž důvody, kvůli kterým se tak nestalo, byly účastníky popisovány odlišně a nekonzistentně. Na místě zamýšlené montáže byl přítomen i Z. S. a žalovaný. Z. S. upozornil na místě na to, že dodané PTO není pro zamýšlený účel vhodné, neboť neumožňuje zahájení kropení za jízdy.

Žalobkyně fakturovala žalovanému doplatek ceny fakturou č. 3413082 ze dne 28. února 2005 ve výši nedoplatku, který činil 976 151 Kč, vzniklého odečtením zaplacené zálohy od ceny díla a následně fakturovanou částku snížila dobropisem č. 65010029 ze dne 6. prosince 2005 na dlužný nedoplatek ceny ve výši 919 151 Kč. Protokol o převzetí vozidla podepsal žalovaný dne 16. listopadu 2005 a předávací protokol k dokumentům k vozidlu žalovaný podepsal dne 22. února 2006.

Předmětnou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným soud prvního stupně posoudil podle jejího obsahu jako smlouvu o dílo podle § 536 obch. zák. a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně, byť lhůta k plnění nebyla sjednána určitě. Soud dále uzavřel, že žalobkyně pohon k čerpadlu (PTO) nepředala žalovanému ani instalovaný na podvozek, ani zvlášť, tudíž nesplnila dohodnuté dílo ve smluveném rozsahu. K žalobkyní tvrzené dohodě o změně předmětu díla, podle které by PTO nemělo být nadále součástí díla, podle soudu prokazatelně nedošlo. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dodání PTO netrval a dodaný automobil dokončil sám instalací systému Ziegler na podvozek, soud uvedl, že tímto způsobem nezanikla povinnost žalobkyně dodat chybějící součást díla (pohon k čerpadlu – PTO). Soud prvního stupně proto na zjištěný skutkový stav aplikoval § 548 obch. zák., podle kterého nárok na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla, a uzavřel, že dílo zhotovené žalobkyní není řádně ukončeno, a tedy ani provedeno (§ 554 odst. 1 obch. zák.), a nárok na doplatek ceny díla žalobkyni tedy nevznikl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 4 Cmo 144/2017-559, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že závazkový vztah mezi účastníky je třeba podřadit pod § 536 obch. zák., neboť s ohledem na obsah uzavřené smlouvy se jedná o smlouvu o dílo. Předmětem smlouvy bylo podle odvolacího soudu dodání speciálního letištního hasičského vozu specifikovaného ve smlouvě, přičemž součástí tohoto vozidla měl být pohon k čerpadlu (PTO). Podle odvolacího soudu měl být pohon k čerpadlu jednoznačně namontován k podvozku. Odvolací soud odmítl názor žalobkyně, že pohon k čerpadlu měl být dodán samostatně, neboť toto tvrzení nemá oporu ve smlouvě ani v příloze smlouvy („Selected Options“). Pohon čerpadla byl podle odvolacího soudu ujednán jako speciální součást vozidla. Odvolací soud uzavřel, že pokud sjednanou součást (PTO) žalobkyní dodané vozidlo neobsahovalo, nebylo dílo zhotoveno, na čemž nic nemění ani to, že žalovaný dne 16. listopadu 2005 podepsal předávací protokol k vozidlu a 22. února 2006 předávací protokol k dokumentům. Odvolací soud potvrdil jako zcela správný závěr soudu prvního stupně, že dílo nebylo dokončeno, neboť žalobkyně sice dodala nákladní vozidlo FORD F-550, ale nikoli v úpravě sjednané pro speciální letištní zásahové hasičské vozidlo. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že sjednané dílo nebylo provedeno a nárok na zaplacení ceny díla žalobkyni nevznikl (§ 548 obch. zák.).

Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní otázka formulovaná dovolatelkou se vztahovala k tomu, zda v případě vadného provedení díla aplikovat toliko § 548 odst. 1 obch. zák. s prostým závěrem, že nárok na zaplacení ceny díla zhotoviteli nevznikl, či zda převzetím díla nastala změna práv a povinností ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák. a objednatel není povinen zaplatit pouze část ceny odpovídající nároku na slevu z ceny pro neodstranění vady (v souladu s § 439 odst. 4 obch. zák.).

Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně sjednané dílo neprovedla, aniž by provedl aplikaci a výklad pojmu „provedení díla“ v jeho složkách dokončení a předání. Dovolatelka poukázala na to, že závěr odvolacího soudu je založen pouze na aplikaci § 548 obch. zák. a že odvolací soud opomněl existenci § 324 odst. 3 obch. zák., přičemž k uvedenému ustanovení se vztahovalo několik rozhodnutí dovolacího soudu citovaných dovolatelkou, od nichž se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil. Dovolatelka také poukázala na to, že odvolací soud opomněl aplikaci § 436 až 441 obch. zák., které se podle § 564 obch. zák. přiměřeně použijí i na právní úpravu smlouvy o dílo. V tomto ohledu dovolatelka zdůraznila existenci úpravy slevy z ceny v případě vadného plnění (§ 439 odst. 4 obch. zák.) a uvedla, že právní názor odvolacího soudu by vedl v důsledku k tomu, že by tato právní úprava byla zcela zbytečná. Dovolatelka dále rozebrala problematiku předání a převzetí díla, poukázala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, podle nichž podmínkou pro vznik práva z odpovědnosti za vady díla je předání díla objednateli, a uzavřela, že v předmětné věci předání a převzetí díla dne 22. února 2006 způsobilo, že nastoupil právní režim odpovědnosti za vady díla. Podle dovolatelky tedy prostřednictvím povinné aplikace § 324 odst. 3 obch. zák. a § 564 obch. zák. nastupuje přiměřeně aplikace § 439 odst. 4 obch. zák. a zhotovitel má tedy nárok na zaplacení částky, jejíž výše vyplývá z § 439 odst. 4 obch. zák. Závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle něhož objednatel není povinen při vadách díla zaplatit dohodnutou cenu díla ani zčásti, je proto nesprávný.

Dovolatelka také namítala, že odvolací soud se v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal s její argumentací ohledně aplikace § 439 odst. 4 obch. zák., ačkoli tuto argumentaci uplatnila i s odkazem na relevantní judikaturu již v řízení před soudem prvního stupně a také v odvolání. Podle dovolatelky soudy měly odůvodnit, proč aplikovaly pouze § 548 odst. 1 obch. zák., a nikoli i § 324 odst. 3 obch. zák. a v souladu s § 564 obch. zák. také § 436 až 441 obch. zák (konkrétně § 439 odst. 4 obch. zák.). Dovolatelka proto s ohledem na výše uvedené navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že podané dovolání splňuje podmínky § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky vzniku nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla, které je vadné, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud se otázkou vzniku nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla v případě, že dílo je vadné, ve své rozhodovací praxi již zabýval. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu k této otázce vychází z § 548 odst. 1 obch. zák., podle něhož nárok na cenu díla vzniká jeho provedením, pokud ze smlouvy nebo ze zákona nevyplývá něco jiného. Dále s odkazem na § 554 odst. 1 obch. zák. judikatura dospěla k závěru, že dílo, které má vady, nebylo řádně ukončeno, tedy jej nelze považovat za dokončené, a zhotoviteli tak nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, i když objednatel vadné dílo převzal. K uvedenému závěru Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, C. H. BECK, svazek 14, str. 158, a v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 2002, str. 340), na který navázal ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 495/2004, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1119/2003, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 4100/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 4067/2016, a další).

Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi s odkazem na § 324 odst. 3 obch. zák. dospěl k závěru, že v případě díla vykazujícího vady (tj. díla, které není řádně ukončeno a tedy ani provedeno) nezaniká povinnost zhotovitele provést dílo řádně, nýbrž její obsah se mění způsobem, který odpovídá právům objednatele z vadného plnění. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1531/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 4069/2013.

Z výše uvedeného vyplývá, že závěr o tom, že při vadném plnění nevznikne zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla (nesjednají-li si strany smlouvy jinak), je dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odůvodněn jednak s odkazem na aplikaci § 548 odst. 1 obch. zák. a § 554 odst. 1 obch. zák., jednak také s odkazem na § 324 odst. 3 obch. zák., který upravuje změnu obsahu závazku v případě vadného plnění.

Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na řešený případ, nelze, než konstatovat, že odvolací soud posoudil otázku vzniku nároku žalobkyně jakožto zhotovitele na zaplacení ceny díla, které bylo dle skutkových zjištění soudů obou stupňů vadné, a v souladu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Dovolatelce proto nelze přisvědčit v její argumentaci, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací, jedná se o námitku vady řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); Nejvyšší soud se vadami řízení zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí citovaná výše), Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
                                  předsedkyně senátu