Rozhodnutí NS

30 Cdo 1317/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 1317/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1317.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rozsudek doplňující
Zadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 166 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1317/2017-158


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o konstatování porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 277/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 203/2006-136, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, žalobu v žalobním požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů zamítl (výrok I), a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 203/2006-136, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, a ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Soudy tak rozhodly o části předmětu řízení, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a zásahu do práva žalobce na ochranu osobních údajů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 106/2010.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Na otázce formulované žalobcem v dovolání, zda mohl soud prvního stupně o požadavku na konstatování porušení práva žalobce na ochranu osobních údajů rozhodnout doplňujícím rozsudkem, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. výlučně nestojí. Buď byl postup soudu prvního stupně při vydání rozsudku ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, jako rozsudku doplňujícího, postupem správným podle § 166 o. s. ř., nebo byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2014, č. j. 22 C 277/2012-48, rozsudkem částečným a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 12. 2015, č. j. 22 C 277/2012-107, rozsudkem konečným, byť by v tomto případě byl chybně označen jako doplňující (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99). Na každý pád ani jedna z uvedených eventualit nevede k závěru, že by postup soudu prvního stupně mohl mít jakýkoli vliv na právní postavení žalobce, neboť v každém případě došlo k rozhodnutí o jeho nároku na konstatování porušení práva na ochranu osobních údajů a bylo tedy rozhodnuto o všech nárocích, které žalobce žalobou uplatnil.

Namítá-li žalobce, že omluva poskytnutá mu žalovanou žádnou účinnou omluvou není, a nepředstavuje proto dostatečnou satisfakci, staví svou argumentaci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, který uzavřel, že se žalovaná žalobci omluvila za pochybení spočívající v tom, že v exekuční věci byly doručovány listiny v důsledku vadného postupu soudu namísto zástupci žalobce jiné fyzické osobě téhož jména s odlišným datem narození. Jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo přímo ve vztahu k osobě žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).

K otázce žalobce stran intenzity nemajetkové újmy v případě porušení práva na ochranu osobních údajů a přiměřenosti (formy) zadostiučinění za ně, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což činí dovolání v daném rozsahu nepřípustným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu