Rozhodnutí NS

7 Tdo 170/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 170/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.170.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
IV.ÚS 1892/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
07/22/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 170/2019-3515


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného L. J., nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 10 To 139/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 178/2012 t a k t o :
    Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá.

    Odůvodnění:
      Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 20. 12. 2017, č. j. 8 T 178/2012-3271, byl obviněný L. J. uznán vinným (pod bodem 2 rozsudku) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a odsouzen za tento zločin a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016, č. j. 26 T 70/2016-1696, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 13 To 56/2017-1781, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2017, č. j. 26 T 70/2016-1933, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 13 To 311/2017-1973, podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen s tím, že zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 30 měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 600 Kč, tj. ve výši 90 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 8 měsíců. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to plné lahve whisky zn. Glenfiddich v obalu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 13 To 311/2017-1973, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Kromě obviněného L. J. byli uvedeným rozsudkem odsouzeni také spoluobvinění J. K., J. Š., A. K. a A. M.

      K odvolání obviněného L. J., zaměřenému proti výroku o vině, Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 10 To 139/2018-3373, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody, zatímco v ostatních výrocích týkajících se tohoto obviněného ponechal rozsudek nezměněn.

      Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že okresní soud dospěl ke svému rozhodnutí postupem, který je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, nerespektoval zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a porušil právo obviněného na spravedlivý proces.

      Uvedl, že soud prvního stupně opřel závěr o jeho vině o výpovědi spoluobviněných J. K. a J. Š. a o audiovizuální záznamy z kanceláře J. K. Výpověď spoluobviněné J. Š. je však podle dovolatele ve vztahu k obviněnému svědectvím „z druhé ruky“. Výpověď spoluobviněného J. K. obsahuje pouze povšechná tvrzení a je navíc procesně nepoužitelná.

      Při výslechu totiž podle dovolatele bylo porušeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výslech jmenovaného byl předčasně ukončen pro jeho zdravotní indispozici a nebyl tak prostor pro otázky obhajoby. V dalších fázích řízení už J. K. nevypovídal. Obviněný tak neměl v žádné fázi trestního řízení možnost vyslýchat jmenovaného nebo dát jej vyslýchat prostřednictvím obhájce.

      Nepoužitelnost výpovědí spoluobviněných J. K. a J. Š. obviněný dovozoval i z toho, že byly učiněny předtím, než bylo řádně zahájeno jeho trestní stíhání. Stíhání soudce je totiž v tomto případě možné jen se souhlasem prezidenta republiky, přičemž souhlas datovaný dnem 24. 10. 2011 je vadný, neboť byl vydán na zcela odlišnou, avšak existující osobu L. J. s jiným datem narození a bydlištěm, než má obviněný. Řádný souhlas prezidenta republiky byl dán až 1. 11. 2011 a až poté bylo podle obviněného řádně zahájeno jeho trestní stíhání, takže výpovědi osob učiněné před tímto datem nejsou vůči němu použitelné.

      Pokud jde o důkaz audiovizuálními záznamy, byť podle dovolatele nepoužitelný pro vady povolení k jeho pořizování, nalézací soud jej hodnotil podle dovolatele chybně, v rozporu s výše uvedenými zásadami. Obsah jeho zaznamenaného rozhovoru s J. K. posunul do zcela jiného významu a opomněl jej hodnotit v kontextu ostatních záznamů. Případné nejasnosti v projevu J. K. měl soud interpretovat ve prospěch obviněného.

      Obviněný dále poukázal na to, že i podle závěru Nejvyššího soudu vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci změnou termínu veřejného zasedání o podmíněném propuštění nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu ani nepřekročil svou pravomoc. Vyjádřil názor, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe změnou termínu jen splnil svou povinnost, byť se o situaci nedozvěděl ze zákonem předvídaných zdrojů. Ohradil se proti formulacím v napadeném rozsudku krajského soudu, že jednal „…na žádost obviněného K., spojené s poskytnutím lahve tohoto alkoholu…“ Uvedl, že žádost o změnu termínu nebyla spojena s žádnou nabídkou, tím méně s poskytnutím nějakého plnění. Nesouhlas vyjádřil i s tvrzením odvolacího soudu, že ke změně termínu by nepřistoupil, „nebýt korupčního jednání“ (bod 24 odůvodnění rozsudku krajského soudu), a poukázal na to, že i ze samého popisu skutku ve výroku o vině plyne, že nabídka lahve destilátu mu byla učiněna nejen po změně termínu veřejného zasedání, ale i poté, co byla věc pravomocně skončena.

      Obviněný zdůraznil, že nevěděl o tom, že si J. K. v souvislosti s věcí R. B. nechal slíbit nějaké plnění, a neměl tak žádný důvod se domnívat, že slib daru lahve destilátu učiněný jeho tehdejším kolegou nějak souvisí s jeho prací soudce, tím méně se změnou termínu předmětného veřejného zasedání.

      Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně aby přikázal krajskému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.

      Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání nevyjádřil.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

      Nejprve je namístě připomenout, že Nejvyšší soud v této věci rozhodl již usnesením ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016, jímž původní odsuzující rozsudky soudů obou stupňů zrušil ohledně dovolatele i dalších spoluobviněných a Okresnímu soudu v Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      K institutu dovolání lze obecně uvést, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky, a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

      Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. zejména takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Pod uvedený dovolací důvod (a kromě případů výslovně uvedených v § 265b tr. ř. pod žádný dovolací důvod) nejsou podřaditelné ani námitky procesního charakteru.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v daném případě konkrétně důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      Obviněný v dovolání vznesl námitky, které uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).

      Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

      Námitky dovolatele se týkaly druhé a třetí skupiny vad, Nejvyšší soud však žádné z námitek nemohl přisvědčit. Výslech spoluobviněného J. K. konaný dne 29. 10. 2011 (č. l. 341 a násl.) deficitem kontradiktornosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy netrpěl a obsah této výpovědi je jako důkaz použitelný, i když byl výslech předčasně ukončen pro deklarované zdravotní potíže vyslýchaného, jenž v dalších fázích řízení už nevypovídal. Výslech probíhal poté, co bylo dne 27. 10. 2011 zahájeno trestní stíhání obviněného L. J. (č. l. 122). O výslechu byl vyrozuměn jeho obhájce JUDr. Rudolf Axmann, jemuž obviněný L. J. udělil plnou moc dne 27. 10. 2011 (č. l. 147). V protokolu o výslechu obviněného J. K. je uvedeno, že obhájce obviněného L. J. byl o výslechu vyrozuměn, avšak odmítl se jej zúčastnit. Úkonu se naproti tomu zúčastnil substitut ustanovené obhájkyně spoluobviněné J. Š. JUDr. Evy Šámalové.

      Jestliže tedy byl obhájce dovolatele o předmětném výslechu vyrozuměn, avšak nevyužil možnosti se tohoto úkonu zúčastnit, je nerozhodné, že byl výslech ukončen pro zdravotní indispozici vyslýchaného předtím, než byl dán prostor obhajobě ke kladení otázek. Obhájce, který (z vlastní vůle) nebyl přítomen, by otázky klást nemohl. Kromě toho by ani v případě, že by obhájce dovolatele výslechu přítomen byl, nebylo porušeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky zakotvené ve zmíněném článku Úmluvy tím, že k důkazu byla použita výpověď spoluobviněného, kterou učinil před přerušením výslechu. Podstatné je, že obhájci bylo umožněno být výslechu přítomen. Konečně třetím důvodem odmítnutí této námitky je skutečnost, že výpověď spoluobviněného J. K. nebyla v této věci jediným ani rozhodujícím důkazem usvědčujícím dovolatele.

      Lichá je rovněž námitka nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných J. K. a J. Š. z důvodu, že původní souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním dovolatele obsahoval nepřesnosti v datu narození a označení bydliště dovolatele. S touto námitkou se přesvědčivým způsobem vypořádal již nalézací soud na str. 22 svého rozsudku. Již z původního souhlasu prezidenta republiky ze dne 24. 10. 2011 (č. l. 138) jasně vyplývalo, že jde o trestní stíhání soudce Okresního soudu v Litoměřicích L. J., přičemž nepřesnost byla odstraněna novým souhlasem ze dne 1. 11. 2011 (č. l. 141). Spoluobvinění J.K. a J. Š. byli sice vyslechnuti dne 28. 10. 2011 a dne 29. 10. 2011 (č. l. 341 a násl., 373 a násl.), avšak nelze tvrdit, že v té době nebylo trestní stíhání dovolatele řádně zahájeno jen pro zmíněnou administrativní vadu.

      Proti použitelnosti nejdůležitějšího důkazu, jímž byl obsah záznamů získaných sledováním osob a věcí podle § 158d tr. ř., dovolatel konkrétní námitky nevznesl, Nejvyšší soud proto jen odkazuje na své předchozí rozhodnutí v této věci, v němž se na str. 16 a 17 s touto otázkou vypořádal.

      Zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dovolatel (podle bodu 2 rozsudku nalézacího soudu, jímž byli uznáni vinnými i spoluobvinění) dopustil jednáním, které záleželo v podstatě v tom, že poté, co dne 25. 8. 2011 spoluobviněný A. K. osobně kontaktoval spoluobviněného J. K., soudce Okresního soudu v Litoměřicích, v jeho kanceláři se žádostí o radu a pomoc, jak vyřešit situaci odsouzeného R. B., který měl nastoupit dne 30. 8. 2011 výkon trestu odnětí svobody, avšak měl podanou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z něhož již více než polovinu vykonal dřívější vazbou, a spoluobviněný J. K. prostřednictvím obviněné J. Š., zapisovatelky Okresního soudu v Litoměřicích, zjistil, že soudcem příslušným k rozhodnutí o uvedené žádosti je dovolatel, který již stanovil termín veřejného zasedání na 21. 10. 2011, a dále spoluobviněný J. K. prostřednictvím spoluobviněné J. Š. i sám požádal dovolatele o stanovení dřívějšího termínu, tak aby se odsouzený R. B. vyhnul nástupu výkonu trestu, dovolatel změnil termín veřejného zasedání na den 30. 8. 2011, kdy skutečně rozhodl o podmíněném propuštění jmenovaného odsouzeného, a bezprostředně po ukončení tohoto veřejného zasedání si v kanceláři spoluobviněného J. K. nechal od něho za toto rozhodnutí slíbit lahev whisky, kterou také od něho později, v blíže nezjištěnou dobu po 30. 8. 2011, přijal.

      Obviněný v dovolání neuplatnil námitky v tom směru, že by toto jednání nenaplnilo znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V podstatě pouze namítal, že přijetí lahve whisky nemělo podle něj žádnou souvislost s jeho prací soudce, tedy ani se změnou termínu předmětného veřejného zasedání.

      Námitky zpochybňující skutková zjištění soudů tak obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Není ale smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval obsah důkazů a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

      Zvláště je třeba zmínit precizní odůvodnění skutkových zjištění soudem prvního stupně (viz str. 29-37 vyhotovení jeho rozsudku), které vyzdvihl také odvolací soud, který se s ním v podstatě ztotožnil. Nalézací soud se podrobně zabýval obsahem výpovědí spoluobviněných J. K. a J. Š. a zejména obrazových a zvukových záznamů ze sledování osob a věcí, to vše v souvislosti s obsahem dalších důkazů, a provedené důkazy řádně zhodnotil. Zjištění nalézacího soudu mají v obsahu provedených důkazů dostatečný podklad a logicky z nich vyplývají.

      Rovněž odvolací soud se dostatečně zabýval důkazní situací a skutkovými okolnostmi v jejich souvislostech a dospěl k opodstatněnému závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek obviněného. Skutkové námitky obviněného byly ostatně v průběhu řízení v zásadě konstantní a soudy se s nimi vypořádaly. K určité nepřesnosti došlo jen v té části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde uvedl, že žádost spoluobviněného J. K. byla spojena s poskytnutím lahve alkoholu a že odsouzený R. B. by trest musel nastoupit nebýt korupčního jednání, což jsou závěry ne zcela korespondující se skutkovými zjištěními nalézacího soudu vyjádřenými ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku. Jestliže dovolatel tuto pasáž odůvodnění rozsudku krajského soudu napadl, je nutno připomenout, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.), přičemž uvedená nepřesnost v odůvodnění nemění nic na správnosti skutkových i právních závěrů soudů obou stupňů. Ostatně nalézací soud výstižně vyložil na str. 36 vyhotovení svého rozsudku, že není rozhodné, kdy dojde ke slibu a přijetí úplatku, nýbrž to, že se to stalo v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu.

      Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy provedly a hodnotily důkazy, případně s předcházejícím procesním postupem orgánů činných v přípravném řízení, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.l) tr. ř.

      Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr .ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265 r. odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

      Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 20. 3. 2019


      JUDr. Josef Mazák
      předseda senátu