Rozhodnutí NS

22 Cdo 4276/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 4276/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4276.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4276/2018-185


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalovanému K. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 81/2017, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 Co 64/2018-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Ve věci šlo o spor, kdo je vlastníkem budov na pozemcích žalovaného; ty byly vystavěny v letech 1960-1963 a sloužily Komunistické straně Československa (KSČ) jako rekreační středisko; v roce 1990 přešly na stát. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno subjektu označenému „ÚV KSČ – hospodářská správa“, tedy někomu, kdo neměl právní subjektivitu; z toho žalovaný dovozoval, že se budovy nestaly vlastnictvím KSČ a později ani státu.

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 11 C 81/2017-99, určil, že výlučným vlastníkem budovy bez č. p. na pozemku st. XY o výměře 37 m² vytvořeném geometrickým plánem č. 43-13/2009 ze dne 23. 4. 2009 z pozemku parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY a k. ú. XY, budovy bez č. p. na pozemku parc. č. XY v obci XY a k. ú. XY, budovy bez č. p. na pozemku parc. č. XY o výměře 9 m² vytvořeném geometrickým plánem č. 45-103/2009 ze dne 21. 9. 2009 z pozemku parc. č. XY v obci XY a k. ú. XY, je Česká republika s příslušností hospodařit pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Geometrické plány jsou nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem budovy bez č. p. na pozemku parc. č. XY o výměře 97 m² vytvořeného geometrickým plánem č. 49-51/2012 ze dne 12. 3. 2012 z pozemku parc. č. XY v obci XY a k. ú. XY. Geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 Co 64/2018-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka vlastnického práva ke stavbám by měla být posouzena jinak a současně není žalovanému známo, že dovolací soud již takovou otázku řešil. Oporu v provedeném dokazování nemá právní závěr, že vlastníkem těchto staveb v roce 1963, kdy bylo vydáno povolení o uvedení do provozu, byla KSČ. Rozhodnutí Okresního národního výboru Příbram z 6. 11. 1963 povoluje Hospodářské správě Ústředního výboru KSČ uvedení rekreačního střediska Vystrkov do trvalého provozu, přičemž také uvádí, že stavba byla povolena Hospodářské správě ÚV KSČ rozhodnutím ONV Písek z 18. 3. 1960. Podle žalovaného nelze zhotovení staveb přičítat Hospodářské správě ÚV KSČ, neboť jde o subjekt bez právní subjektivity. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak opírá o nesprávný závěr, že KSČ jako vlastnice převedla rekreační středisko XY na ONV XY. Žalobkyně tak vlastnické právo ke stavbám neprokázala. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá, případně zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. III. a IV a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že otázka vlastnictví staveb byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než to učinil odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však § 237 o. s. ř. nestanoví. Důvod přípustnosti, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky již dříve vyřešené dovolacím soudem, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak); nejde tedy o to, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a v řadě dalších rozhodnutí, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.

Za otázku, kterou dovolací soud ještě neřešil, považuje žalobce rozhodnutí o vlastnickém právu v projednávané věci; ovšem ani zde nespecifikuje obecné právní otázky, které by měl dovolací soud řešit. Všechny dovolací výtky uvozuje tvrzením, že právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování - zpochybňuje tedy v dovolacím řízení nepřípustně zjištěný skutkový stav. Dovolání tak řádně nevytýčilo důvod přípustnosti, a není projednatelné.

Již jen na okraj se uvádí, že to, kdo je v povolení užívání stavby (v kolaudačním rozhodnutí) označen, není pro určení vlastnictví stavby rozhodující. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, že povolení k užívání stavby (kolaudační rozhodnutí) nemělo povahu úředního výroku, kterým se ve smyslu § 114 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nabývalo vlastnictví ke stavbě. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě (před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb.) nabyl ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení či kolaudační rozhodnutí, které se ostatně vydává v době, kdy stavba je již jako předmět občanskoprávních vztahů zřízena a má vlastníka. K tomu viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017. V řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by stavebníkem byl někdo jiný, než KSČ, a samotné rozhodnutí adresované organizační složce této strany nemohlo mít za následek, že by se vlastníkem stavby měl stát někdo jiný (nebo dokonce že by šlo o stavbu bez vlastníka – takovou možnost právní řád nepřipouštěl).

Protože v dovolání není řádně vymezen způsobilý důvod přípustnosti, trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; proto nezbylo, než je odmítnout (243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu