Rozhodnutí NS

33 Cdo 2431/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:33 Cdo 2431/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2431.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vrácení daru
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 2072 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/02/2019
II.ÚS 523/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
03/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2431/2018-196


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovanému P. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Pouchou, advokátem se sídlem Litoměřice, Dalimilova 1041/1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 335/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 12 Co 666/2016-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 9 C 335/2014-118, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 6/8 k souboru pozemků ve výroku přesně označených, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 12 Co 666/2016-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K otázce přípustnosti dovolání žalobce uvedl, že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyřešil otázku hmotného i procesního práva, při tomto řešení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka v projednávaném řízení by měla být posouzena jinak“. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nesprávným způsobem vykládá ustanovení § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, z nichž dovodil nesprávná skutková zjištění.

Dovolatel sice splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyřešil otázku hmotného i procesního práva, při tomto řešení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka v projednávaném řízení by měla být posouzena jinak“ avšak v dovolání formulované právní otázce (posouzení naplnění předpokladů pro vrácení daru) individuálně nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde, neboť i když v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci § 2027 o. z., zpochybňuje pouze skutkovými námitkami. Polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jak v řízení postupoval a rozhodl, přičemž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele, že odvolací soud nepřisvědčil jeho skutkové verzi, že žalovaný v průběhu měsíce července 2012 neoprávněně odvezl 3 valníky, že dne 4. 7. 2012 odcizil žací lištu kombajnu, že v prosinci 2012, 26. 4. 2013, 30. 10. 2013, 7. 12. 2013 a dne 3. 3. 2014 propichoval pneumatiky, kradl naftu a vytrhal kabely z vozidel a že v době od 19. 1. 2013 do 23. 1. 2013 poškodil nakladač, mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že se žalovaný vůči žalobci dopustil pouze ojedinělého skutku – poškození vrat. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli; takže ani namítaná pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalobce, že v jiné věci jiný senát Krajského soudu v Ústí nad Labem učinil závěr, že pro vrácení daru postačí závadné chování dárce (poznámka dovolacího soudu - patrně míněno obdarovaného) mnohem menší intenzity než trestný čin či přestupek.

Usuzuje-li žalobce na přípustnost svého dovolání z toho, že „právní otázka v projednávaném řízení by měla být posouzena jinak“, pak tím patrně měl na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv – jak vyžaduje § 237 o.s.ř. – otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostál, když navíc ve vztahu k takto prezentovanému důvodu přípustnosti žádnou právní otázku nevymezil.

Námitka, že odvolací soud „porušením práva na spravedlivý proces a nedostatečně provedeným dokazováním zatížil odvolací řízení vadou“, ani výtka, že v důsledku absence užití poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je napadené rozhodnutí překvapivé, nesměřují k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné. Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že shodl-li se odvolací soud v otázce skutkových zjištění a závěrů i v otázce právního posouzení se závěry soudu prvního stupně, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil.

Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení dovolatel žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze pominout, že právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k dovolání není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje skutkovou podstatu sporu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu