Rozhodnutí NS

28 Cdo 335/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/02/2019
Spisová značka:28 Cdo 335/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.335.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 484/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 335/2019-204


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Klášter dominikánů Uherský Brod, se sídlem v Uherském Brodě, Mariánské nám. 61, identifikační číslo osoby: 485 05 293, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, o vydání pozemků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 128/2014, o dovolání účastnice České republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2018, č. j. 5 Co 34/2016-185, t a k t o :


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2018, č. j. 5 Co 34/2016-185, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2016, č. j. 24 C 128/2014-99, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 24 C 128/2014-129, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 28. srpna 2014, č. j. SPU 333699/2014/Dv, sp. zn. 16VD6372/2014/16, tak, že se žalobci podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) vydávají pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, jeho předchozí rozsudek ve věci zrušen z důvodu, že závěr o tom, zda pro realizaci (v územním plánu uvedených) veřejně prospěšných staveb postačuje zřízení věcného břemene, byl soudem založen toliko na vyjádření Rady města Uherský Brod, aniž by bylo zváženo, jsou-li naplněna kritéria za tímto účelem vymezená rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že podle územního plánu města Uherský Brod je na pozemku parc. č. XY plánována realizace místní komunikace a na pozemku parc. č. XY parkoviště a rozšíření hřbitova, přičemž však není zřejmé, jaká část tohoto pozemku je určena k rozšíření hřbitova a jaká pro realizaci parkoviště, neboť dosud nebyla zpracována podrobnější projektová dokumentace ani vyznačeny hranice v terénu. Odvolací soud v tomto směru dodal, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v mezidobí stavební úřad přistoupil k realizaci územního plánu a konkrétně vytyčil plochu určenou pro rozšíření hřbitova, parkoviště a příjezdové cesty.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu měl odvolací soud za to, že v posuzované věci není dána restituční výluka dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Ačkoliv by v územním plánu uvedené stavby parkoviště a cesty mohly naplňovat restituční výluku, přičemž zřízení věcného břemene by nebylo dostačující (neboť by oprávněné osobě vzniklo toliko tzv. holé vlastnictví), je zřejmé, že ani po 14 letech od schválení územního plánu se k realizaci tohoto záměru nepřistoupilo a není ani jasné, na jaké části pozemků by byl hřbitov, parkoviště a cesta, takže není možné geometrickým plánem tyto části oddělit. Nadto nedojde-li k rozšíření hřbitova (plánované rozšíření hřbitova není podle předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci záměrem naplňujícím výluku dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.), nebude realizována ani stavba parkoviště a cesty.

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání Česká republika jako účastnice řízení (dále jen jako „dovolatelka“), spatřujíc přípustnost dovolání v naplnění (jí konkretizovaných) hledisek podle § 237 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu) – výkladu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb. Konkrétně namítá, že existuje-li platná územně plánovací dokumentace, v níž jsou předmětné pozemky dotčeny veřejně prospěšnými stavbami, pro které lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, je dána restituční výluka dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.; vydat lze pak jen ty části pozemků, které nejsou záměrem v územně plánovací dokumentaci dotčeny. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněného pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, měl odvolací soud vycházet z toho stupně územně plánovací dokumentace, který je schválen; nelze dovozovat, že lze vydat celý pozemek proto, že není schválen nižší stupeň územně plánovací dokumentace. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY pak dovolatelka také namítá, že ten je v současné době (i dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) využíván jako komunikace a veřejné prostranství, pročež jeho vydání brání skutečnost, že by oprávněná osoba nabyla toliko tzv. holé vlastnictví. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce nepovažuje dovolání za přípustné. Poukazuje na předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož plánované rozšíření hřbitova nenaplňuje restituční výluku dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.; přitom, bude-li žalobci vydána část pozemku určená pro rozšíření hřbitova, ztrácí význam i další záměry (příjezdové komunikace a parkoviště) uvedené v územním plánu. Dále uvádí, že s realizací těchto záměrů dosud nebylo ani započato, přičemž v novém návrhu územního plánu města Uherský Brod nejsou již předmětné pozemky veřejně prospěšnými stavbami vůbec zatíženy. Pozemek parc. XY není předmětem veřejného užívání, v kterémžto směru žalobce odkazuje i na předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci. Konečně žalobce ve svém vyjádření uvádí, že pozemek parc. č. XY z (větší) části, na níž je navrženo rozšíření hřbitova, není dotčen restituční výlukou podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a nevydání ani této části by bylo porušením legitimního očekávání oprávněné osoby na vydání původního církevního majetku; nadto důkazní břemeno o existenci restituční výluky tíží účastnici řízení, pročež nedostatek podkladů pro oddělení částí pozemků nedotčených záměry v územně plánovací dokumentaci nemůže jít k tíži žalobce (oprávněné osoby). Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuelně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka existence restituční výluky dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., nejsou-li v územně plánovací dokumentaci veřejně prospěšné stavby, pro které lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, dostatečně konkretizované), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány ani se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že překážkou naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž pro realizaci těchto staveb nepostačuje zřízení věcného břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).

Podle odvolacího soudu byly v zásadě tyto podmínky naplněny, pokud jde o stavby parkoviště a cesty, nicméně není zřejmé, na kterých částech předmětných pozemků by se měly jednotlivé stavby nacházet, pročež není možné ani oddělení (výlukou nedotčených) částí pozemků geometrickým plánem; navíc je zřejmé, že „ani po 14 letech od schválení územního plánu“ se nezačalo s realizací těchto záměrů, přičemž bez realizace rozšíření hřbitova (kterýžto záměr nenaplňuje předpoklady výlukového ustanovení) pozbude významu i stavba příjezdové cesty a parkoviště.

Dovolací soud však již ve své rozhodovací praxi formuloval závěr, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona není nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby, např. v územním rozhodnutí (jehož součástí má být i záborový elaborát), které není územně plánovací dokumentací a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka; územně plánovací dokumentací se přitom podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) tohoto zákona rozumí 1. zásady územního rozvoje; 2. územní plán; 3. regulační plán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018); není-li v době rozhodnutí určitelné, které části nárokovaných pozemků budou zasaženy veřejně prospěšnou stavbou, nelze oprávněné osobě vydat jen některé jejich části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2777/2018). Pro závěr o existenci výluky dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. není proto relevantní, že nelze oddělit části předmětných pozemků nezbytných pro realizaci záměrů obsažených v územním plánu; jinak řečeno, nelze vydat předmětné pozemky v celém rozsahu v situaci, kdy v územním plánu obsažené záměry (dle odvolacího soudu) v zásadě naplňují předpoklady restituční výluky, není však zřejmé, v jakém rozsahu jsou pozemky těmito záměry dotčeny.

V usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, pak Nejvyšší soud (s odkazem na usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uvedl, že pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2777/2018). Neobstojí proto ani poukaz odvolacího soudu (i žalobce) na skutečnost, že dosud nebyla na předmětných pozemcích zahájená realizace záměrů uvedených v územním plánu města Uherský Brod.

Úvaha žalobce (implicitně obsažena také v napadeném rozhodnutí), že v případě vydání části pozemku parc. č. XY určené územním plánem pro rozšíření hřbitova pozbude význam záměr realizovat na jeho zbylé části parkoviště a záměr realizovat na pozemku parc. č. XY příjezdovou komunikaci, je čistě spekulativní, neboť není vyloučeno, aby obec takovou část pozemku od žalobce, či jiné osoby (ostatně šlo o pozemek ve vlastnictví České republiky, nikoliv obce) v budoucnu odkoupila a záměr rozšíření hřbitova včetně přístupové komunikace a parkoviště realizovala.

Je-li podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jak je interpretováno i shora odkazovanou rozhodovací praxí, pro naplnění dané výluky z naturální restituce rozhodný stav zachycený ve schválené (platné) územně plánovací dokumentaci, není relevantní ani tvrzení žalobce (jež nadto odvolací soud ani neučinil součástí svých skutkových zjištění), že nově vypracovaný návrh územního plánu (tedy dosud neschválený) již s veřejně prospěšnými stavbami na předmětných pozemcích nepočítá.

Naproti tomu neopodstatněná je pak námitka dovolatelky, že pozemek parc. č. XY nelze vydat také proto, že je zatížen veřejným užíváním jako veřejná komunikace, resp. veřejné prostranství, jestliže podle zjištění odvolacího soudu předmětné pozemky v současné době „žádnému veřejnému zájmu neslouží“; uvedený závěr odvolacího soudu je zde závěrem skutkovým, který dovoláním s úspěchem zpochybnit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek správný není (že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl tedy naplněn).

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 4. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu