Rozhodnutí NS

23 Cdo 3175/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 3175/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3175.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 3175/2018

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Dexindra s. r. o., se sídlem v Praze 1, Křižovnická 86/6, identifikační číslo osoby 04113811, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalovaným 1) C. J., P., zastoupená Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/1, 2) S. P., B., zastoupený JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení 1.782.027,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 91/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 12 Co 344/2017-1063, t a k t o :

      I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou zastavuje.
      II. Dovolání se ve vztahu k druhému žalovanému odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.972,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 20 C 91/2008-1013, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 1.761.208,72 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně co do výroku I., II. a III., podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Podáním ze dne 21. 5. 2018 žalobkyně doplnila dovolání. Uvedla v něm, že v důsledku nevyhovění její žádosti o odročení jednání odvolacím soudem jí byla odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručených práv dovolatelky.

Podáním ze dne 21. 6. 2018 vzala žalobkyně ve vztahu k první žalované dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu zpět. Nejvyšší soud proto na základě tohoto dispozitivního úkonu dovolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou podle § 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil.

K dovolání žalobkyně se druhý žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Předně je třeba zdůraznit, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů – srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) a ani samotné hodnocení důkazů nalézacími soudy (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora uvedeného tak nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, jimiž konstruuje vlastní skutková zjištění o tom, že žalovaní při vzniku závazku, jehož plnění se žalobkyně domáhá, jednali v rozporu s dobrými mravy tím, že uvedli právního předchůdce žalobkyně v omyl proto, aby získali výhodnější úvěrové podmínky, přičemž bez tohoto omylu žalovanými vyvolaného by k uzavření dodatku č. 2 úvěrující banka nepřistoupila. Taková skutková zjištění však odvolací soud, respektive soud prvního stupně neučinil. S tím souvisí pak i dovolatelkou uváděná právní otázka – za jakých podmínek v ustálené rozhodovací praxi dovolací soud považuje jednání účastníka za jednání v rozporu s dobrými mravy – když dovolatelka touto otázkou konstruuje vlastní skutková zjištění o úmyslném uvedení nepravdivých údajů a tím uvedení druhého účastníka (úvěrující banku) v omyl. Přípustnost dovolání proto výše uvedená otázka nezakládá a odkazy dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou nepřípadné.

Dovolatelka rovněž v souvislosti s tím, že žalovaní při vzniku závazku uvedli právního předchůdce žalobkyně v omyl, namítá, že i žalovanými vznesená námitka promlčení by měla být posouzena jako námitka promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy, a že v řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Při řešení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, Nejvyšší soud konstantně odkazuje na ustálenou soudní praxi, dle níž je posouzení této otázky především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).

Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud i na závěry ustálené soudní praxe, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).

Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil, neshledal-li námitku dovolatelky, že vznesení námitky promlčení žalovanými představuje zneužití práva a rozpor s dobrými mravy, za důvodnou. Nadto Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že argumentuje-li žalobkyně vlastními skutkovými závěry ve prospěch právního názoru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku možnosti aplikace ust. § 150 o. s. ř., pak touto otázkou směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) přípustné není.

Sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat právě jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání. Proto se Nejvyšší soud jinými důvody (okolnostmi) nezabýval. Stejně tak i k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

                V Brně dne 25. 9. 2018
    JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
    předseda senátu