Rozhodnutí NS

21 Cdo 2989/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2018
Spisová značka:21 Cdo 2989/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2989.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2989/2018-331


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná č. 704/12, proti žalovanému P. K., advokátovi se sídlem XY, jako insolvenčnímu správci dlužníka S. K. A. s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2, o 265.868,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2018, č. j. 16 Co 170/2017-306, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Reného Gemmela, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 16 Co 170/2017-306, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že uzavření pracovní smlouvy mezi společností S. K. A. s. r. o. a žalobcem dne 1. 3. 2007 bylo simulovaným právním úkonem (jednáním)] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce posuzování povahy právního vztahu mezi žalobcem a společností S. K. A. s. r. o. z hlediska, zda právní úkon účastníků nebyl jen simulován, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017, z jejichž odůvodnění vyplývá, že právní úkon (jednání) může být z hlediska vážnosti vůle také simulovaný nebo disimulovaný. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro nedostatek vážné vůle. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 41a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (srov. § 4 a § 18 zák. práce, § 39 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013) - disimulovaný právní úkon (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 41a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze; k otázce výkonu závislé práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2680/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, z nichž mimo jiné vyplývá, že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, že je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost; k otázce aplikovatelnosti ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z hlediska vázanosti soudu tím, jak soud v jiném řízení v důvodech svého rozhodnutí posoudil předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí v dané věci, srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2009, rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, z jejichž odůvodnění – mimo jiné – vyplývá, že, i když obecně platí, že tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, nelze (s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně) vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Namítá-li dovolatel, že se soudy nezabývaly platností disimilovaného právního úkonu (jednání), přehlíží, že již soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „vůle smluvních stran při uzavírání pracovní smlouvy nesměřovala ke vzniku pracovního poměru žalobce u S. K. A., nýbrž pravým účelem uzavření této smlouvy bylo jednak zachování vlivu žalobce na potravinářský provoz u subjektu, který byl pokračovatelem provozu společnosti K. O. s. r. o., a současně žalobce uzavřením pracovního poměru sledoval zájem na tom, aby bylo za něj placeno sociální a zdravotní pojištění a započítávaly se mu roky do starobního důchodu. Tuto vůli smluvních stran soud dovozuje ze svědecké výpovědi P. B. a dále z okolností založení společnosti S. K. A., při kterém hrál žalobce zcela klíčovou roli; společnost S. K. A. žalobce fakticky vymyslel a založil, byť formálně k jejímu založení využil P. B., dále tuto společnost ovládal a řídil, byť se formálně vydával za technika pracujícího v pracovním poměru“.

Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s otázkou, proč nevycházel ze závěrů přijatých při řešení předběžné otázky v druhém soudním řízení (ve věci žalobce P. L., syna žalobce v této věci M. L., které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 3/2013, a kde soudy dospěly k opačnému závěru, než v této věci, tedy k závěru, že „P. B. byla skutečným jednatelem a společníkem společnosti S. K. A. s. r. o. a že P. L. byl skutečným zaměstnancem této společnosti). Vyjádřil se k tomu, zda a v jakém rozsahu byl skutkový stav zjištěný v nyní posuzované věci odlišný od skutkového stavu zjištěného v druhém řízení, takže dovoloval prolomení principu právní jistoty potud, že ve dvou různých řízeních byla řešená předběžná otázka posouzena odlišně („v nyní projednávané věci se nejednalo o stejnou věc mezi týmiž účastníky“ a „důkazní situace“, kterou popsal, „byla rozdílná“).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2018


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu