Rozhodnutí NS

24 Cdo 876/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:24 Cdo 876/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.876.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 876/2019-478

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova 542/18, proti žalovaným 1) A. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, 2) J. K., narozenému XY, bytem shodně s žalobkyní, a 3) G. B., narozené XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 133/2012, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. května 2016, č. j. 83 Co 475/2015-405, t a k t o:


I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. května 2016, č. j. 83 Co 475/2015-405, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 7 C 133/2012-319, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku (specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a rodinného domu č. p. XY v obci XY, který je součástí pozemku st. p. č. XY v cit. k. ú.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mj. vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 2) jsou manželé, přičemž mezi nyní označenými žalovanými probíhalo u téhož okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1/2002 (na základě žaloby podané nynější žalovanou 1/) řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, neboť žalovaní byli spoluvlastníky tohoto majetku.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 9 C 1/2002-167, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví žalovaných tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví v poměru jedna polovina A. W. (tehdy vystupující v procesním postavení žalobkyně) a jedna polovina J. K. (tehdy vystupujícímu v procesním postavení žalovaného 1/) za částku 475.000,- Kč, kterou byl povinen J. K. zaplatit G. B. (tehdy vstupující v procesním postavení žalované 2/) do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

K odvolání všech účastníků posléze Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 35 Co 790/2006-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví J. K. a stanovil mu povinnost zaplatit žalobkyni A. W. na náhradu částku ve výši 1.400.000,- Kč a žalované 2) G. B. částku 2.700.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala tehdy žalující A. W. dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).

Dříve, než o tomto podaném dovolání bylo dovolacím soudem rozhodnuto, J. K., nyní žalovaný 2), předmětné nemovitosti daroval (na základě darovací smlouvy ze dne 16. května 2010) své manželce I. K., nynější žalobkyni.

Následně Nejvyšší soud ve shora již zreferovaném sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedenému nemovitému majetku rozsudkem ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 22 Cdo 2147/2009-296, zrušil oba výše označené rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se poté žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku.

Soud prvního stupně však podané žalobě shora již označeným rozsudkem nevyhověl (žalobu zamítl) s odůvodněním, že: „uzavřením darovací smlouvy dne 16. 5. 2010 jednak nebyly sledovány následky, ke kterým je tato smlouva podle zákona určena, tedy nebylo sledováno zcizení předmětu darování a jednak tato smlouva nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, a to bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře, ale že šlo o zneužití obrany, poskytované § 243g odst. 2 o. s. ř., kdy šlo zcela zjevně o účelové předcházení důsledků případného rozhodnutí v neprospěch druhého žalovaného a snahu zabránit případnému vydání nemovitostí první a třetí žalované.“

V návaznosti na tyto závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že: „Za takových okolností lze na darovací smlouvu pohlížet jako na neplatnou pro rozpor se zákonem a také jako na neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), neboť výkon práva činěný na základě darovací smlouvy ze dne 16. 5. 2010 lze označit ve vztahu k první a třetí žalované za šikanózní, tedy nikoliv za účelem dosažení zákonem zamýšleného právního stavu a cíle, nýbrž za účelem znevýhodnění a poškození první a třetí žalované. Žalobkyně, jelikož si byla velice dobře vědoma následků převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nemohla uzavírat darovací smlouvu v dobré víře. Jedná se o neplatnost smlouvy absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti, která působí od počátku a v důsledku které se na právní úkon hledí, jako by neexistoval.“

K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2016, č. j. 83 Co 475/2015-405, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku II., odmítl odvolání žalovaného 2) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že: „lze shledat darovací smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a druhým žalovaným neplatnou podle § 39 obč. zák. z důvodu obcházení zákona či rozporu s dobrými mravy (...) právně významným účelem darovací smlouvy uzavřené mezi druhým žalovaným a žalobkyní bylo (minimálně) mimo jiné i to, zabránit (vyhnout se) případným negativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud by bylo pro druhého žalovaného nepříznivé. S takovým závěrem pak zcela korespondují i druhým žalovaným v celém řízení deklarované důvody darování předmětných nemovitostí žalobkyni. Druhý žalovaný i žalobkyně v odvolacím řízení akcentují, že důvodem darování předmětných nemovitostí byl věk a zdravotní stav druhého žalovaného, snaha vyjmout nemovitosti z dědictví, případně vděk žalobkyni za to, že pomohla druhému žalovanému zajistit peníze na výplatu vypořádacích podílů. Vedle toho však druhý žalovaný jak před okresním soudem (vyjádření z 28. 8. 2014 či 9. 2. 2015), tak i během odvolacího řízení (v podaném odvolání, během odvolacího jednání) vyjadřuje, že jedním z motivů pro darování nemovitostí byl postoj a neústupnost první a třetí žalovaných, kdy byly připraveny udělat cokoliv, aby zvrátily rozsudek o vypořádání spoluvlastnictví, a rovněž snaha vyřešit definitivně spor, celou věc uzavřít tak, aby manželka – žalobkyně, byla v případě smrti druhého žalovaného ušetřena případných sporů s první a třetí žalovanými.

Jinými slovy, účelem převodu předmětných nemovitostí z druhého žalovaného na žalobkyni bylo i zabránění možným nepříznivým následkům eventuálního zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu. Jestliže i za tímto účelem darovací smlouvu žalobkyně a druhý žalovaný uzavírali, přičemž z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání došlo (sama žalobkyně uvádí, že byla v soužití s manželem – druhým žalovaným obeznámena s celým průběhem sporu se zbylými žalovanými i jejich postoji), musela rovněž žalobkyně i tento cíl smlouvy minimálně předpokládat, šlo o jednání rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Bez významu pro takový závěr je, zda strany smlouvy měly pro její uzavření i jiný důvod či důvody, třeba i z jejich pohledu významnější a s dobrými mravy či zákonem nerozporné. Nerozhodné v projednávané věci proto je, pokud bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni za dovolacího řízení je vysvětlován věkem a zdravotním stavem druhého žalovaného, dispozicí majetkem za života či vděkem k žalobkyni.

Ze shora uvedeného plyne, že odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a druhým žalovaným dne 16. 5. 2010 podle § 39 obč. zák.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali (prostřednictvím svých advokátů) žalobkyně a žalovaný 2) dovolání, k nimž se zbylí žalovaní písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. května 2018, č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2983/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), dovolání žalobkyně a žalovaného 2) odmítl, přičemž v případě dovolání žalovaného 2) konstatoval, že dovolání bylo podáno opožděně.

Odmítnutí dovolání žalobkyně dovolací soud odůvodnil mj. s tím, že:

„30. Z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatelka v zásadě brojí do zjištěných skutkových poměrů této věci, předkládá svou skutkovou verzi případu a na jejím základě pak přistupuje k jinému právnímu posouzení věci, jímž oponuje právnímu posouzení věci učiněnému odvolacím soudem (i soudem prvního stupně). Dovolatelka však pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, a že jej nemůže v dovolacím řízení jakkoliv revidovat.

31. Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud správně při rozhodování reflektoval a vyložil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, v němž byl prezentován právní názor, že smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak. Dále dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že ochrana podle § 243d (nyní § 243g) odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle § 37, § 38 a § 39 obč. zák. pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy.

32. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 710/2015, připomenul svou judikaturu stojící na právním názoru, že nemravný cíl či nemravný důsledek jinak formálně navenek souladného právního jednání účastníků smlouvy není hoden ochrany a způsobuje absolutní neplatnost takového právního úkonu s právními účinky ex tunc (§ 39 obč. zák.).

33. Ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.

34. Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).

35. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007).

36. Dovolací soud je oprávněn učinit úvahy o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009).

37. Již soud prvního stupně (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) pečlivě zkoumal jím zjištěné skutkové okolnosti případu z pohledu jednání dovolatelky a žalovaného 2) coby pozdějších účastníků předmětné darovací smlouvy, a tato jejich jednání posuzoval též s ohledem na § 243g ost. 2 o. s. ř. a především pak z hlediska § 39 obč. zák., tj. zda jednání těchto účastníků smlouvy (ve svém důsledku) se nepříčí dobrým mravům, a zda jimi uzavřená darovací smlouva není z uvedeného důvodu postižena absolutní neplatností.

38. Odvolací soud pak tyto verifikační úvahy stran posouzení aplikace § 39 obč. zák. s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu v odůvodnění svého rozsudku patřičně rozvinul do shora již připomenutého právně kvalifikačního závěru a vypořádal se rovněž i se skutkovou a právní argumentací dovolatelky a žalovaného 2), kteří naopak prosazovali závěr, že jimi uzavřená darovací smlouva není postižena absolutní neplatností (tedy že jimi učiněné právní úkony vedoucí k uzavření darovací smlouvy nekolidovaly s dobrými mravy).

39. Za popsané situace proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vyřešení otázky, že předmětná darovací smlouva je postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům, má podklad ve skutkovém stavu věci, přičemž právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu netrpí nelogičností, zjevně defektním úsudkem, nesrozumitelností z hlediska verifikace právně rozhodných údajů stran jednání účastníků při uzavření darovací smlouvy, ani není zatížena procesními excesy či jinými pochybeními, které by se měly dostat do střetu se zajištěním práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod...

42. Konečně k dovolatelkou tvrzené přípustnosti dovolání v rámci bodu 25 jejího dovolání nutno uvést, že otázka posouzení, zda konkrétní právní úkon koliduje, respektive se příčí dobrým mravům a je tak ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatný, může být v dovolacím řízení předmětem posouzení jedině v případě zjištění zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz již shora učiněný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 819/2009). Právě otázka posouzení v řízení zjištěných skutkových okolností případu byla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vyřešena ve prospěch závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Odvolací soud přitom vyložil skutkové okolnosti, z nichž při rozhodování vycházel a zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) též zprostředkoval, jakými úvahami se při právním posouzení věci řídil a proč nakonec přistoupil k aplikaci § 39 obč. zák. Tyto výkladové a právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu přitom nejsou zatíženy nelogičností, svévolí či jiným defektním přístupem, tedy postupy, které by nutily dovolací soud zakročit ve formě vydání kasačního rozhodnutí. Dovolatelka v podaném dovolání v zásadě vede skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem – jak již shora bylo vyloženo – ve zreferovaných poměrech této věci nezakládá přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.“

Proti rozhodnutím všech soudů (v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 133/2012) podala žalobkyně k Ústavnímu soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ústavní stížnost.

Ústavní soud nálezem ze dne 19. února 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018, sp. zn. 30 Cdo 3419/2017, zrušil, a ve zbylé části (návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně) odmítl.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. vyložil (v textu tučně zvýraznil dovolací soud):

„18. Pokud by tedy stěžovatelkou vznesená otázka byla otázkou jedinečnou pro její případ, bez možnosti zobecnění, bylo by možné uvažovat o tom, že Nejvyšší soud k ní bude při přezkumu přistupovat zdrženlivě. Tak tomu ovšem není: stěžovatelka vznesla otázku interpretace § 39 občanského zákoníku z roku 1964, která v obecné rovině není vázána na jedinečné okolnosti konkrétního případu (logicky z nich však vychází, neboť to vyžaduje § 237 občanského soudního řádu a nemá jít o rozhodování akademické povahy). Na tuto obecnou otázku výkladu se prima facie nabízí dvě odpovědi: při pluralitě účelů právního jednání se zkoumá (a) pouze existence účelu rozporného s dobrými mravy, zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právního jednání; (b) existence všech účelů, přičemž účely nerozporné s dobrými mravy mohou (či musí) mít vliv na závěr o platnosti právního jednání.

19. Ve vztahu k této obecné otázce výkladu nemá význam uvažovat v kategoriích přiměřenosti, neboť se v soudní praxi zjevně nemohou uplatňovat obě výkladové varianty paralelně. Jinak by to znamenalo, že nalézací soud může dospět k závěru, že určité typově vymezené okolnosti (zde účely právního jednání nerozporné s dobrým mravy) vůbec nejsou právně významné, zatímco jiný nalézací soud dospěje k závěru o jejich (potenciálním) právním významu. Oba tyto závěry by pak mohly být přiměřené, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, ač se v obecné rovině vylučují.

20. Jinými slovy, jde-li o rozhodování o tom, co je v rozporu s dobrými mravy, lze zdrženlivý přístup uplatnit tam, kde by šlo o přezkum samotného právně aplikačního závěru na konkrétní skutkový stav. Zde lze o zjevné nepřiměřenosti uvažovat, neboť svou povahou jde o hodnocení vycházející ze soudcovského uvážení v širokých mezích mimoprávního systému dobrých mravů. Oproti tomu obecný právně interpretační úsudek o tom, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají tedy být prokazovány), se přezkumu svou povahou nijak nevzpírá. V pojmech užívaných judikaturou Nejvyššího soudu totiž nejde o přezkum přiměřenosti relevantních úvah nalézacího soudu, ale přezkum tomu předcházející fáze: zda nalézací soud správně určil, co vůbec relevantní úvahou je a může být (srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 299/18 ze dne 29. 1. 2019, podle něhož jsou samostatnými právními otázkami vlastní posouzení rozporu s dobrými mravy a rozsah jeho dopadu na relevantní právní vztahy).

21. V tomto ohledu judikatura citovaná Nejvyšším soudem v napadeném usnesení nedává ani přibližnou odpověď na stěžovatelčinu obecnou otázku výkladu § 39 občanského zákoníku z roku 1964 (odpovědí není konstatování, že interpretace a aplikace práva nemá být nepřiměřená okolnostem konkrétního případu). Odkazoval-li Nejvyšší soud na rozhodnutí krajského soudu v tom smyslu, že „zákonu odpovídajícím způsobem též zprostředkoval, jakými úvahami se při právním posouzení věci řídil a proč nakonec přistoupil k aplikaci § 39 obč. zák.“, lze pouze stručně uvést, že tomu tak zjevně není. Krajský soud totiž žádné své úvahy stran plurality účelů právního jednání a jejich významu pro posouzení platnosti nezprostředkoval - uvedl toliko jejich výsledek, aniž by však vyjevil, proč tak soudí: „Bez významu pro takový závěr [o rozporu s dobrými mravy] je, zda strany smlouvy, měly pro její uzavření i jiný důvod či důvody, třeba i z jejich pohledu významnější a s dobrými mravy či zákonem nerozporné. Nerozhodné v projednávané věci proto je, pokud bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni za dovolacího řízení je vysvětlován věkem a zdravotním stavem druhého žalovaného, dispozicí s majetkem za života či vděkem žalobkyni.“(č. l. 409 spisu okresního soudu).

22. Z toho důvodu nemůže uspět argumentace vedlejší účastnice 1). Pro posouzení ústavní stížnosti není podstatné, zda bylo dovolání stěžovatelky nedůvodné (a je tedy po právu závěr krajského soudu, že relevantní může být pouze účel rozporný s dobrými mravy), ale zda bylo v řízení přesvědčivě vysvětleno, že jde o závěr v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešený. To z rozhodnutí krajského či Nejvyššího soudu neplyne. Pokud vedlejší účastník 2) s vědomím stěžovatelky využil svého (toho času) výlučného vlastnického práva tak, aby pro případ vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyloučil vedlejší účastnice 1) a 3) z případného vypořádání způsobem podle zákona, jednal právě k újmě vedlejších účastnic 1) a 3) (nejde o újmu finanční, neboť náhradu řádně zaplatil, ale újmu spočívající v nemožnosti jiného vypořádání spoluvlastnictví). Z tohoto pohledu není ústavně vadný závěr o rozporu s dobrými mravy a související absenci oprávněné důvěry stěžovatelky v nedotknutelnost jejích právních poměrů...

26. K namítanému selektivnímu hodnocení, resp. opomenutí řady souvislostí vzájemných sporů, lze jen stručně dodat, že ústavně významnou vadu nepředstavují. Obecné soudy dospěly k závěru, že pro posouzení rozporu s dobrými mravy je podstatný pouze jeden z vícero účelů převodu. Okolnosti vypovídající o celkových vzájemných vztazích by bylo namístě hodnotit tehdy, pokud by byly relevantní i další účely darovací smlouvy (krajský soud je ostatně z části hodnotil již teď: vedlejšímu účastníku kladl k dobru, že řádně a včas zaplatil náhradu vedlejším účastnicím 1) a 3) a že nemovitost na stěžovatelku nepřevedl okamžitě, jak mohl). To však bude předmětem dalšího řízení, neboť kvůli absenci posouzení této otázky Ústavní soud shledal neústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by byly relevantní i další účely, bude prostor pro zohlednění námitek vedlejší účastnice 1), podle níž stěžovatelka žádný účel souladný s dobrými mravy nemůže přesvědčivě prokázat.

27. Snaha stěžovatelky odlišit účel smlouvy, který podle § 39 občanského zákoníku z roku 1964 nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a pohnutku, která by dle jejího mínění v rozporu být mohla, naráží na ustálený výklad těchto podústavních pojmů v judikatuře Nejvyššího soudu [k jeho relevanci srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]: právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sleduje alespoň některá ze smluvních stran, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. O pohnutku jde tehdy, není-li účel vyjádřen v obsahu právního jednání a ostatní o něm neví a vědět nemohou (již rozsudek NS sp. zn. 2 Cdon 736/97 ze dne 26. 8. 1998). S tímto výkladem nemá Ústavní soud důvodu v obecné rovině polemizovat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 391/2000 ze dne 23. 4. 2003). Námitka stěžovatelky je tedy zjevně neopodstatněná, neboť v souzené věci šlo zjevně o účel smlouvy, ne o pohnutku.

29. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírá možnost opětovného věcného projednání jejích námitek v dovolacím řízení. Je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky i ve vztahu k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí krajského a okresního soudu, nepřípustně by nahradil činnost soudu dovolacího [zásada subsidiarity hmotněprávního přezkumu k přezkumu procesněprávnímu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná a z toho důvodu Ústavní soud ani nežádal vyjádření krajského a okresního soudu (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2721/17 ze dne 30. 1. 2018).“

V důsledku zrušení předchozího (odmítacího) usnesení je dovolací soud povinen znovu (a to o obou podaných dovoláních) rozhodnout.

Nejvyšší soud předně předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Při rozhodování dále postupoval podle dosavadní hmotněprávní úpravy (srov. § 3028 odst. 2 o. z.).

Nejvyšší soud konstatuje, že shora zreferovaným nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno (v celém rozsahu) usnesení dovolacího soudu ze dne 23. května 2018, č. j. 30 Cdo 3419/2017-452, tedy i v části, jíž bylo odmítnuto také dovolání žalovaného 2) pro opožděnost, jakkoliv Ústavním soudem kasační důvody směřují toliko proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání žalobkyně. Nejvyššímu soudu za této procesní situace tudíž nezbylo, než opětovně rozhodnout také o dovolání žalovaného 2) s tím, že toto dovolání bylo podáno opožděně.

Z obsahu spisu vyplývá, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému 2) doručen do vlastních rukou ve středu dne 10. srpna 2016, který proti němu podal (již prostřednictvím svého advokáta) dovolání (elektronicky) v úterý dne 11. října 2016.

Dovolání je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), a to ve lhůtě do 2 měsíců od doručení napadaného rozhodnutí. Pokud je dovolání stiženo vadami (§ 241 a 241a o. s. ř.), je nutno je odstranit v uvedené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Požádal-li však dovolatel před uplynutím uvedené lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že v daném případě dovolání žalovaného 2) bylo podáno (v úterý dne 11. října 2016) opožděně (neboť lhůta marně uplynula v pondělí dne 10. října 2016), přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 o. s. ř.).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218a o. s. ř. jako opožděně podané odmítl, když tak podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř. neučinil již soud prvního stupně.

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávné aplikace § 39 obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezila tím, že se „odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při právním hodnocení – hodnocení, zda jednání bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že nevzal v potaz celý kontext situace a rovněž nesprávně právně zhodnotil vyjádření druhého žalovaného – manžela žalobkyně.“

Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. II. ÚS 249/97, dovozuje, že: „při hodnocení potencionální rozpornosti právního jednání s dobrými mravy byl nalézací soud a rovněž odvolací soud povinen přihlédnout ke všem v řízení prezentovaným okolnostem případu (a) teprve v takovém kontextu pak o případném souladu či nesouladu s dobrými mravy rozhodovat. To se však (...) nestalo, neboť v první řadě nebyly dostatečně zkoumány zejména výroky a vyjádření druhého žalovaného, z nichž odvolací soud dospěl k závěru o jediném právně relevantním účelu darovací smlouvy (kterým mělo být zabránění (vyhnutí se) případným negativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak pravý význam těchto vyjádření nebyl zkoumán v souvislosti s širšími okolnostmi případu, tj. zejména v souvislosti s již shora citovanou agresivitou první a druhé žalované, na kterou žalovaný upozorňoval a již uváděl jako jeden z důvodů, proč se předmětné nemovitosti rozhodl žalobkyni darovat.“

Dále dovolatelka v dovolání vymezuje předpoklady přípustnosti svého dovolání také tím, že: „dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda může, byť jen jeden z několika právně významných účelů právního jednání, kterým je shledán jako rozporný s dobrými mravy, infikovat celé právní jednání rozporností s dobrými mravy natolik, a to i v kontextu několika dalších právně významných účelů právního jednání (v tomto případě uzavření darovací smlouvy), že dojde ke zneplatnění právního jednání. Jinými slovy, zda je možno dospět k závěru o neplatnosti celého právního jednání, i když při uzavírání darovací smlouvy zde byla nesporně celá paleta důvodů, která bez pochyby nebyla s dobrými mravy jakkoliv v rozporu (zdravotní důvody, vděk obdarované, dispozice s majetkem dárce za jeho života apod.) a tyto důvody dokonce – opět nesporně – byly zdaleka převažující.“

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve světle shora zreferovaného (kasačního) nálezu Ústavního soudu je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu z níže rozvedeného důvodu nelze považovat za věcně správné, a že pro deficit právně kvalifikačního posouzení v otázce - jak vyložil v předmětném nálezu Ústavní soud, jímž je i Nejvyšší soud vázán - „zda účel právního jednání rozporný s dobrými mravy činí neplatným toto jednání i za situace, kdy právní jednání sledovalo několik různých účelů“ - Nejvyššímu soudu nezbývá, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozsudku.

Ústavní soud totiž v odůvodnění svého nálezu (bod 21) mj. vytýká odvolacímu soudu, že: „žádné své úvahy stran plurality účelů právního jednání a jejich významu pro posouzení platnosti nezprostředkoval“, neboť „uvedl toliko jejich výsledek, aniž by však vyjevil, proč tak soudí.“

Za této Ústavním soudem vyložené situace, poukazující na deficit v otázce právně kvalifikačního posouzení zjištěného skutkového stavu, ovšem není možné, aby tento nedostatek nahrazoval v dovolacím řízení dovolací soud, v tomto směru zjednával za odvolací soud nápravu a nepřípustně tak přejímal roli řádné přezkumné (odvolací) soudní instance.

Vzhledem k právním názorům Ústavního soudu, jak se podávající z odůvodnění jeho kasačního nálezu, dovolací soud považuje za nezbytné, aby odvolací soud při právním posouzení věci zohlednil, zda otázka plurality účelu právního jednání a jejich významu má či nemá právní význam pro posouzení platnosti předmětné smlouvy, a aby tento svůj právně kvalifikační závěr v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto odvolacímu soudu podle odst. 2 věty první téhož paragrafu vrátil k dalšímu řízení, v němž zohlední shora již vyložený nález Ústavního soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu