Rozhodnutí NS

29 NSCR 59/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Senátní značka:29 NSCR 59/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.59.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Insolvenční návrh
Úpadek
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 IZ.
§ 143 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/18/2019
II. ÚS 598/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
09/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 59 INS XY
29 NSČR 59/2016-A-93


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka W., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, PSČ 160 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01 a 2) JUDr. Václava Kulhavého, se sídlem v Praze 9, Frýdecká 762, PSČ 199 00, jako insolvenčního správce dlužníka P., identifikační číslo osoby XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. MSPH 59 INS XY, 1 VSPH XY, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 2.057 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.


Odůvodnění:

Usnesením ze dne 16. února 2015, č. j. MSPH 59 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh věřitelů 1/ M. K. a 2/ společnosti P. (dále též jen „věřitel P“) [bod I. výroku], uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2 a § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že v řízení lze mít za doloženou pouze aktivní legitimaci prvního insolvenčního navrhovatele. Vzhledem k tomu, že existenci žádného jiného dlužníkova závazku (dluhu) navrhovatelé nedoložili, nebyl prokázán ani úpadek dlužníka podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, jehož podmínkou je (v obou jeho formách) mnohost dlužníkových věřitelů.

K prokázání existence pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele (věřitele P), by podle odvolacího soudu bylo zapotřebí (s ohledem na kvalifikovanou obranu dlužníka, již po celou dobu insolvenčního řízení uplatňuje) vést rozsáhlé dokazování, které by přesahovalo rámec insolvenčního řízení a jež by nahrazovalo sporné řízení o této pohledávce před orgánem k tomu povolaným.

Pochybnostem o dlužníkově úpadku pak podle odvolacího soudu nasvědčuje i to, že v době rozhodování odvolacího soudu nenárokoval v insolvenčním řízení úhradu svých pohledávek (vyjma insolvenčních navrhovatelů) nikdo jiný.

Proti usnesení odvolacího soudu podali insolvenční navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud postupoval v přímém rozporu s platnou právní úpravou a současně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Podstata argumentace dovolatelů tkví v tom, že odvolací soud (případně insolvenční soud) pochybil, když neprovedl (odmítl provést) dokazování k prokázání existence sporné pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele. Aby totiž mohl soud rozhodnout o insolvenčním návrhu, musí nejprve dokazování vůbec provést.

Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dlužník navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.

V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. srpna 2016, č. j. KSUL 85 INS XY, KSUL 85 INS XY, mimo jiné zjistil úpadek věřitele P, prohlásil konkurs na jeho majetek (bod III. výroku) a insolvenčním správcem věřitele P ustanovil JUDr. Václava Kulhavého (dále jen „V. K.“). Nejvyšší soud proto jako s druhým dovolatelem místo věřitele P dále (bez dalšího) jednal s V. K. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2015).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřené otázky (rozsahu dokazování v insolvenčním řízení) je dovoláním napadené rozhodnutí zcela souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž v podrobnostech odkazuje, dovodil, že:

1/ Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu (individuálních sporů) o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona).

2/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto pro něj platí závěr, že není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.

3/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona), nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

4/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

Z těchto závěrů (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci) Nejvyšší soud ustáleně vychází (srov. např. důvody usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 76/2015 a judikaturu tam citovanou).

V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že osvědčení pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele je (se zřetelem k námitkám uplatněným dlužníkem v průběhu insolvenčního řízení) závislé na skutkových zjištěních, jež vyžadují další dokazování (je podmíněno skutkovým stavem, pro který dosavadní obsah insolvenčního spisu žádnou oporu neposkytuje).

Výhrady dovolatelů, podle nichž odvolací soud nedostatečně odůvodnil potřebu „rozsáhlého dokazování“, jsou zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud (byť jen tím, že odkázal na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu) nerezignoval na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) muselo stát.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že pro výsledek dovolacího řízení nemohou být právně významné námitky, jež dovolatelé vznášejí ke skutkovému stavu věci, z něhož vyšly soudy nižších stupňů. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, nemůže dovolací soud vycházet ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel.

Rovněž poukaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011, 29 NSČR 20/2011, shledává Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci nepřípadným (nezpůsobilým založit tvrzený rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), když dovolateli formulovaný závěr o povinnosti insolvenčního soudu vést dokazování ohledně každé sporné pohledávky, která je nevykonatelná, se z označeného rozhodnutí nepodává.

Výhradami, podle kterých insolvenční soud (zejména tím, že nezahájil jednání ve věci a neumožnil insolvenčním navrhovatelům přednést jejich návrh, vyjádřit se k věci a předložit listinné důkazy) jim upřel právo na spravedlivý proces (a odvolací soud nezjednal nápravu zrušením rozhodnutí insolvenčního soudu), dovolatelé z obsahového hlediska uplatňují tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, pak dovolatelé (posuzováno podle obsahu dovolání) nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelé neodstranili v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit ani odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit dlužníku jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. září 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, kterou jsou insolvenční navrhovatelé povinni zaplatit dlužníku stejným dílem.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu