Rozhodnutí NS

6 Tdo 1024/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:6 Tdo 1024/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1024.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku
§ 185 odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku
§ 201 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku
§ 201 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku
§ 192 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1024/2018-45



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2018 o dovolání obviněného V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 To 16/2018-1064, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


1) Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 To 16/2018-1064, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání V. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2017, č. j. 37 T 3/2017-1001, kterým byl obviněný uznán vinným jednak pod body 1)-2) výroku rozsudku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku a za tato jednání byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (blíže specifikovaných ve výroku zmíněného rozsudku) a dále bylo ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu

2) Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2018, č. j. 5 To 16/2018-1064, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že závěry soudů získané z provedeného dokazování jsou v přímém rozporu s obsahem těchto důkazů, když výše uvedený nesoulad je extrémní povahy, což vše odůvodňuje použití zvoleného dovolacího důvodu. Aplikace zmíněného dovolacího důvodu je podle obviněného odůvodněna mj. i skutečností, že „nebylo rozhodně prokázáno, a to zejména nade vši pochybnost, že se obviněný dopustil vytýkaného jednání“. V následující části svého dovolání pak shrnuje „nejdůležitější body své obhajoby, které byly ignorovány, a nebylo přihlédnuto k důkazům, které jednoznačně hovořily ve prospěch obviněného“. Následně poukazuje na to, že soudy ignorovaly aplikaci zásady in dubio pro reo, nesrovnalosti ve výpovědi poškozené AAAAA *), které podle jeho mínění celou její výpověď znevěrohodnily, a tudíž ani neměla být použita, přehlížely, zatímco v případě drobných nesrovnalostí v jeho výpovědi automaticky je vykládaly v jeho neprospěch s tvrzením, že jde o účelovou argumentaci a obranu (bod III dovolání). V další části dovolání (bod IV) poukazuje na to, že v případě jednání proti poškozené KKKKK *), neexistuje jediný přímý důkaz, který by ho usvědčoval, přičemž výpověď poškozené má nízkou vypovídací hodnotu, otázky policejního orgánu při jejím výslechu byly návodného charakteru, znalecký posudek, který byl k této poškozené vypracován a který mj. konstatuje, že „se jedná o něco prožitého“, je naprosto neadekvátní a nadsazený, závěry plynoucí ze znaleckého posudku ve vztahu k obviněnému nemají oporu v samotné výpovědi poškozené. Tato skutečnost (nízká vypovídací hodnota výpovědi poškozené KKKKK *)) a dle obviněného nejednoznačné závěry znaleckého posudku mají vliv i na výrok o náhradě škody, kdy minimálně ztížení společenského uplatnění vychází z pouhých úvah. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání Vrchnímu soudu v Olomouci, ev. soudu prvního stupně.

3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že námitky v mimořádném opravném prostředku uplatněné jsou opětovným opakováním jeho obhajoby a jsou totožné s námitkami již uplatněnými v předchozích fázích trestního stíhání. Podle státní zástupkyně se jedná o námitky, kterými obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, a proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce/kyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolacím soudem bylo odvolání zamítnuto (což je případ obviněného)], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání
8) S ohledem na argumentaci obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý proces, tudíž nepřímo mj. na porušení např. čl. 36 odst. 1 Listiny, a již zcela konkrétní odkaz na porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve souhrnně k uvedené problematice, kterou by z hlediska posuzování Ústavním soudem (porušení práva na spravedlivý proces) bylo možno subsumovat pod extrémní nesoulad, který obviněný prostřednictvím obhájkyně zmínil jako jeden z možných důvodů pro průlom do pravomocného rozhodnutí prostřednictvím mimořádného opravného prostředku – dovolání, uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

9) Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [v této souvislosti je nutno konstatovat, že již v řízení před soudem prvního stupně obviněný se hájil tím, že se strany poškozené AAAAA *) šlo o dobrovolný sex, když první pohlavní styk dokonce sama vyprovokovala, měla pohlavní styky i s L. Ž. a M. Š., před pohlavním stykem s obviněným měla mít styk se spolužákem VVVVV *), k pohlavnímu styku došlo až po jejích patnáctých narozeninách atd. – viz např. str. 4-5 rozsudku, či bod 2 usnesení soudu odvolacího; nezletilá KKKKK *) měla psychické problémy ještě před tím, než ji poznal, paní M. mu KKKKK *) posílala, musela od ní dostávat nějaké prášky nebo léky, také on byl věčně ospalý a nebyl sám sebou a byl ovlivněný, výpověď KKKKK *) má nízkou vypovídací hodnotu, výpověď jí byla předestřena policejním orgánem, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a posttraumatickou stresovou poruchou, pro stanovení výše nemajetkové újmy nebylo dost podkladů atd. (str. 6 rozsudku, bod 2 usnesení)].

10) Z podaného dovolání je zcela zřejmé, že veškerá argumentace obviněného je soustředěna v jediný záměr, a to přesvědčit dovolací soud o správnosti své verze skutkového děje a docílit konstatování, že výpovědi poškozených jsou nepřesvědčivé, zavádějící, účelové atd. Nejvyšší soud musí v souvislosti s námitkami obviněného opětovně zdůraznit, že tyto v žádném případě nejsou námitkami právními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou rovněž způsobilé k tomu, aby na jejich základě bylo možno hovořit o extrémním nesouladu ve smyslu výkladu uvedeného pojmu Ústavním soudem, příp. Nejvyšším soudem. Pravou podstatou veškeré jeho argumentace je tvrzení, že k pohlavnímu styku (prvnímu) s poškozenou AAAAA *) byl poškozenou vyprovokován, a pokud jde o pohlavní styk s poškozenou KKKKK *), k tomuto sice došlo, ale on byl ovlivněn léky atd. Je tedy zřejmé, že obviněný zásadně nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedly soudy nižších stupňů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, zcela odlišnou od skutkového zjištění, které učinily nižší soudy.

11) Nejvyšší soud nemá důvod reagovat na veškeré stesky obviněného uplatněné v dovolání, když na tyto již bylo dostatečně a velmi podrobně reagováno nižšími soudy. Zejména velmi podrobně rozvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně nejen výpovědi obviněného a poškozených, ale také svědků a listinné důkazy. Tyto důkazy rovněž velmi pečlivě hodnotil a s jeho hodnotícími závěry se Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, ztotožnil, neboť odůvodnění rozsudku (stejně jako odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci) je jasné, logické a v žádném případě nevykazuje znaky libovůle, jak se snaží ve svém dovolání presentovat obviněný. Zcela nad rámec již hodnotících úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné pozastavit se nad skutečností, kdy obviněný znevěrohodňuje výpověď poškozené AAAAA *) v souvislosti s neměnnou výpovědí jeho kamarádů, kteří měli mít s poškozenou také pohlavní styk, který však oni popírají, poškozená naopak tento styk potvrzuje, ale co je podstatné je to, že právě sám obviněný pohlavní styk svých kamarádů s poškozenou také potvrzuje [jestliže tedy obviněný potvrzuje pohlavní styk svých kamarádů s poškozenou AAAAA *), který oni popírají, je třeba položit si otázku, zda právě touto výpovědí obviněný neznevěrohodnil výpovědi svých kamarádů, kteří tento pohlavní styk s poškozenou popírají, aniž by bylo potřebné rozebírat např. důvody, proč by tak mohli činit]. Jestliže se obviněný dovolává rozhodovací praxe Ústavního soudu a v té souvislosti zmiňuje extrémní nesoulad, pak v předmětné trestní věci soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil jednotlivé důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale také v jejich souvislostech, což je zcela zřejmé z jeho odůvodnění (viz str. 28 – 34). Zcela zřejmé a logické jsou rovněž jeho úvahy v rámci hodnocení důkazů, stejně jako úvahy k právní kvalifikaci a rozhodování o trestu či nemajetkové újmě [s výhradou zmíněnou odvolacím soudem v bodě 24 – nikoli však s dopadem do rozhodnutí o výši přisouzeného nároku, jak je zřejmé z bodu 26, 27 jeho usnesení].

12) Obviněný opětovně v dovolání zmiňuje své výhrady např. k okamžiku prvního pohlavního styku s poškozenou AAAAA *), s tím, že pokud tato uváděla rok 2013, tak provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tomu tak nebylo, tudíž lže a její výpověď jako celek nemůže obstát, pak je nutno obviněného upozornit mj. na tu skutečnost, že již soud prvního stupně v bodě 41 se touto jeho námitkou zabýval a velmi přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč i přes nesoulad této skutečnosti s lékařskou zprávou nelze považovat výpověď poškozené za nevěrohodnou, ale naopak za nevěrohodnou považuje výpověď obviněného. Rovněž tak obviněný zcela přehlíží např. tu skutečnost, že sama poškozená u hlavního líčení bez konkrétního dotazu uvedla, že lhala při výslechu v přípravném řízení ke svému prvnímu pohlavnímu styku s kamarádem VVVVV *) [tato skutečnost dle názoru Nejvyššího soudu zapadá do charakteristiky obviněné zmíněné znalkyněmi MUDr. M. Foltýnovou a PhDr. L. Mrkvicovou a nesvědčí o snaze poškozené obviněnému ublížit]. V tomto směru je třeba upozornit obviněného /obhajobu/ mj. také na to, že v rámci hodnocení důkazů nelze přehlížet ani to, jak se choval obviněný poté, co věc byla oznámena Policii ČR. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je rovněž patrno, že tyto se velmi podrobně zabývaly také obhajobou obviněného o jeho ovlivnění léky, psychickými problémy poškozené KKKKK *) atd., které opětovně jsou zmiňovány v dovolání.

13) K argumentaci obviněného, resp. jeho odkazu na porušení Listiny, Úmluvy či zásad trestního práva považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tudíž nelze ani tuto námitku posuzovat jako relevantní.

14) Stejně tak nelze jen z vlastní povahy této zásady, ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) za právní námitku označit argumentaci obviněného ohledně porušení zásady „in dubio pro reo“. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

15) Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů, jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Rovněž tak je možno zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

16) Jak již bylo shora zmíněno, námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, nelze považovat z hlediska dovolacích důvodů za námitky právně relevantní, a proto by postačovalo s ohledem na jejich charakter poukázat na výše uvedené závěry rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a dovolání obviněného odmítnout. Nejvyšší soud však s ohledem na charakter námitek obviněného, které tento považuje za hmotně právní z pohledu tzv. extrémního nesouladu, považuje za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

17) S přihlédnutím k výše popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud však musí vzhledem k opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně zmíněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu




*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.