Rozhodnutí NS

30 Cdo 2545/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/07/2018
Spisová značka:30 Cdo 2545/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2545.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 6 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2545/2018-344


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce M. U., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 9/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 55 Co 446/2017-290, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Leoše Viktorina do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o žádosti žalobce o udělení povolení k restaurování kulturních památek (nástěnných a nástropních maleb) a na něj navazujícího řízení ve správním soudnictví.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2017, č. j. 41 C 9/2012-239, uložil žalované zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalované uložil zaplatit žalobci 63 237,50 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl, že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované a vedlejšímu účastníku na její straně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 15 132 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů vycházely ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, vydaným v této věci. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odčinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení a na něj navazujícího řízení ve správním soudnictví. Na základě toho pak dále dovodil, že v dané věci je za stát příslušné jednat Ministerstvo financí, neboť ke škodě došlo jak v působnosti Ministerstva kultury v případě fáze řízení vedené před správními orgány, tak v působnosti Ministerstva spravedlnosti v případě fáze řízení vedené před správními soudy, a zároveň nebylo možné upřednostnit jednu z těchto organizačních složek jinak příslušných jednat za stát v tomto řízení.

Žalovaná v dovolání konkrétně namítá, že žalobce v řízení neuplatnil jediný nárok. Dané řešení je v rozporu s koncepcí dělené subjektivity státu, se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a nerespektuje možnosti Ministerstva financí jednat za stát. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že se uvedenými otázkami na podkladě jiných dovolání žalované opakovaně zabýval, zejména pak v usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, a od tam přijatých právních závěrů přitom neshledává důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; na odůvodnění uvedeného rozhodnutí tímto odkazuje.

Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalované na ochranu majetku, jelikož žalované byla na jeho základě uložena povinnost zaplatit o 11 010,75 Kč více než na základě předchozího dovolacím soudem zrušeného rozhodnutí, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalovaná v projednávaném dovolání neučinila.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Vady řízení namítané žalovanou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4 114 Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. 11. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu