Rozhodnutí NS

23 Cdo 4327/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 4327/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4327.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/31/2019
II.ÚS 1781/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
12/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4327/2018-174


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně PROSEKSTAV s. r. o., se sídlem v Praze 10, Přeštická 1091/14, identifikační číslo osoby 28545435, zastoupené JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem v Chudeřicích, č. p. 84, proti žalované ArtVia, s. r. o., se sídlem v Dřevčicích, č. p. 119, identifikační číslo osoby 01524054, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, o zaplacení částky 176.730 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 291/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 14/2018-143, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 30 Co 14/2018-153, takto:
      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.115,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 6 C 291/2016-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 176.730 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (bod II. výroku).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 14/2018-143, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 30 Co 14/2018-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části bodu I. výroku týkající se 3.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 15. 9. 2014 do zaplacení tak, že žaloba se v této části zamítá, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti potvrzující části prvního výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž v této souvislosti rozporuje způsob, jakým odvolací soud aplikoval „zavedenou praxi stran“ ve smyslu § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

Odvolací soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že bylo zcela zřejmé, že strany projevily vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, v níž byla cena stanovena částkou 140 Kč/1 hod. práce vykonané pracovníky zhotovitele (§ 1724 odst. 1 o. z.). Dle odvolacího soudu pro tento závěr však svědčí nejen předchozí spolupráce žalobkyně a M. F. z roku 2012, tj. zavedená praxe stran, ale zejména fakt, že žalovaná poskytovala částečná plnění v rámci aktuální zakázky. V případě faktury č. 112014 (za červen 2014) sice textovou zprávou nejprve sdělovala žalobkyni, že účtovaná hodinová sazba je pro ni nepřijatelná, následně však tuto fakturu (znějící na částku 82.560 Kč) zcela uhradila a v další komunikaci již proti účtované hodinové sazbě nic nenamítala; v prosinci 2014 zaplatila na fakturu č. 142014 částečnou úhradu 40.000 Kč a nadále opakovaně ujišťovala žalobkyni, že dluh splatí. Co se dále argumentace žalované, že nemohla uplatnit práva z odpovědnosti za vady díla, neboť nedošlo k předání díla, týče, tuto považoval odvolací soud za účelovou, když uvedl, že z povahy prováděných prací je zřejmé, že výsledek práce žalobkyně (zhotovitele), tj. práce provedené na fasádě objektu, žalovaná fakticky převzala, a to v souvislosti s tím, že sama na stavební akci „Univerzita Hradec Králové – oprava vnějšího pláště budov B a C, náměstí Svobody, Hradec Králové“ vystupovala jako zhotovitel a její povinností bylo předat provedené dílo včetně prací vykonaných žalobkyní, jejichž výsledek měla reálně k dispozici. Odvolací soud nadto dodal, že „navíc je zřejmé, že i v tomto směru mezi účastnicemi fungovala zavedená praxe (§ 545 o. z.)“.

Z výše uvedeného je patrno, že řešení otázky aplikace „zavedené praxe stran“ ve smyslu § 545 o. z. nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Uvedená argumentace dovolatelky tedy přípustnost dovolání založit nemůže.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, dle které se odvolací soud dopustil sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti a odchýlil se tak od ustálené judikatury Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2722/13, ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13, a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12). V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že naprosto ignoroval obsah písemné smlouvy o dílo mezi účastnicemi, včetně mechanizmu odevzdání díla a následné fakturace apod., a zavedenou praxi využil jen jako „záminku“ ke svému rozhodnutí, přičemž takový postup je dle dovolatelky projevem svévole. Nejvyšší soud však neshledal, že by se odvolací soud dopustil namítaného sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti ve smyslu odkazované rozhodovací praxe Ústavního soudu, když nepostupoval přehnaně formalisticky ani svévolně a své závěry náležitě odůvodnil.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení
§ 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu