Rozhodnutí NS

8 Tdo 1372/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:8 Tdo 1372/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1372.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důležitá povinnost uložená podle zákona
Ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1372/2018-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného L. Z., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 11 To 172/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 116/2017, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 11 To 172/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 3 T 116/2017.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:



1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 3 T 116/2017, byl obviněný L. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že

v přesně nezjištěné době mezi 14:00 hodinou a 14:45 hodinou dne 17. března 2016 ve XY, okr. Trutnov, na sjezdové trati XY, při lyžování v místě cca 30-50 metrů od spodních turniketů vleku, jako jezdec jedoucí na snowboardu nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům a hustotě provozu, tedy celkové situaci na sjezdové trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážkou, kdy při jízdě nereagoval na zde jedoucí lyžařku M. N., nar. XY, která jela v pravé části sjezdovky před ním, a když tato prováděla oblouk směrem ke středu sjezdové trati, narazil do její levé strany, v důsledku čehož došlo k jejímu pádu na zem, čímž porušil závazná pravidla pro chování lyžařů na sjezdových tratích vydaná Mezinárodní lyžařskou federací ČSN 01 8027 (FIS) schválené v roce 2002, a to pravidlo číslo 1 – Každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného, pravidlo číslo 2 – Každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit na dohled, svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu, pravidlo číslo 3 – Lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním, pravidlo číslo 4 – Předjíždět se může shora nebo zespodu, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjíždějícímu lyžaři či snowboardistovi pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru, a ačkoli pravidla FIS nejsou obecně závazným právním předpisem, pro lyžaře na sjezdových tratích jsou závazná a obecně uznávaná a jejich nedodržením se dopustil porušení povinnosti uložené mu ustanovením § 2900 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kdy vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, zdraví nebo vlastnictví jiného, přičemž při nárazu došlo k poškození levého kolena poškozené, kdy provedeným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo zjištěno, že jmenovaná utrpěla zranění odlomení zevní hrany zevního kloubního výběžku levé holenní kosti, bez posunu úlomku, s poraněním zevního podélného vazu, s krevním výronem do kloubu levého kolene, s podkožním krevním výronem a otokem měkkých tkání v okolí, kdy tato zranění si vyžádala opakované ambulantní lékařské ošetření a omezení poškozené na obvyklém způsobu života nejméně do 12. 4. 2016, které spočívalo zejména v nemožnosti zatěžovat končetinu v plném rozsahu, naložení elastické bandáže, následně ortézy a užívání berlí bez došlapu na levou dolní končetinu.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti § 148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v částce 20 000 Kč (100 denních sazeb po 200 Kč), a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené době vykonán, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, škodu ve výši 57 669 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou M. N., nar. XY, bytem XY (dále jen „poškozená“), s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 11 To 172/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Michala Diamanta proti němu podal dne 25. 9. 2018 dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dalším podáním ze dne 11. 10. 2018 pak své původní dovolání doplnil.

5. Své první dovolání ve věci uvedl dovolatel tvrzením, že odvolací soud vybočil z mezí ústavnosti, když se v situaci „tvrzení proti tvrzení“ ani nepokusil získat dostupné důkazy, které by mohly potvrdit nebo vyvrátit tu či onu verzi (k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 226/06 a sp. zn. III. ÚS 532/01). Dále pak poukázal na to, že oba soudy vyšly z tvrzení poškozené, ačkoliv oba ve věci činní znalci (Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D. a MUDr. Miroslav Šafr) – třebaže připustili možnost vzniku zranění tím způsobem, jak ona popisuje – na druhou stranu nevyloučili ani jiný způsob vzniku jejího zranění. Za této situace nelze s jistotou tvrdit, že to byl právě obviněný, kdo srážku s poškozenou zavinil. Jeho obhajobě nasvědčuje i znalecký posudek z oboru biomechaniky, podle něhož jsou veškeré závěry výhradně v rovině pravděpodobnosti. Dovolatel citoval slova znalce Doc. Ing. Zdeňka Horáka, jenž uvedl: „Tento fakt znemožňuje provést věrohodnou, objektivní a detailní rekonstrukci celého děje.“, a dodal, že odvolací soud sice hovořil o tom, že závěry jmenovaného znalce vylučují obhajobu obviněného, sám znalec však toto stanovisko při hlavním líčení korigoval (ve směru nepřesnosti znaleckého posudku). Dovolatel rovněž připomněl, že způsob jeho obhajoby mu nemůže být přičítán k tíži, a poukázal na fakt, že souhrn nepřímých důkazů musí nejen spolehlivě prokázat všechny okolnosti zažalovaného skutku, usvědčit z jeho spáchání obviněného, ale současně vyloučit možnost jakéhokoli jiného závěru (v tomto směru odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr.)

6. Dále obviněný poukázal na zásadní mezery v provedeném dokazování. S výpovědí poškozené mají podle soudů korespondovat listinné důkazy, a to fotografie sjezdovky, protokol o ohledání místa činu (vycházející však zcela z tvrzení poškozené a nezobrazující přesné místo srážky), fotodokumentace a zpráva horské služby; žádný z nich přitom neprokazuje, že by srážku zavinil právě on. Nejinak tomu je i v případě znaleckého posudku z oboru biomechaniky, vypracovaném Doc. Ing. Zdeňkem Horákem, Ph.D. (srov. výše). Rozsah a druh zranění poškozené měl být prokázán lékařskými zprávami, znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Šafra a podklady zdravotní pojišťovny, ani tyto důkazy však neprokazují jeho zavinění. Jejich podstatnou vadou je navíc skutečnost, že nebylo pracováno s anamnézou poškozené, nikdo z odborníků nezjišťoval její zdravotní stav před onou událostí. Za této situace se pozastavil nad tím, jak bylo možné stanovit jaké zranění a kdy poškozená utrpěla, a že je způsobil právě on. I znalec MUDr. Miroslav Šafr totiž připustil jiný možný způsob vzniku poranění (špatné došlápnutí, příp. došlápnutí z jednoho schodu na druhý, pád apod.). Nadto prvotním ošetřením v Medical centru ve XY byl u poškozené zjištěn natažený přední křížový vaz. Až při další návštěvě lékaře s odstupem několika dnů bylo diagnostikováno jiné její zranění. Nebyla tudíž vyloučena ani jiná varianta vzniku poranění poškozené.

7. Dovolatel rovněž soudům vytýkal porušení ústavní zásady rovnosti občanů před zákonem. Uspokojivě nebyla vyřešena otázka způsobu jízdy poškozené (soud zcela nekriticky převzal její tvrzení), způsob jeho jízdy, místa střetu, okolností následujících po střetu, vzniku zranění ani otázka anamnézy poškozené. Tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud porušil také povinnost vypořádat se s jeho námitkami, jimiž realizoval své právo na obhajobu, a ignorováním klíčových odvolacích výhrad mu upřel právo na obhajobu. Vedle toho zdůraznil povinnost soudů detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Znovu zopakoval, že v daném případě panují pochybnosti o skutkovém stavu. Soud však v tomto směru konstatoval, že „ani jeden ze znalců vyslechnutých při hlavním líčení verzi poškozené nevyloučil“. Odsuzující rozsudek však nemá být založen na „nevyloučení verze poškozené“, nýbrž na vyloučení jiné možnosti než verze poškozené. Vina má být prokázána nadevší pochybnost. Jsou-li určité poznatky pouze pravděpodobné, potom platí princip v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo).

8. V doplnění svého dovolání se obviněný opět zaměřil na situaci „tvrzení proti tvrzení“. Na podporu svých argumentů poukazoval na celou řadu judikátů Ústavního soudu (především na nález pod sp. zn. I. ÚS 520/16) a vyslovil přesvědčení, že jeho vina nebyla soudy obou nižších stupňů jednoznačně zjištěna. Pokud soudy považovaly za stěžejní výpověď poškozené, pak namítl, že její důvěryhodností se ani jeden z nich nezabýval. Právě to považoval za kardinální pochybení, jelikož poškozená proti němu vede civilní řízení o náhradu škody. Jednoznačně tedy nelze mít za to, že její výpověď je nezaujatá. Citoval rovněž právní názor Ústavního soudu, podle něhož „obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny“. V této věci sice soudy považovaly výpověď poškozené za věrohodnou, neboť ji shledaly logicky konzistentní, ani to však podle obviněného automaticky neimplikuje její důvěryhodnost. Ústavní soud přitom v situaci „tvrzení proti tvrzení“ klade důraz na obzvláště pečlivé zkoumání věrohodnosti výpovědi, zejména existuje-li pochybnost o nezainteresovanosti svědka na výsledku řízení.

9. Dovolatel poté zopakoval, že provedené důkazy (znalecký posudek z oboru biomechaniky a další) pouze v obecné rovině konstatovaly, že verze poškozené je možná, a důkaz fotografií sjezdovky prokázal jedině to, že daná sjezdovka existuje. Shrnul, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a že zásada in dubio pro reo nebyla soudy obou stupňů nijak brána v potaz. Pokud soud dá přednost jednomu tvrzení proti druhému, aniž by byl schopen náležitě odůvodnit proč, pak lze jen těžko takové rozhodnutí považovat za spravedlivé.
    10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 11 To 172/2018, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 3 T 116/2017, a aby dále postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu.
      11. Na základě § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zdůraznil, že výhrady obviněného ve skutečnosti směřují jen proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších instancí, též odporují skutkovým zjištěním a s uplatněným i jakýmkoli jiným dovolacím důvodem se zcela míjí. Poté státní zástupce vyjádřil názor, že oba nižší soudy postupovaly zcela v souladu s procesními pravidly, která trestní řád stanoví, přičemž na argumentaci obsaženou v odůvodněních jejich rozhodnutí v plném rozsahu odkázal. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

      12. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 31. 10. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neměl k dispozici.

      13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

      14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

      15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

      16. Obviněný v podaném dovolání napadal výhradně způsob, jakým soud prvního stupně (potažmo i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy, načež zpochybnil také jím učiněná skutková zjištění. Takto pojatá argumentace se s právě citovaným zákonným rozsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí. Nelze ovšem pominout, že obviněný ve svém podání rovněž opakovaně zdůrazňoval porušení svého práva na spravedlivý proces, což je otázka, kterou nemůže Nejvyšší soud ani v dovolacím řízení za žádných okolností přehlížet. V této souvislosti je nutno poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je mimo jiné formulován tento právní názor: „ Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

      17. Posuzovaná trestní věc je poměrně chudá na relevantní důkazy, které by dostatečným způsobem osvětlovaly průběh rozhodného skutkového děje. Tímto byl již soud prvního stupně jako soud nalézací nepochybně limitován a uveden do ztížené pozice. Ani za této situace však nemohl rezignovat na požadavek splnění základních pravidel trestního procesu (zejména na požadavek zakotvený § 2 odst. 6 tr. ř.). Přesto v odsuzujícím rozsudku věnoval hodnocení důkazů jeden stručný odstavec (srov. závěr str. 4 a začátek str. 5 jeho odůvodnění), v němž v podstatě jen konstatoval, že nebyla vyloučena verze poškozené. To z hlediska spravedlivého trestního procesu rozhodně nelze považovat za dostatečné. Odvolací soud se sice snažil tento nedostatek napravit, v odůvodnění svého usnesení ovšem na podporu svého stanoviska argumentoval určitými skutečnostmi, které z provedeného dokazování ani nevyplývají.
        18. Dovolatel se proto proti takto přijatým skutkovým závěrům soudů ohradil, přičemž určité části jeho výhrad Nejvyšší soud přisvědčil. Z tohoto důvodu neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, jak navrhoval státní zástupce ve svém vyjádření, a proto postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Podstatný význam měla v této konkrétní věci poslední věta citovaného ustanovení, která dovolacímu soudu umožňuje přihlížet vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Nelze totiž přehlédnout, že jednání obviněného, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině, bezezbytku nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Taková vada má přitom na správnost daného výroku zásadní vliv.

        19. V přezkoumávané trestní věci není sporu o tom, že mezi obviněným snowboardistou a poškozenou lyžařkou došlo na sjezdové trati XY ve XY ke vzájemnému střetu. Nejvyšší soud rovněž nemá žádnou pochybnost, že poškozená při něm utrpěla zjištěné (a ve výroku rozsudku podrobně popsané) zranění, které je ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Mezi tímto střetem a vznikem zranění u poškozené je také nepochybně dána příčinná souvislost. Rozhodně se nelze ztotožnit s dovolacími námitkami, že ke zranění mohlo dojít i jinak. Výhrady obviněného v tomto směru zcela jednoznačně vyvracejí všechny provedené důkazy, včetně výpovědi jeho samého.
          20. Jinak je tomu ovšem s obhajobou obviněného stran okolností zmíněné kolize. Jak již bylo zmíněno, nalézací soud toto téma „odbyl“ konstatováním, že verze poškozené je konstantní, logická a nebyla žádným důkazem vyvrácena. Tomu je možno ve shodě s dovolatelem oponovat, neboť vyvrácena by měla být v prvé řadě verze obviněného. Pokud mají s výpovědí poškozené korespondovat listinné důkazy jako např. fotografie sjezdovky, protokol o ohledání místa činu anebo zpráva Horské služby, je i Nejvyššímu soudu svým způsobem záhadou, co mají zmíněné listiny ve vztahu k průběhu srážky obou aktérů vlastně prokazovat.

          21. Dalšími listinnými důkazy podporujícími výpověď poškozené byly již výše zmíněné znalecké posudky. Oba znalci shodně vyzdvihli, že obviněný i poškozená popsali průběh vzájemného střetu takřka identicky. K okolnostem bezprostředně předcházejícím kolizi se vyjadřoval pouze znalec z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D., jenž ve svém posudku sice hodnotil verzi poškozené jako fyzicky možnou, na druhou stranu ovšem nevyloučil ani řadu tvrzení obviněného. K jejich srážce mohlo – podle jeho názoru – dojít nejen zezadu zleva, nýbrž stejně tak i zleva zboku. Při výpovědi u hlavního líčení znalec uvažoval s dovolatelem tvrzenou eventualitou, že poškozená udělala nečekaný oblouček (náhlé vybočení) vlevo, kterou nijak nezpochybnil. Za nepravděpodobné považoval pouze možnost, že by poškozená náhle zastavila. V tomto ohledu je ovšem nutno zdůraznit, že obviněný v průběhu celého trestního řízení o žádném náhlém zastavení poškozené nehovořil. O těchto jeho údajných slovech se vyjadřovala pouze poškozená, on sám se v úředních záznamech zmiňoval o náhlém snížení její rychlosti, ve výpovědi v přípravném řízení pak o mírném zpomalení. Přitom možnosti určitého brzdění poškozené znalec ve své výpovědi u hlavního líčení v podstatě připustil (srov. č. l. 199 spisu), nadto v úplném závěru svého výslechu doslova uvedl, že „nelze explicitně zanalyzovat ten konkrétní průběh děje“ (srov. č. l. 200 spisu). Je ovšem zvláštní, proč znalec ve svém posudku nejprve obsah příslušných úředních záznamů správně citoval, ale pak začal z neznámých důvodů operovat s něčím, co obviněný ani neřekl. Pokud právě na tento závěr znalce poukazoval odvolací soud s tím, že jde o důkaz (a nutno dodat, že jediný), který obhajobu dovolatele vyvrací, nepostupoval v souladu se závaznými pravidly hodnocení důkazů ani spravedlivého procesu.
            22. I přes vše výše zmíněné nezpochybňuje Nejvyšší soud určitou míru zavinění na straně obviněného, neboť takový závěr lze dovodit i z výpovědí jeho samotného, které učinil v průběhu trestního řízení. Ani případné spoluzavinění poškozené jej v tomto směru nemůže vyvinit. Podstatné totiž je, že to byl on, kdo přijížděl ze shora a měl poškozenou alespoň zpočátku před sebou, což je z protokolu o jeho výpovědi v přípravném řízení patrné (pochybnost ale lze mít o jeho tvrzení, že ji spatřil na vzdálenost cca 2 metrů). Za této situace bylo tedy jeho povinností poskytnout před ním jedoucím lyžařům dostatečný prostor a předjíždět je s určitým (dostatečným) odstupem, aby ani případný náhlý manévr před ním jedoucího lyžaře (například i z důvodu ztráty rovnováhy či pádu) neskončil jejich vzájemným střetem. I kdyby tedy obviněný jen neodhadl počínání poškozené, která by místo jím předpokládané jízdy rovně udělala nečekaný oblouček doleva, náhle snížila rychlost apod., bylo by u něj možno dovozovat porušení pravidel FIS, a to přinejmenším pravidel č. 3 a 4 citovaných ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu, jelikož nezanedbatelnou (a téměř jistě i hlavní) příčinou kolize by byl právě nedostatečný odstup při předjíždění poškozené. Ustálená judikatura obecných soudů pak stanoví, že nedodržením uvedených pravidel (byť nejde o obecně závazný právní předpis) je zároveň porušena obecná prevenční povinnost podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010). Daná skutečnost však nepostačuje k tomu, aby byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti (srov. § 16 tr. zákoníku).
              23. Je potřeba otevřeně připustit, že soud prvního stupně, státní zástupce a dokonce ani obhájce obviněného v přezkoumávané trestní věci nevěnovali evidentně žádnou pozornost všem znakům skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, což je do značné míry kuriózní a především zcela nesprávné vzhledem k tomu, že dovolatel byl na základě tohoto zákonného ustanovení uznán vinným jeho spácháním. Pouze v usnesení odvolacího soudu lze v tomto ohledu nalézt stručnou úvahu, s níž se však nelze po věcné stránce ztotožnit. Je proto více než potřebné uvést, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Zatímco o ublížení na zdraví, tj. vzniklém zranění poškozené, není v dané věci pochyb, určitou míru nedbalostního zavinění lze na straně obviněného také dovodit, znakem porušení důležité povinnosti se ani jeden ze soudů v podstatě nezabýval, soud prvního stupně zmínil jedině porušení obecné prevenční povinnosti a následně soud odvolací kategoricky a bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení konstatoval, že právě to znamená též porušení povinnosti důležité ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku (srov. odstavec 20. odůvodnění jeho usnesení).
                24. Je pravdou, že důležitá povinnost není v trestním zákoníku ani jinde přesně definována, s výjimkou toho, že jde o povinnost vyplývající ze zaměstnání, postavení nebo funkce, případně uloženou podle zákona. Je tedy vždy na soudu zhodnotit ve světle výsledků provedeného dokazování, zda k porušení důležité povinnosti v konkrétním případě došlo či nikoliv. Není ji ovšem možno paušálně zaměňovat s obecnou prevenční povinností podle § 2900 občanského zákoníku, jak učinily soudy v této trestní věci. Skutečnost, že mezi oba tyto instituty nelze klást rovnítko implicitně vyplývá přímo z trestního zákoníku, a to z konstrukce skutkových podstat závažnějších nedbalostních trestných činů, jako např. usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku či obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku. Z nich je patrné, že méně závažná nedbalostní jednání, vedoucí ke škodlivému následku předvídanému jednotlivými skutkovými podstatami, která lze bezpochyby chápat také jako nedodržení obecné prevenční povinnosti, jsou postihována v odstavci prvním těchto ustanovení, zatímco porušením důležité povinnosti pachatel naplňuje již skutkovou podstatu kvalifikovanou podle odstavce druhého. Již z toho je zřejmé, že porušením důležité povinnosti (v přezkoumávané věci podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku) není každé porušení obecné prevenční povinnosti, nýbrž jen nedbalostní jednání mnohem hrubějšího rázu.
                  25. Nastíněný právní názor zastává i bohatá judikatura obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Za všechny lze poukázat na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr., podle něhož lze za porušení důležité povinnosti považovat jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví. Aby tedy kdokoliv v postavení lyžaře nedodržením pravidel FIS porušil zároveň důležitou povinnost, musel by si na sjezdovce počínat riskantně až hazardérsky, jet zcela nepřiměřenou rychlostí v místech a za povětrnostních podmínek, které takovou jízdu rozhodně neumožňují, a to za současného výskytu dalších lyžujících osob. Jen tak by mohlo být z jeho bezohledné jízdy na první pohled patrné, že může jiného usmrtit anebo jej těžce zranit (pro dokreslení je možno doplnit, že citovaný judikát se týkal přejetí motocyklisty v ostré zatáčce do protisměru). V tomto směru není bez zajímavosti, že odvolací soud v přezkoumávané trestní věci odkazoval na – podle něho zřejmě srovnatelné – rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 68/2010 (lze upřesnit, že šlo o již výše citované usnesení ze dne 17. 2. 2010). V uvedené věci se však jednalo o případ lyžaře (obviněného) přejíždějícího horizont, za který neviděl, čemuž nepřizpůsobil rychlost své jízdy a následně nestačil zareagovat na 8letou poškozenou lyžařku, jedoucí před svým otcem, kterou srazil a způsobil jí závažné zranění s trvalými následky. V popsaném jednání obviněného pak soudy všech instancí shledaly porušení obecné prevenční povinnosti podle tehdy účinného § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v podobě překročení pravidel FIS č. 1, 3 a 4. Naopak k závěru o porušení důležité povinnosti v souladu s výše popisovaným právním názorem nedospěly a skutek obviněného právně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona (tehdy platného a účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů).
                    26. Vzhledem ke zmíněnému judikaturnímu vymezení důležité povinnosti, resp. jejího porušení, Nejvyšší soud v přezkoumávaném případě neodhalil žádnou (doposud zjištěnou) skutkovou okolnost, která by svědčila o naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Není přitom rozhodné, zda je vzat v potaz skutkový děj konstruovaný soudy nižších instancí, anebo tvrzení zakládající obhajobu, jelikož na základě žádné z těchto verzí nelze porušení důležité povinnosti ze strany obviněného dovodit. Naopak určité informace z výpovědi dovolatele, které ani nižší soudy neoznačily za nevěrohodné, vyznívají v jeho prospěch, zejména tvrzení, že jel pouze střední rychlostí. To jeho tvrzení je ostatně podporováno shodnou výpovědí samotné poškozené, že po střetu upadli nedaleko (cca 1 až 2 metry) od sebe, přičemž poškozené ani tzv. nevypnuly lyže. Z uvedeného nelze závěr o nepřiměřeně rychlé, riskantní či dokonce hazardérské jízdě obviněného učinit. Aniž by Nejvyšší soud předjímal budoucí závěry nižších soudů v tomto směru, lze nicméně již nyní uvést, že zatím ustálený skutkový stav věci nesvědčí o tom, že by obviněný spáchal žalovaný trestný čin; zjištěné jednání by mohlo být maximálně podkladem občanskoprávního řízení o náhradu škody (které však již probíhá paralelně s tímto trestním řízením).
                      27. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání, ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. 11 To 172/2018, a jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 3 T 116/2017. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Skutečností je, že hlavním důvodem zrušení napadených rozhodnutí bylo pochybení soudů, které nebylo v dovolání namítáno. To bylo ovšem natolik zásadní, že jej dovolací soud v zájmu zachování práva obviněného na spravedlivý proces, nemohl pominout.
                        28. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm bude, aby se důsledně zaměřil na naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tímto účelem by měl znovu a mnohem důsledněji (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) hodnotit provedené důkazy, pečlivě se zabývat obhajobou obviněného a v případě pochybností striktně respektovat zásadu in dubio pro reo. Při svém rozhodování pak bude vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).


                        Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                          V Brně dne 28. 11. 2018


                          JUDr. Jan Bláha
                          předseda senátu