Rozhodnutí NS

23 Cdo 3621/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:23 Cdo 3621/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3621.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Započtení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3621/2018-143


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně The European Van Company Sp. z o. o., se sídlem ul. Ceramiczna 12, 26-200 Końskie, Polská republika, identifikační číslo osoby PL290807309, zastoupené JUDr. Ivetou Hodkovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, náměstí Kinských 601/3, proti žalované HAGEMANN a. s., se sídlem v Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo osoby 26826925, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení částky 26.408 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 ECm 43/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 12/2018-118, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 1 ECm 43/2013-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 14.708 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesouhlasí s jeho závěrem o neurčitosti právního úkonu jednostranného započtení (vytýkajíc nepřípustný právní formalismus při hodnocení obsahu sporného úkonu).

Přitom dle rozhodovací praxe platí, že úkon započtení (§ 580 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník /dále jen „obč. zák.“/), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, či jeho usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010).

Obdobně v rozsudku ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, Nejvyšší soud přitakal závěru odvolacího soudu, kdy tento dovodil, že z ujednání nevyplývá, a to s ohledem na to, že pohledávky žalovaného převyšují pohledávku žalobce a jsou tvořeny více pohledávkami, které z pohledávek žalovaného započtením zanikají a které nikoli. Z právního úkonu započtení musí být totiž zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje.

V rozsudku ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, na nějž odkázal i odvolací soud, Nejvyšší soud uvedl, že by nemohlo k zániku žalované pohledávky uvedeným jednostranným zápočtem žalovaného dojít, neboť by bylo nutné přihlédnout k neurčitosti jeho kompenzačního projevu. Žalovaný v tam projednávané věci v podání ze dne 24. 5. 2002 uváděl dva nároky vůči žalobkyni (s nárokem na náhradu škody a s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení), které v součtu převyšují žalobní nárok, přičemž však neuvedl, který z těchto obou nároků a v jaké výši uplatňuje.

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná svým jednostranným zápočtem ze dne 4. 12. 2012 započítala vůči žalobkyni svou „pohledávku“ vztahující se ke dvěma kupním smlouvám, od nichž měla žalovaná předtím odstoupit, přičemž uvedl, že pohledávky z těchto kupních smluv v součtu převyšují žalobní nárok, avšak žalovaná neuvedla, který z těchto dvou nároků a v jaké výši uplatňuje. Odvolací soud uzavřel, že úkon jednostranného započtení žalované ze dne 4. 12. 2012 tak není z důvodu jeho neurčitosti účinnou kompenzační námitkou s účinky zániku závazku. Takový závěr přitom není v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a přípustnost dovolání tak nemůže být založena.

Jakkoliv dovolatelka odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 933/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1586/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s rozhodnutími, na něž dovolatelka odkazuje.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda v případě, kdy účastníci nemají pochybnosti o určitosti právního úkonu, je soud oprávněn sám tuto určitost zpochybňovat, když předmětný úkon započtení byl určitý a srozumitelný jak pro žalovanou, tak pro žalobkyni, přehlíží, že neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), přičemž skutečnost vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007). Přípustnost dovolání tak výše uvedená otázka nezakládá.

Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, odkazujíc přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, že se ve výroku svého rozhodnutí nevypořádal se skutečností, že žalovaná odstoupila od kupních smluv s žalobkyní, a že jí tedy dle ustanovení § 351 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vzniklo právo na vrácení zaplacené kupní ceny, uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání, neboť by mohlo jít o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.

Nadto v usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, na nějž dovolatelka odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, když posuzoval vzájemné nároky účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Jde tedy o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaná započítala vůči žalobkyni své pohledávky vztahující se ke dvěma kupním smlouvám, od nichž měla žalovaná předtím odstoupit, oproti jednotlivým pohledávkám žalobkyně z jiných kupních smluv. Odkazuje-li dovolatelka dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006, jde též o skutkově odlišnou věc a toto rozhodnutí je tak nepřiléhavé.

Obdobně namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu