Rozhodnutí NS

7 Tdo 282/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:7 Tdo 282/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.282.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/12/2018
II. ÚS 3947/18
JUDr. Kateřina Šimáčková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 282/2018-76


USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 8. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 147/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 18/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.


Odůvodnění:
I

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6 T 18/2016-2654, byl obviněný A. K. uznán vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb ve výši 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Uvedeným rozsudkem byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby spoluobvinění P. S. a M. Š., protože v žalobním návrhu uvedený skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu obviněného A. K., není trestným činem.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v období od 11. 2. 2011 do 20. 2. 2014 v N. K., jako soukromý podnikatel vystupující pod obchodním jménem A. K., dřevovýroba, se sídlem N. K., nakoupil ve Spolkové republice Německo (pozn. dále jen SRN) v 28 ve výroku o vině konkrétně uvedených případech u společnosti Martins Kohlenhandlung GmbH, se sídlem Adorf, Am Güterbahnhof 2, a v 190 ve výroku o vině konkrétně uvedených případech u společnosti N. GmbH a Co. KG, se sídlem Mitterteich, Am Verladebanof 4, topný olej o celkovém objemu 169 799 litrů a motorovou naftu o celkovém objemu 13 607 litrů, které podle jeho pokynů dopravili do sídla jeho firmy v N. K. jím pověřené osoby a z odebraných topných olejů a motorové nafty úmyslně a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. g) a § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále také jen zákon o SPD), nepřiznal a nezaplatil ke dni ukončení přepravy topných olejů z členského státu do České republiky spotřební daň Celnímu úřadu pro Karlovarský kraj v celkové výši 2 302 562 Kč, až dodatečně zaplatil dvakrát 10 841 Kč a jednou 10 950 Kč, za případy, kdy jím pověřené osoby byly při přepravě přistiženy celním orgánem bez potřebných dokladů ve dnech 27. 4. 2012, 9. 8. 2012 a 20. 2. 2014. Dále nesplnil svou daňovou povinnost uvedenou v § 25 odst. 1 a § 108 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, přiznat k patnáctému dni v měsíci, který následuje po měsíci v němž bylo zboží pořízeno, daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) z odebraných topných olejů dovezených na území České republiky z členského státu Evropské unie, a to ve vztahu ke všem odběrům topných olejů od společnosti Martins Kohlenhandlung GmbH a dále ve vztahu ke všem odběrům topného oleje a odběru dieselu ze dne 7. 5. 2013 (položka 125) a ze dne 20. 2. 2014 (položka 198) od společnosti N. GmbH a Co. KG, kdy naopak zařadil do své daňové evidence šest ve výroku o vině konkrétně uvedených faktur vystavených na odběr nafty, kterou ovšem ve skutečnosti neodebral, po vypočtení daně z přidané hodnoty z těchto faktur neoprávněně uplatnil odpočty ve stejné výši, čímž se snažil zlegalizovat své výdaje na nákup topného oleje a navíc docílit odpočtů daně, na které by jinak neměl nárok, tímto jednáním poškodil Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Karlovarský kraj nepřiznáním a neodvedením daně z přidané hodnoty o částku 1 224 563,10 Kč.

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal obviněný A. K. odvolání, z podnětu kterého Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 147/2017, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb ve výši 50 000 Kč, celkem tedy 3 000 000 Kč a pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let.

II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce obsáhlé dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obecně uvedl, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu zkrácení daně a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku. V řízení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Postup orgánů činných v trestním řízení, že byl také zatížen předpojatostí vůči němu, kdy všechny důkazy, na které poukazoval, jsou podle soudů tendenční a jediné věrohodné jsou ty, které jej mají usvědčovat. Primárním důkazním prostředkem byly faktury, které byly získány cestou mezinárodní právní pomoci, kdy však dle judikatury faktura nemůže být jediným důkazem o uskutečnění zdanitelného plnění, neboť z ní nevyplývá, že plnění skutečně nastalo tak, jak je fakturou deklarováno. V dané věci však panují výrazné pochybnosti o tom, zda vůbec došlo k realizaci dodání zboží. Na druhou stranu mu je kladeno za vinu, že do svého účetnictví zařadil faktury, u nichž nebylo prokázáno, že došlo k plnění. V tomto lze podle obviněného spatřovat vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí a byla porušena zásada in dubio pro reo.

Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že nebyl proveden znalecký posudek, který prokázal, že pokud by jednal způsobem, jaký je mu kladen za vinu, pak by toto jednání z ekonomického hlediska postrádalo smysl. Nalézací soud tento důkaz neprovedl a neprovedení náležitě neobjasnil, čímž zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. V řízení rovněž došlo k nepřípustnému přenesení důkazního břemene na obviněného, jelikož soudy na jednu stranu neprokázaly, jak by mohl se stovkami tisíc tun topného oleje (pozn. správně „litrů“) naložit, na druhou stranu to pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu není podstatné. Neměl sebemenší možnost, jak s takovým extrémním množstvím topného oleje naložit a tato skutečnost spolu s neprovedeným znaleckým posudkem jednoznačně vyvrací jeho soudem tvrzený zištný motiv. Soud vzal za prokázané, že faktury získané ze SRN jsou pravé s ohledem na připojená prohlášení o vývozu topných olejů do České republiky (dále jen ČR), přičemž tato prohlášení měla být podle obviněného zkoumána znalcem z oboru písmoznalectví nebo z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností. Soudy tak podle obviněného přizpůsobovaly proces dokazování své předem vytvořené hypotéze a dopustily se deformace důkazů v procesu jejich hodnocení.

Obviněný uvedl, že od počátku řízení tvrdí, že topný olej (pozn. dále jen LTO) neodebral a společnost Martins Kohlenhandlung GmbH vůbec nezná. Na jednu stranu podle něj soud neprokázal, že skutečně odebral deklarované plnění a vzal to za prokázané na základě získaných faktur, na druhé straně ale soud uzavřel, že faktury, založené v jeho účetnictví, důkazem plnění nejsou. Soud prvního stupně tak podle něj hodnotil důkazy zcela jednostranně v jeho neprospěch, s výrazným dotvářením skutkového děje vlastní činností.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledává v tom, že ač nebylo zkoumáno uskutečnění fakturovaného plnění, tak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tvrzené množství LTO skutečně odebral. Přitom bylo mnoho možností, jak průvoz LTO ověřit (zkoumat údaje z průtokoměrů pro ropné látky, snímače hladiny a tyto konfrontovat s údaji z mýtných bran). Orgány činné v trestním řízení však žádné z těchto důkazů neprovedly a spokojily se s údaji z faktur, přičemž je ale přesvědčen, že nemohou existovat žádné záznamy prokazující, že ze SRN dovezl těmito orgány deklarované množství LTO. Se společností Martins Kohlenhandlung GmbH pak nikdy nespolupracoval a pohonné hmoty ani LTO od ní nikdy neodebíral.

Podle přesvědčení obviněného němečtí dodavatelé prodávají ropné produkty tzv. bez dokladů, ale za cenu navýšenou o příslušnou daň a vystavují pak faktury bez DPH s tvrzením, že ropné produkty mají být vyvezeny do jiného členského státu. V daném období, že docházelo k mnoha soudním sporům týkajících se prodeje ropných produktů bez dokladu a následného vystavování souhrnných faktur, kdy německé společnosti takto nestandardně vydělávaly. Evidence uskutečněné transakce do systému VIES tak není podle jeho názoru důkazem faktické realizace předmětné transakce. Tomu, že mohlo u německých dodavatelů docházet ke krácení jejich daňové povinnosti, odpovídá podle obviněného i to, že zástupci společnosti N. GmbH & Co. KG, E. N. a T. K., ve věci odepřeli výpověď. Svědek J. P. naopak měl důvod nemluvit pravdu, když jeho zaměstnavatelé E. N. a T. K. odmítli vypovídat a tomuto svědkovi, jako de facto osobě prodávající ropné produkty koncovým odběratelům a odpovědné za vystavování účetních dokladů, nic jiného nezbylo než se pokusit vystavování falešných faktur vysvětlit. Soudy ale uzavřely, že svědek nemá motiv lhát. Svědek J. P., že se navíc těžko může vyjadřovat ke všem odběrům ropných produktů, když u společnosti N. GmbH a Co. KG pracoval pouze od jara roku 2013.

K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle obviněného také tím, že byly čteny výpovědi spoluobviněných (pozn. z přípravného řízení) o kterých tito prohlásili, že byly učiněny pod hrozbou sankce a v důsledku psychického donucení ze strany orgánů činných v trestním řízení, tedy nezákonným donucením.
Naproti tomu poukázal na jejich výpovědi v hlavním líčení, kde spoluobviněný P. S. uvedl, že do České republiky vezl topný olej jen několikrát, kdy mu byl zabaven a následně odebral topný olej čtyřikrát pro svou potřebu, resp. potřebu svého kamaráda. Uvedl, že jej neprávem obvinil, že za něj na čerpací stanici vystupoval nějaký Němec, kterého tam dosadil W. S., aby ve smlouvě bylo uvedeno IČO jeho společnosti a topný olej se na jeho společnost odebíral bez jeho vědomí. Soud však tuto výpověď považoval za nevěrohodnou, aniž by se snažil získat důkazy k jejímu potvrzení či vyvrácení. O věrohodnosti výpovědi hovoří například časová souslednost odebírání produktů. Soud ale jeho výpovědi neuvěřil, jelikož vypovídal odlišně než v přípravném řízení. Spoluobviněný P. S. však jasně vysvětlil, proč vypovídá odlišně, a že na něj byl činěn psychický nátlak orgány činnými v přípravném řízení tím, že propuštění ze zadržení bylo podmiňováno zopakováním předložené předem připravené nepravdivé výpovědi a bylo na něj psychicky působeno sedmi muži. Tato výpověď spoluobviněného byla v přípravném řízení proto podle obviněného získána nezákonným donucením a jejím použitím soud ve vztahu k němu porušil právo na spravedlivý proces. V reakci na toto tvrzení spoluobviněného o poměrně „brutálním“ psychickém nátlaku, že předseda senátu P. S. nepřesně poučil o trestnosti obvinění policistů ze spáchání trestného činu, když trestné může být pouze křivé obvinění, tedy nepravdivé obvinění, což ale předseda senátu neuvedl. Takové poučení není projevem fair procesu mohlo u P. S. vyvolat pocit dalšího psychického nátlaku.

Obviněný A. K. také uvedl, že spoluobviněnému M. Š. bylo podsouváno, že odběr topného oleje byl prováděn v době, kdy jezdil služebně do Scheideggu, nicméně tam se jezdilo dvakrát až třikrát týdně, přičemž nebylo možné si pro topný olej v souvislosti s těmito cestami „odskočit do Mittertaichu“, jelikož vzdálenost mezi Scheideggem a N. K. je bezmála 500 km. Nebylo tak možné jet pro olej, když bylo nutné jet 500 km tam a 500 zpět, navíc s vozidlem plným materiálu. Soud, že se také nemístně podivoval a neuvěřil tvrzení tohoto spoluobviněného, že olej vezl pouze dvakrát a pokaždé byl chycen. Kontrolován byl ale opakovaně a pouze ve dvou případech se vyskytl problém. Soud si proto podle obviněného mohl k tomu vyžádat záznamy o provedených kontrolách, aby zjistil frekvenci kontrol a počet případů nalezení nelegálního zboží, avšak žádné takové důkazy neprovedl.

Z protokolu o hlavním líčení dne 3. 6. 2016 (str. 7), že rovněž vyplývá zřejmá snaha předsedy senátu zaměňovat pojem nafta a topný olej, což je v tomto řízení naprosto zásadní, a to otázkami ohledně dalších J. Š. údajně v předestřené předchozí výpovědi uváděných případů, kdy natankoval topný olej, ale neopustil území Německa, přičemž spoluobviněný M. Š. v předchozí výpovědi nic o dalších případech nákupu topného oleje neuváděl. Úskočnými otázkami se tak předseda senátu snažil přimět spoluobviněného M. Š. k deformované výpovědi. M. Š. si záměnu pojmů v průběhu výslechu uvědomil a věc uvedl na pravou míru, že se nejednalo o nákup topného oleje ale nafty. Rovněž na M. Š., že byl činěn nezákonný nátlak.

Pokud jde o důkazy z tachografů, pak toto je podle obviněného A. K. naprostá spekulace soudu a deformace důkazů. Kotouče nemohou prokázat dovoz ropných produktů v objemu, jak mu je kladeno k tíži, respektive nemohou prokázat dovoz vůbec ničeho. V daném období se jezdilo dvakrát až třikrát týdně do města Scheidegg, kde sídlí společnost Demel, se kterou dlouhodobě spolupracuje. Úvahy, které soud prvního stupně uvedl ve vztahu k cestovním příkazům, které dokladují služební cesty do Scheideggu, jsou podle obviněného dotvářením skutkového děje myšlenkovou činností soudu a naprosto spekulativně tento soud uvedl, že data služebních cest do Scheideggu nekolidují s případy odběru topného oleje od firmy Neumann, a tudíž měl M. Š. k cestám do Mitterteichu dostatečný prostor. Tyto úvahy soudu však překračují parametry volného hodnocení důkazů. V daném období rovněž zajišťoval práce ve městě Markredwitz pro společnost Copiercentrum-Copy Plus (pozn. k tomu k dovolání připojil doklad od této společnosti ze dne 5. 2. 2018), kdy nalezené kotouče se tak pravděpodobně týkají těchto cest a nikoli cest do Mitterteichu.

Soud prvního stupně podle obviněného v daném řízení každý důkaz vykládá a dotváří tendenčním způsobem vyznívajícím v jeho neprospěch, čímž porušuje princip presumpce neviny a jeho právo na spravedlivý proces. Všechny důkazy, které by byť i jen vzdáleně mohly podpořit jeho stanovisko, soud považuje za nevěrohodné a existence faktur je pro soud jediný důkaz, od kterého odvíjí všechny své úvahy a přizpůsobuje tomu hodnocení důkazů. V souvislosti s tím obviněný poukazuje na argumentaci soudu ohledně výpovědí svědků, porovnává ji s obsahem výpovědí svědků a činí vlastní závěry odlišné od závěrů soudu prvního stupně. Takto poukázal na výpověď svědka R. U., který uvedl, že na jeho žádost přivezl z Mitterteichu naftu, soud však uzavřel, že se jednalo o topný olej, což je ničím nepodložený názor soudu, jelikož faktury vystavené za odběr nafty jsou fakturami souhrnnými za několik nákupů v určitém zdaňovacím období. Co se týče výpovědi svědka T. Š. (pozn. účetní obviněného), pak podle soudu neuvedl k věci nic podstatného, ale obviněný namítá, že tento svědek potvrdil jeho obhajobu, že ve firmě se faktury nikdy nefalšovaly. Soud toto tvrzení opomněl nebo jej považoval za nedůležité.

Další svědci ze společnosti Martins Kohlenhandlung (L. Z., B. R.) ve věci vypověděli, že oleje odebíral P. S. jeho jménem a při první schůzce byla s panem P. S. ještě další osoba. Ani jeden ze svědků neuvedl, že by šlo přímo o něj, jak tvrdí obžaloba. Obviněný soudu také vytýká, že nezkoumal právní titul, na základě kterého mělo docházet k odběru topného oleje, zda byla uzavřena rámcová smlouva a zda osoba, která měla olej odebírat, při každém odběru předložila plnou moc či jiné zmocnění k tomu, aby faktury byly vystaveny na jeho obchodní firmu. Dosud provedené důkazy podle obviněného nasvědčují tomu, že mohly být zneužity jeho identifikační údaje, jakožto podnikatelského subjektu, aniž o tom věděl. Na žádném dokumentu předloženém německou stranou není jeho podpis ani razítko obchodní firmy, a navíc je na nich uvedeno nesprávné DIČ, jako zkomolenina IČO s předvolbou CZ.

Právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž tím, že vina byla prokazována procesně nezpůsobilými důkazy. Obviněný poukázal na to, že se soud prvního stupně odvolává v odůvodnění rozsudku na procesně nepoužitelné vysvětlení svědka V. K. (pozn. další zaměstnanec, který pro obviněného v několika případech provedl dovoz nafty resp. topného oleje, stejně jako svědek R. U.), kdy odvolací soud toho pochybení sice uznal, ale nepovažoval jej za podstatné.

Obviněný A. K. okresnímu soudu také vytýká, že necitlivým a tendenčním nakládáním s fakty vedle práva na spravedlivý proces porušil také princip presumpce neviny, když každý důkaz vykládal a dotvářel způsobem vyznívajícím v jeho neprospěch a všechny důkazy, které by jen vzdáleně mohly podpořit jeho stanovisko, byly označeny za věrohodné.

Okresní soud, že se dopustil také deformace důkazů. Poukázal na výpověď řidiče, svědka R. U., který uvedl, že na jeho žádost dovezl z Mitterteichu naftu (pozn. pouze v jednom případě) a v hlavním líčení uvedl, že by topný olej nikdy nevezl. Okresní soud ale uvedl, aniž by pro to byl jediný důkaz, že nešlo o naftu ale o LTO. Za zřejmou deformaci důkazu považuje obviněný také úvahy soudu ohledně nátlaku na svědka V. K. ze strany jeho syna M. K., když tento svědek vyloučil jakékoliv ovlivňování k tomu, aby svoji výpověď změnil nebo aby lhal.

Hrubým porušením práva na spravedlivý proces a porušením zásady zákonného procesu byl podle obviněného způsob provedení „rekognice“ se svědkem J. P., když podle obviněného nelze jinak označit postup, kdy svědkovi byla předložena jeho fotografie, došlo k pochybení ve dvou rovinách. Svědkovi byla předložena pouze jedna fotografie konkrétního obviněného, aby jej ztotožnil, aniž by byl dodržen procesní postup pro rekognici, kdy je nutné vybírat mezi fotografiemi více osob a k tomuto postupu se obligatorně přibere nezúčastněná osoba, což rovněž nebylo splněno. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně bagatelizuje tvrzením, že v dané věci rekognice nebyla potřebná.

Porušením zásady zákonného procesu je podle obviněného rovněž přístup odvolacího soudu ke znaleckému posudku Pražské znalecké kanceláře, s.r.o. Na jednu stranu, že soudy uvádějí, že motivem byla finanční stránka věci, avšak znalecký posudek k tomuto zpracovaný, považují za nadbytečný. Ze znaleckého posudku přitom plyne, že tvrzená trestná činnost pro něj představovala záporný ekonomický rozdíl ve výši 79 375 Kč. Tím, že odvolací soud tento důkaz neprovedl a neprovedení pro nadbytečnost náležitě neodůvodnil, zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a porušil jeho právo na spravedlivý proces.

Další opomenuté důkazy obviněný spatřuje v listinách, které bezprostředně souvisejí s dokazováním tachografickými kotouči, a které měly dokazovat jízdy M. Š. do Markredwitzu, kde byly prováděny restaurátorské práce pro společnost Copy Plus. Tyto listiny krajský soud, aniž by je provedl jako důkaz, označil za neprůkazné, nepřehledné a nezpůsobilé zvrátit závěr okresního soudu. Pokud se však se svými zaměstnanci nacházel v Markredwitzu, nemohl být v Scheideggu a nakupovat tam topný olej.

Tendenční je podle obviněného rovněž hodnocení výsledku odborného zkoumání provedeného Celně technickou laboratoří v P., a to ohledně stop značkovací látky v jeho vozidlech. Poukázal na to, že pouze v 11 vozidlech byly v odebraných vzorcích nalezeny stopy značkovací látky. Soud uzavřel, že je logické po 13 měsících co přestal nakupovat topný olej (pozn. dále jen LTO), že přímo tento nebyl nalezen. Nicméně nebyly nalezeny ani jiné důkazy svědčící o nákupu LTO a ani v jednom z padesáti automobilů nebyl ani decilitr LTO. Za zarážející obviněný považuje, že zaměstnanci celní správy při odběru vzorků nasávací pistoli ani jednou nepropláchli. V 11 vzorcích paliva bylo nalezeno stopové množství látky SY 124, ani v jednom vzorku však nebyly nalezeny stopy po barvení barvivem Red Solvent. Soud uzavřel, že barvivo se nenalezlo, jelikož byly oleje natolik rozředěné, že množství nebylo detekovatelné. Obviněný ale namítá, že Red Solvent je detekovatelné po dobu 10 let a není pravdou, že postupným mícháním by došlo k jeho vymizení. Navíc je zřejmé, že vozidla nebyla dlouhou dobu používána a musel by tak být přítomný aspoň nějaký LTO. Rovněž namítá, že látka SY 214 se používá jako aditivum do petroleje, který se používá v případě, že se nákladní automobil na delší dobu odstavuje, jelikož na sebe váže vodu, nalije se do nádrže, motor se protočí, aby se petrolej dostal do vstřikovacího čerpadla a zamezilo se rezivění těchto částí.

V závěru dovolání obviněný uvedl, že ve věci je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy soud prvního stupně učinil skutková zjištění na základě naprosto nedostatečného dokazování a vycházel de facto toliko z faktur, které uskutečnění zdanitelného plnění vůbec neprokazují. Všechny důkazy, které vyznívaly v jeho prospěch, označil soud za nevěrohodné nebo je odmítl pro nadbytečnost. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou formulovanou v § 2 odst. 5 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a následné hodnocení důkazů, že představuje prvky libovůle a deformace.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2017, č. j. 9 To 147/2017-2766, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6 T 18/2016-2654 a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání vyjadřuje zásadní nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly v konfrontaci s výsledky provedeného dokazování. Obviněný namítá, že se trestné činnosti nedopustil a činí tak na podkladě vlastních hodnotících závěrů, podle nichž má nesprávnost právního posouzení skutku svůj původ v nesprávnosti těch skutkových zjištění, která se stala v uvedeném směru rozhodnými. Takto odůvodněná nesprávnost právního posouzení skutku tak nemůže odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu ani za stavu, kdy argumentuje extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování. Státní zástupkyně odkázala na způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, jak jejich obsah vyhodnotil a následně v souladu se svojí zákonnou povinností ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, přičemž obhajobu obviněného vzal za vyvrácenou. Rovněž odkázala na přesvědčivou argumentaci nalézacího soudu, konkrétně na str. 18-20 rozsudku, kdy hodnotící úvahy nalézacího soudu plně odpovídají principu formální logiky, a tudíž mohly být akceptovány i ze strany odvolacího soudu, který se v rámci svého přezkumného postupu zabýval zcela totožnou argumentací, která je předmětem podaného dovolání.

Zásah do práva na spravedlivý proces by byl dán, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, ale na takovou situaci obviněný nepoukazuje. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný ve své replice k vyjádření státní zástupkyně uvedl, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu namítá, že skutkový stav, který byl zjištěn soudy, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a v oblasti dokazování bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odkazuje na bod 19 svého dovolání, čímž odůvodňuje přítomnost extrémního rozporu a uvádí, že chybí zásadní skutková zjištění vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů.

Pokud chtěly orgány činné v trestním řízení prokázat uskutečnění zdanitelného plnění, měly v tomto směru provést konkrétní důkazy. Z tohoto důvodu poukazoval na nutnost doplnění dokazování daty z mýtných bran. Rovněž při prohlídce jiných prostor a domovní prohlídce nebyl zajištěn ani decilitr LTO a ze zajištěného účetnictví za období od roku 2011 do roku 2014 neplyne, že by byť jen v jednom případě LTO nakoupil. Vyjádřil přesvědčení, že se soudy ani státní zástupkyně nemohou opírat o sporné faktury a podporovat jejich neúplně zjištěný skutkový stav výpověďmi svědků E. N. a T. K. za situace, kdy tito odmítli vypovídat s odůvodněním, že by si mohli výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání. S pochybnými výpověďmi těchto svědků se tak nelze spokojit, stejně jako s výpovědí svědka V. N., který „tak nějak cítil“, že na jinou osobu byl ohledně její výpovědi vyvíjen nátlak.

Bagatelizace opomenutých důkazů jak ze strany soudů, tak ze strany státní zástupkyně, přehlížení nezákonně provedené rekognice, ignorování nejasností v dokladech (nesprávné DIČ, faktury nemají zákonné náležitosti), relativizace procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka V. K., jsou skutečnosti, které mají podle obviněného za následek porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, kdy toto porušení se projevilo v nesprávnosti skutkových zjištění a v důsledku toho v nesprávném hmotněprávním posouzení.
III

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného A. K. se zabýval a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně a následně i soud odvolací. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal do značné míry ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 2703 a násl. tr. spisu). Obsahově jsou dovolací námitky opakováním celé jeho obhajoby a již nalézací soud své skutkové i hmotněprávní závěry náležitě odůvodnil. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, protože neuvedl jedinou námitku hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ač je dovolání obsahově rozsáhlé, obviněný uvedl výhradně námitky, kterými zcela odmítá skutkové závěry okresního soudu, potvrzené soudem odvolacím, nesouhlasí se způsobem jímž soudy hodnotily provedené důkazy a s jejich skutkovými zjištěními, poukazuje na procesní pochybení, která činí podle něj některé důkazy nepoužitelnými, v souladu se svojí obhajobou se domáhá jiného hodnocení provedených důkazů a provedení dalších jím navržených důkazů, o kterých se domnívá, že potvrzují jeho obhajobu.

Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání nelze považovat ani obecně vznesenou námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, protože obviněný tuto námitku, která je sice obecně povahy hmotněprávní, nezakládá na skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině, ale na své zcela odlišné skutkové verzi, vycházející z jeho hodnocení důkazů a z jeho obhajoby, kterou ale soudy považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy. Nutno dodat, že i podle názoru Nejvyššího soudu zcela důvodně.

Pokud jde o procesní námitky obviněného A. K., Nejvyšší soud obecně připomíná, že ne každé porušení procesních předpisů je porušením práva na spravedlivý proces a důvodem zrušení napadeného rozhodnutí, ale musí se jednat o natolik závažné porušení, že v jeho důsledku řízení jako celek neodpovídá pravidlům fair procesu. Pokud se námitky týkají procesní nepoužitelnosti důkazu, musí se jednat o podstatný důkaz pro rozhodnutí o vině. Proto je bez významu námitka obviněného o bagatelizaci procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka V. K. odvolacím soudem, když i samotný okresní soud v odůvodnění výslovně uvedl, že se jedná o procesně nepoužitelné vysvětlení této osoby a byť nesprávně, pouze konstatoval v souvislosti s jeho ovlivňováním ze strany rodiny obviněného A. K., že obsah tohoto vysvětlení je jiný než výpověď J. K. jako svědka v hlavním líčení. Jedná se tak sice o procesní pochybení, ale obsah vysvětlení vůbec nebyl podkladem pro rozhodnutí o vině, kterým je naopak procesní výpověď svědka V. K. v hlavním líčení (viz str. 20 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

S námitkou o formálních nedostatcích faktur, se správně vypořádal již okresní soud na str. 31 odůvodnění rozsudku, a proto Nejvyšší soud na tuto část odůvodnění odkazuje.

Výhradně skutkovou povahu dovolacích námitek potvrzuje také odkaz obviněného A. K. na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který shledává v tom, že ač nebylo zkoumáno uskutečnění fakturovaného plnění, tak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tvrzené množství LTO skutečně odebral. S tímto základním skutkovým zjištěním nesouhlasí, poukazuje na mnoho možností, kterými měl být podle něj dovoz LTO ověřen (zkoumat údaje z průtokoměrů pro ropné látky, snímače hladiny a tyto konfrontovat s údaji z mýtných bran, znalecky prověřit pravost podpisů na prohlášeních o vývozu atp.), orgánům činným v trestním řízení vytýká, že žádný z těchto důkazů neprovedly a spokojily se s údaji z faktur, přičemž je ale přesvědčen, že nemohou existovat žádné záznamy prokazující, že ze Spolkové republiky Německo (pozn. dále jen SRN) těmito orgány deklarované množství LTO dovezl. Zajištěné faktury prokazující nákupy zejména LTO od daných společností ve SRN, pro obviněného nejsou žádným důkazem o jejich nákupu a dovozu, ač jsou doloženy také prohlášeními o jejich vývozu do ČR, která jsou podepsána řidiči vozidel, v největším počtu případů P. S. a M. Š., kteří v přípravném řízení své podpisy na prohlášeních nezpochybnili a jednoznačně uvedli, že nákupy LTO ve SRN a jejich dovoz do ČR prováděli na pokyn obviněného, který tyto nákupy také financoval. Stejně tak spoluobvinění P. S. a M. Š. potvrdili, že obviněný A. K. zaplatil dodatečně vyměřenou daň v několika případech, kdy byli tito řidiči celními orgány náhodně zadrženi při dovozu LTO ze SRN, a to přesto, že těmto orgánům nepravdivě uvedli dovoz LTO pro vlastní potřebu nebo jeho převoz jen v ČR. Tyto výpovědi řidičů P. S. a M. Š. z přípravného řízení ale obviněný A. K. považuje za procesně nepoužitelné s tím, že byly učiněny v důsledku nezákonného donucení a domáhá se, aby bylo vycházeno z výpovědí těchto řidičů v hlavním líčení, kde zásadním způsobem výpovědi změnily v jeho prospěch. Přes existenci faktur, souvisejících prohlášení o vývozu LTO a výpovědi pracovníků společnosti Martins Kohlenhandlung GmbH, L. Z. a B. R., obviněný opětovně uvedl, že s touto společností nikdy nespolupracoval a pohonné hmoty ani LTO od ní nikdy neodebíral, a pokud tito svědci vypověděli, že oleje odebíral P. S. jeho jménem a při první schůzce byla s panem P. S. ještě další osoba, tak namítá, že ani jeden z těchto svědků neuvedl, že by touto další osobou byl přímo on. Že jej jako tuto osobu jednoznačně uvedl ve své výpovědi v přípravném řízení spoluobviněný J. S., v souladu se svojí obhajobou zcela pomíjí. Obviněný soudu také vytýká, že nezkoumal právní titul, na základě kterého mělo docházet k odběru topného oleje, přičemž je z důkazů zřejmé, že žádný právní titul pro nákupy LTO nebo nafty nebyl vůbec potřebný a jednalo se v podstatě o běžný prodej. Obviněný má své vysvětlení a námitky v podstatě ke všem důkazům prokazujícím jeho vinu a podstata jeho obhajoby spočívá v přesvědčení, že vše je komplot proti němu, když němečtí dodavatelé bez jeho vědomí zneužili jeho identitu, prodávaly ropné produkty tzv. bez dokladů, ale za cenu navýšenou o příslušnou daň a vystavovaly pak faktury bez DPH s tvrzením, že ropné produkty mají být vyvezeny do jiného členského státu Evropské unie.

Výhradě skutkovou je i námitka obviněného o porušení zásady in dubio pro reo. Proto ani tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, na které se vztahuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že ve věci ani žádné pochybnosti o vině obviněného A. K. neshledal.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný také namítá. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve vzájemně se podporujících listinných důkazech a výpovědích spoluobviněných J. S. a M. Š. v přípravném řízení, které okresní soud po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými, jakož i ve výpovědích svědků. Všechny tyto důkazy jsou vzájemně v souladu a jsou spolehlivým podkladem pro závěr o vině A. K., ač tento od počátku trestnou činnost popírá, resp. v přípravném řízení nejdříve využil svého práva nevypovídat a následně se k věci vyjádřil pouze tak, že pokud v SRN tankují pohonné hmoty, tak tyto jsou na jejím území také spotřebovány.

Pokud jde o námitky obviněného o deformaci důkazů, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, a jsou vyvozována skutková zjištění, která z provedeného důkazu nevyplývají, nelze to vykládat tak, že soud musí vycházet z výpovědi svědka a pravdivost jeho tvrzení nemůže posuzovat v souvislosti s dalšími důkazy. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. také soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obviněný A. K. se touto námitkou v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazu, svědecké výpovědi řidiče R. U., a to pouze s ohledem na její obsah a bez ohledu na důkazy ostatní. Okresní soud ale na str. 20 rozsudku mj. uvedl, že tvrzení svědka R. U. o dovozu nafty neuvěřil, protože důkazy prokazují, že vezl LTO. Poukázal přitom na to, že svědek potvrdil svůj podpis na příslušné faktuře, na této faktuře je uveden LTO a nikoliv nafta, je k ní přiloženo i jeho vývozní prohlášení a obviněný A. K. o nákupu nafty v tomto případě nemá v účetnictví žádný doklad. Totéž obecně platí i o námitce deformace důkazu ve vztahu ke svědkovi V. K. a úvah soudu o jeho ovlivňování. Okolnost, že svědek V. K. popřel jakékoliv ovlivňování, nebrání soudu, aby se touto otázkou při existenci dalších důkazů (pozn. svědek V. N.) zabýval.

K námitkám týkajícím se obsahu a důkazní hodnoty navrhovaného znaleckého posudku Pražské znalecké kanceláře, s. r. o., Nejvyšší soud nepřihlížel, když jako důkaz v řízení proveden nebyl a nestal se tak předmětem hodnocení soudem.

Pokud obviněný A. K. namítá, že mohlo u německých dodavatelů docházet ke krácení jejich daňové povinnosti, o čemž podle něj může svědčit i to, že zástupci společnosti N. GmbH & Co. KG, E. N. a T. K., ve věci odepřeli výpověď, tak obecné důvody tohoto jejich postupu nemohou zpochybnit skutkové závěry okresního soudu o jeho jednání. Odmítnout výpověď ze zákonných důvodů je právem svědka a nikoliv důkazem viny. Ostatně i samotný obviněný A. K. svého práva nevypovídat v přípravném řízení využil. Okresní soud v odůvodnění rozsudku ale uvedl, že zaměstnanec společnosti N. GmbH & Co. KG, J. P., ve své výpovědi popsal četnost odběru LTO do plastových nádob obviněným M. Š., jakož i to, že tento podepisoval prohlášení o jeho vývozu do ČR, čímž potvrdil pravost faktur a přiložených souvisejících prohlášení o vývozu, a jeho výpověď je v souladu nejen s listinnými důkazy, ale také s výpovědí obviněného M. Š. z přípravného řízení, kterého svědek J. P. také jednoznačně identifikoval při rekognici podle fotografií jako osobu, která natankovala, zaplatila a odvezla LTO z firmy. Pokud se obviněný A. K. snaží znevěrohodnit výpověď tohoto svědka tím, že J. P. měl důvod nemluvit pravdu, když jeho zaměstnavatelé E. N. a T. K. odmítli vypovídat a jako osobě prodávající ropné produkty koncovým odběratelům a odpovědné za vystavování účetních dokladů mu nic jiného nezbylo než se pokusit vystavování falešných faktur vysvětlit, tak ani s tímto názorem obviněného A. K. se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Pokud by tomu bylo tak, pak ani svědkovi J. P. nic nebránilo v tom, aby rovněž odmítl výpověď a oba soudy správně uzavřely, že svědek nemá motiv lhát. Bez významu je pak také námitka obviněného, že svědek J. P. se navíc těžko může vyjadřovat ke všem odběrům ropných produktů, když u společnosti N. GmbH & Co. KG pracoval pouze do jara roku 2013. Po dobu působení tohoto svědka u uvedené společnosti totiž bylo zdokumentováno provedení víc než poloviny odběrů LTO obviněným M. Š., který ve své výpovědi v přípravném řízení dne 25. 3. 2015 uvedl, že u společnosti N. GmbH & Co. KG v Mittertaichu odebíral LTO právě pro obviněného A. K., a to do plastové nádoby na 1 000 litrů, mělo to červenou barvu a někdy i naftu, podepisoval tam doklad a obdržel také kopii dokladu s uvedeným množstvím a cenou, kterou pak po návratu ze SRN odevzdal A. K. V souvislosti s odevzdáváním dokladů po každém nákupu LTO ve SRN obviněnému A. K. lze připomenout, že tento postup ve své výpovědi v přípravném řízení potvrdil i druhý řidič, spoluobviněný J. S. Namítá-li obviněný A. K., že u něj při domovní prohlídce nebo v účetnictví žádné takové doklady nalezeny nebyly, je to nejen v rozporu s uvedenými výpověďmi spoluobviněných řidičů, ale vzhledem k povaze nákupů a nepřiznání dovozů LTO je také zřejmé, že se tyto doklady v účetnictví objevit ani nemohly a pro obviněného byly nepotřebné.

Lze sice přisvědčit obviněnému v tom, že podle judikatury faktura nemůže být jediným důkazem o uskutečnění zdanitelného plnění, neboť z ní nevyplývá, že plnění skutečně nastalo tak, jak je fakturou deklarováno. Nejvyšší soud se ale vzhledem k provedeným důkazům nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že existují výrazné pochybnosti o tom, zda vůbec došlo k realizaci dodání zboží. Taková důkazní situace ve věci rozhodně není, protože předmětné faktury nejsou jediným důkazem o vině A. K., když celá řada dalších provedených důkazů potvrzuje, že předmětné dovozy byly skutečně provedeny. Jedná se zejména o doklady podepsané spoluobviněnými při odběru zboží od dodavatele ve SRN, kterými potvrzovali vývoz zejména LTO nebo i nafty do ČR, a také výpovědi spoluobviněných J. S. a M. Š. v přípravném řízení, které jsou zcela v souladu s těmito listinnými důkazy. Provedena byla, ale také řada dalších podpůrných důkazů potvrzujících pravdivost faktur a skutečnou realizaci dovozů. Okresní soud je v pečlivě zpracovaném odůvodnění rozsudku také uvádí, takže postačí na toto odůvodnění odkázat.

Pokud obviněný namítá, že spoluobviněný P. S. jasně vysvětlil, proč vypovídá odlišně, a že na něj byl činěn psychický nátlak orgány činnými v přípravném řízení tím, že propuštění ze zadržení bylo podmiňováno zopakováním předložené předem připravené nepravdivé výpovědi, tak s touto námitkou se řádně vypořádal již okresní soud na str. 17 rozsudku, kde zejména správně uvedl, že výslech byl proveden za přítomnosti obhájců a nebyly vzneseny žádné námitky proti průběhu úkonu. Nelze také pominout soulad této výpovědi s dalšími důkazy. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že tato výpověď spoluobviněného byla v přípravném řízení získána nezákonným donucením a jejím použitím soud ve vztahu k němu neporušil jeho právo na spravedlivý proces.

Totéž platí i o související námitce, že v reakci na tvrzení o „poměrně brutálním psychickém nátlaku“, předseda senátu okresního soudu spoluobviněného P. S. nepřesně poprvé poučil o trestnosti obvinění policistů ze spáchání trestného činu, když trestné může být pouze křivé obvinění, tedy nepravdivé obvinění, což ale předseda senátu neuvedl. Předseda senátu totiž, jak Nejvyšší soud zjistil z protokolu o hlavním líčení a jednoznačně to vyplývá ze zvukového záznamu z hlavního líčení, na počátku hlavního líčení v zákonném poučení všech obviněných před jejich výslechem tyto mj. poučil o možných následcích podle § 345 tr. zákoníku a jasně uvedl, že se mohou hájit, jak uznají za vhodné, ale nemohou nikoho „lživě obvinit“ ze spáchání trestného činu, protože by se mohli dopustit trestného činu křivého obvinění. Hned po tomto poučení bylo přistoupeno k výslechu spoluobviněného P. S. Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že předseda senátu „poprvé poučil“ spoluobviněného P. S. nesprávným způsobem, tak je tato námitka zjevně v rozporu se skutečností, protože v dovolání uváděný případ nebyl prvním poučením, ale jen upozorněním spoluobviněného P. S. ze strany předsedy senátu na toto poučení, a to vzhledem k jeho tvrzení, že mu nějaký policista předložil a doporučoval zopakovat předem připravenou nepravdivou výpověď. O následcích křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku byli všichni obvinění řádně poučeni také na počátku jejich výpovědi v přípravném řízení.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 6. 2016 vyplývá zřejmá snaha předsedy senátu zaměňovat pojem nafta a topný olej, a to otázkami ohledně dalších J. Š. údajně v předchozí části výpovědi uváděných případů, kdy natankoval LTO, ale neopustil území SRN, přičemž spoluobviněný M. Š. v předchozí výpovědi nic o dalších případech nákupu LTO neuváděl. Tím se podle obviněného úskočnými otázkami předseda senátu snažil přimět spoluobviněného M. Š. k deformované výpovědi. Je sice skutečností, že spoluobviněný M. Š. v předchozí části své výpovědi v hlavním líčení uváděl nákupy nafty, a nikoliv LTO, ale při projednávaní tak skutkově složitého případu, kdy se pojmy nafta a topný olej neustále střídají, nelze dovozovat z této ojedinělé záměny, zjevně v důsledku omylu, že se úskočnými otázkami předseda senátu snažil přimět spoluobviněného M. Š. k deformované výpovědi. Ostatně i spoluobviněný M. Š. se v předchozí části své výpovědi takovéto záměny dopustil.

Podstata výše uvedených dovolacích námitek spočívá ve snaze obviněného A. K. zpochybnit pravdivost a zákonnost výpovědí spoluobviněných P. S. a M. Š. v přípravném řízení, když v těchto výpovědích obviněného A. K. usvědčují z trestné činnosti, ale v hlavním líčení zásadním způsobem změnili své výpovědi z hlediska rozsahu odběru i druhu odebíraných minerálních olejů, že tyto, až na ojedinělé případy zjištěné celními orgány, nebyly dováženy do ČR, a tedy neopustily území SRN a také, že odběry byly sice prováděny na jméno obviněného A. K., ale ten o tom nevěděl.

Nejvyšší soud se ale ztotožnil se závěrem okresního soudu, potvrzeným také soudem odvolacím, o nevěrohodnosti změněných výpovědí uvedených spoluobviněných v hlavním líčení. Výpovědí spoluobviněných P. S. a M. Š. v přípravném řízení jsou totiž v souladu s řadou dalších provedených důkazů, zejména listinných důkazů (faktury od dodavatelů, spoluobviněnými podepsaná prohlášení o vývozu do ČR, evidence faktur v systému VIES), dále s výpověďmi pracovníků společností ve SRN od kterých bylo zboží nakupováno (svědků J. P., L. Z. a B. R.), ale také dalších podpůrných důkazů uvedených podrobně již v rozsudku okresního soudu (svědek V. K., protokoly Celního úřadu o provedené kontrole obviněných řidičů P. S. a M. Š., záznamy tachografu atd.).

Obviněný A. K. v přípravném řízení využil svého práva a k věci nevypovídal, přičemž se následně omezil pouze na tvrzení, že ve SRN nakoupené pohonné hmoty neopustily její území. To je ale v rozporu s uvedenými výpověďmi spoluobviněných v přípravném řízení, které jsou naopak v souladu s dalšími důkazy. K věci se obviněný A. K. podrobněji vyjádřil až v hlavním líčení, kdy v podstatě opět popřel jednání kladené mu za vinu a vyslovil podezření z podvodného jednání W. N., jednatele společnosti N. GmbH & Co. KG.

Pokud obviněný poukazuje na změněné výpovědi spoluobviněných P. S. a M. Š. v hlavním líčení a staví na nich svoji obhajobu, tyto nemohou obstát pro svůj zřejmý rozpor nejen s jejich předchozími výpověďmi, ale zejména s ostatními důkazy. Nepravdivost těchto změněných výpovědí je přitom naprosto zřejmá již z jejich obsahu, kdy např. obviněný P. Schubert v hlavním líčení vypovídal vyhýbavě a zcela neurčitě, zda podepsal prohlášení o vývozu do ČR si již nepamatuje. Ač původně jednoznačně potvrdil, že provádění nákupů nafty u prodejce v Adorfu ve SRN (pozn. sídlo společnosti Martins Kohlenhandlung GmbH) sjednal obviněný A. K. osobně a zanechal tam také svoje údaje (nacionále, IČO firmy), přičemž on mu dělal pouze tlumočníka a jezdil tam pak pro naftu, kterou opakovaně označil za červenou, až do doby, než jej zadrželi celníci (pozn. dne 9. 8. 2012), v hlavním líčení to popřel s tvrzením, že u dané společnosti nesjednával tyto nákupy obviněný A. K. za jeho přítomnosti, ale sjednal je on pro W. S., svého známého z Erlbachu ve SRN, pro kterého pak LTO nakupoval, neopustil s ním ale území SRN a W. S. LTO použil k neznámému účelu. Nákupy LTO pro W. S., že pak sjednal za přítomnosti jemu neznámé další osoby ze SRN, nějakého přítele W. S., kdy tato osoba se měla vydávat za A. K. Současně ale uvedl, že W. S. zemřel již někdy v roce 2014 a další jemu neznámá osoba, vydávající se za A. K., se již měla z Erlbachu odstěhovat a snad má nyní bydlet někde u Frankfurtu.

Obviněný A. K. se přitom v dovolání domáhá prověření této změněné verze výpovědi obviněného P. S., a to provedením výslechu manželky W. S. s tím, že pokud by potvrdila pravdivost této změněné výpovědi, tak on nedovezl ropné produkty do ČR a nedošlo k daňovému úniku. Pomine-li se zjevná rozpornost změněné výpovědi P. S. s ostatními důkazy, tak obviněnému A. K. musí být známo, že tuto jím navrhovanou osobu jako svědkyni, manželku W. S., obviněný P. S. v hlavním líčení popsal jako osobu „trochu postiženou“, která byla delší dobu v bezvědomí, pořád u ní někdo musí být a „s hlavou to nemá úplně v pořádku“. Takováto svědkyně by podle obviněného A. K. měla potvrdit pravdivost změněné verze výpovědi obviněného P. S. a tím potvrdit i jeho obhajobu. Zejména ale Nejvyšší soud považuje jakékoliv další navrhované prověřování změněné výpovědi obviněného P. S. za zcela nadbytečné, a to vzhledem k zjevné nepravdivosti změněné výpovědi obviněného P. S. pro její zásadní rozpor s celou řadou dalších důkazů, s kterými je naopak v souladu jeho předchozí vypověď z přípravného řízení.

Dovolání obviněného A. K. přitom obsahuje řadu dalších námitek, návrhů na doplnění dokazování, nesouhlas s hodnocením důkazů soudem a s jeho argumentací, zpochybňování provedených důkazů o které okresní soud opřel výrok o vině, a také řadu dalších návrhů na jejich prověření, které jsou v některých případech i v přímém rozporu s obsahem trestního spisu.

Obviněný A. K. např. v dovolání, v souvislosti s námitkami, kterými se snaží snížit důkazní hodnotu řady důkazů, zpochybňuje také výsledky odborného zkoumání provedeného Celně technickou laboratoří v Praze, kdy při zkoumání odebraných vzorků paliva byly pouze u 11 vozidel jeho firmy nalezeny vzorky značkovací látky, ale nikoliv stopy po barvení barvivem Red Solvent. Nesouhlasí s argumentací okresního soudu, že prohlídky byly prováděny až po více než 13 měsících od ukončení nákupů LTO, a proto již v odebraných vzorcích paliv z nádrží vozidel patřících jeho firmě LTO zjištěn nebyl. Vzhledem k tomu, že u něj nebyly nalezeny žádné důkazy o nákupu LTO („žádná faktura, objednávka, v asi 50 automobilech ani decilitr LTO“), zpochybňuje kvalitu vzorků paliva odebraných z nádrží vozidel jeho společnosti celními orgány s tím, aby bylo ještě zkoumáno, zda je možné vzorky kontaminovat a zda je kontrolní technik povinen po každém odběru vzorku propláchnout nasávací pistoli, což považuje za významné, protože zaměstnanci celní správy ani jednou nasávací pistoli při odběru vzorků nepropláchli. K tomu odkázal na ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 61/2007 Sb., kterou se stanoví podrobnosti značkování a barvení vybraných minerálních olejů a značkování některých dalších minerálních olejů. Nejvyšší soud ale konstatuje, že na str. 200 až 239 tr. spisu se nachází desítky protokolů Celního úřadu o odběru vzorků z nádrží různých vozidel firmy obviněného, které byly provedeny v březnu 2015. Tyto odběry byly podle protokolů prováděny za přítomnosti syna obviněného M. K. a je v nich výslovně uvedeno, že před odběrem vzorku byl proveden proplach odběrového zařízení nebo byla použita nová hadička. Tato dovolací námitka přitom zjevně vychází z výpovědi svědka M. K. v hlavním líčení dne 17. 6. 2016 (viz č. l. 2133 tr. spisu), kde mj. k dotazu obviněného A. K. uvedl, že Celní správa při odběru vzorků z vozidel nevypláchla hadici ani jednou. Nicméně jím podepsané výše zmíněné protokoly vypovídají o opaku.

Totéž lze uvést i k námitce obviněného A. K., že rekognice s J. P. byla provedena v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř., kdy podle něj k pochybení došlo hned ve dvou rovinách, když nebyl dodržen povinný procesní postup provedení rekognice a svědkovi byla předložena pouze jedna fotografie. K tomu obviněný pouze na doplnění uvedl konstatování, aniž by takovéto pochybení namítal, že k rekognici se přibere alespoň jedna nezúčastněná osoba. Touto námitkou obviněný zpochybňuje argumentaci soudu, že byl svědkem J. Pünzetem, byť ne zcela jistě, označen jako majitel české firmy, která odebírala LTO od společnosti N. GmbH & Co. KG v Mitterteichu ve SRN, jíž byl svědek zaměstnancem. Podstata výpovědi tohoto svědka ale spočívá v tom, že jednoznačně potvrdil nákupy LTO od této společnosti, uvedené ve výroku o vině. Nejvyšší soud ale z trestního spisu zjistil, že rekognice byla prováděná v rámci výslechu tohoto svědka cestou mezinárodní právní pomoci ve SRN, u Úředního soudu v Tirchenreuthu (viz překlad na str. 2358 a násl. tr. spisu), a to za přítomnosti soudce německého soudu, soudního úředníka německého soudu, předsedy senátu Okresního soudu v Chebu, státního zástupce, obhájců obviněných A. K. a M. Š. a dvou tlumočníků. Svědkovi bylo, po jeho vyjádření k věci a k popisu osoby obviněného A. K., předloženo fotoalbum č. 1 obsahující 6 fotografií, mj. s fotografii obviněného A. K., kterého svědek označil jako osobu, která mohla být jednou ve firmě N. GmbH & Co. KG, „je možné, že to je pan K., ale nejsem si jistý“. Ve fotoalbu č. 4 pak svědek s jistotou označil obviněného M. Š. jako osobu, která podepisovala dodací listy a kterou zná pod tímto jménem (fotoalba založená na č. l. 2146 až 2164 tr. spisu; celkem 5 fotoalb, každé s fotografiemi šesti osob; fotoalba byla pořízena policií ČR na žádost Okresního soudu v Chebu). Uvedený protokol obsahuje také výslech svědka E. N., který byl v době od května 2012 do ledna 2014 jediným jednatelem společnosti N. GmbH & Co. KG., a který po zákonném poučení podle německého trestního řádu odmítl vypovídat. V hlavním líčení dne 9. 12. 2016 pak byl protokol o výslechu svědka J. P., včetně fotoalb, proveden jako důkaz. Námitky obviněného A. K. o nezákonnosti provedené rekognice jsou tak rovněž v rozporu se skutečností.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k jednoznačnému závěru, že v řízení nebylo soudy nižších stupňů porušeno právo obviněného A. K. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo má zajistit zachování všech pravidel řádného procesu, ale nelze jej vykládat jako právo na úspěch v řízení. Vina A. K. byla prokázaná spolehlivě, bez důvodných pochybností, zákonným způsobem a postup orgánů činných v trestním řízení nebyl zatížen předpojatostí vůči němu. Ve věci není namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině. Vzhledem ke všem důkazům, o které soudy opřely rozhodnutí o vině, by bylo provádění dalších důkazů navrhovaných obviněným zcela nadbytečné, protože by nemohly nijak zvrátit skutkové závěry soudů. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitkám obviněného, že k prokázání uskutečnění fakturovaného plnění měly být ještě zkoumány údaje z průtokoměrů, snímače hladiny či jiná měřidla a takto zjištěné údaje, že pak měly být konfrontovány s údaji z mýtných bran.

V souvislosti s námitkami obviněného proti postupu soudů, jimiž byly odmítnuty jím navržené důkazy, Nejvyšší soud uvádí ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, hodnocení důkazů a potvrdil i přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč odmítly návrhy obviněného na doplnění dokazování.

Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V podrobnostech proto Nejvyšší soud zcela odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který se pečlivě vypořádal s obhajobou obviněného A. K. a podrobně uvedl také své hodnotící úvahy jak v souvislosti se skutkovými závěry, tak i z hlediska právní kvalifikace jeho jednání. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Pro obviněného zjevně žádný z provedených důkazů není dostatečný k prokázání jeho viny. Důkazy, o které soudy zcela správně opřely svůj závěr o jeho vině, jednotlivě rozebírá, izolovaně je hodnotí bez souvislosti s ostatními důkazy, polemizuje s argumentací soudů, prvotní usvědčující výpovědi spoluobviněných se snaží zvrátit poukazem na jejich nepoužitelnost z důvodu donucení, dovozuje z důkazů své vlastní závěry, uvádí řadu různých okolností, které podle něj měly být ve věci ještě prověřeny a činí důkazní návrhy o kterých tvrdí, že potvrzují jeho nevinu. Nejvyšší soud ale námitkám obviněného s ohledem na důkazní situaci nemohl přisvědčit.

Nejvyšší soud proto, poté co podrobně přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení z hlediska dovoláním vytýkaných výhradně skutkových a procesních vad, a ve věci neshledal namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného A. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Rozhodl tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu