Rozhodnutí NS

21 Cdo 1208/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:21 Cdo 1208/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1208.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 79 o. s. ř.
§ 43 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1208/2017-148


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Látalem, advokátem se sídlem v Děčíně, Karla Čapka č. 211/1, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Děčína, a.s., se sídlem v Děčíně, Dělnická č. 106, IČO 62240935, o 325.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 2103/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2016 č. j. 10 Co 79/2016-112, takto:


Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 21 Nc 2103/2013- 94 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobou ze dne 14.5.2013, doplněnou podáními ze dne 24.7.2013, 1.11.2013, 4.11.2013, 3.2.2014, 9.10.2014, 16.10.2014, 24.11.2014, 3.12.2014, 5.12.2014, 29.5.2015, 30.5.2015 a 1.6.2015, se žalobce mimo jiné domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost „vyplatit žalobci 13. plat za rok 2010 6.200,- Kč + úroky z prodlení 3,5 promile od 1.7.2010 až do rozhodnutí“, „vrátit žalobci částku 12.856,- Kč za škodnou událost ze dne 6.12.2011 s úroky z prodlení 3,5 promile od 1.1.2014 až do rozhodnutí“, „vrátit žalobci částku 3.876,- Kč za naftu a 3,5 promile úroky z prodlení od 1.1.2014 do rozhodnutí“ a „zaplatit žalobci za psychickou újmu, urážku na cti a za křivé obvinění 300.000,- Kč a 3,5 promile úroky z prodlení od 1.1.2012 do rozhodnutí“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nesouhlasí s nevyplacením 13. platu za rok 2010, neboť „si není vědom toho, že by porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“ (žalobce nesouhlasí s tím, že mu bylo vytčeno, že „vynechal aut. zastávku XY“, že „se nehlásil na odpolední směnu, i když každý autobus má zabudované GPS“, a že „po výměně poruchového autobusu nevyplnil formulář“). Žalobce „nechápe, co má společného se spotřebou nafty“, jestliže „ve městě nelze (u autobusu s automatickou převodovkou) ovlivnit spotřebu nafty“. Dne 6.12.2011 měl žalobce škodnou událost, když „při couvání autobusem XY zachytil pravé přední zrcátko autobusu XY, kde byl poškozen rám zrcátka“. Žalobci se „nelíbí, že mu žalovaný nechá zaplatit celé zrcátko“, ačkoli „bus má povinné ručení a havarijní pojištění“, a proto má žalobce „podezření, že pojišťovna zrcátko plně uhradila“. Podle názoru žalobce „agresivita na straně žalovaného stoupá“ a „žalovaný se ho podivným způsobem snaží zlikvidovat“.

Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 21.9.2015 č.j. 21 Nc 2103/2013-86 žalobce vyzval, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil své podání (žalobu) tak, že uvede, jak dospěl k jednotlivým požadovaným částkám (v případě částky za naftu, aby uvedl konkrétní měsíce a částky, ze kterých se celková částka skládá), zda požadovaný úrok požaduje z žalovaných částek denně nebo ročně, jaké jednání žalovaného mu způsobilo psychickou újmu a kdy k tomuto jednání došlo, v čem mělo spočívat křivé obvinění a urážka na cti a za jakých okolností k nim došlo. Dále žalobce vyzval, aby označil důkazy na podporu svých tvrzení a uvedl náležitý žalobní návrh, jak má soud ve věci rozhodnout. Zároveň žalobce poučil, že „nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno a v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat, soud podání odmítne“, a že „odmítnutím podání je řízení skončeno“.

Žalobce poté v podání ze dne 7.10.2015, které došlo soudu dne 8.10.2015“, uvedl, že „13. plat se (u žalovaného) vyplácí jako odměna za splnění hosp. výsledku“ a že „v roce 2010 mu měl žalovaný vyplatit 13. plat 8.137,- Kč“, tj. polovinu „průměrného platu“, který u žalobce „v roce 2010 činil 16.274,- Kč“. Protože podle jeho názoru „nelze zjistit, jak hospodaří žalovaný“, žalobce navrhl, „aby žalovaný předložil veškeré důkazy od nezávislé auditorské organizace“. Částku 12.856,- Kč, kterou požaduje vrátit, žalobce vypočetl jako součet srážek ze mzdy v období od května 2012 do ledna 2014 z důvodu „škodné události ze dne 6.12.2011“. Částku 4.076,- Kč za nadspotřebu nafty, kterou rovněž požaduje vrátit, žalobce vypočetl jakou součet srážek ze mzdy za leden 2010, leden a listopad 2011, březen až červenec 2012, září a říjen 2012, leden, březen, červenec a listopad 2013 a leden 2014; rozepsal přitom konkrétní částky, které mu měly být v jednotlivých měsících sraženy. Jako důkaz navrhl příslušné výplatní pásky a „rozpis o jeho tankování, co dokazuje, že neměl nadspotřebu nafty“. Žalobce dále uvedl, že „od roku 2010 ho žalovaný týral“, že mu „dal najevo, že má podepsat škodné události, které neudělal“, že dne 30.10.2012 ho dopravně technický náměstek pan K. „křivě obvinil, že podal anonym na vedení DPMB a.s. u hospodářské kriminálky Děčín a u Krajského úřadu u pana hejtmana“ (žalobce však – jak zdůraznil – podal stížnost a trestní oznámení, nikoli anonym), a „sundal žalobce z městské linky a dal ho na meziměstské linky“ a následně „ho dal jako střídače, kterého dělal až do ukončení pracovního poměru dne 30.11.2014“; podle názoru žalobce „se jedná o pomstu za žalobu ze dne 14.5.2013“. Žalobce navrhl, aby soud rozhodl tak, že žalovanému uloží povinnost „vyplatit mu 13. plat za rok 2010 8.137,- Kč + úroky z prodlení 3,5 promile denně od 1.7.2010 až do rozhodnutí“, dále „vyplatit mu částku 12.856,- Kč za škodnou událost dne 6.12.2011 a úroky z prodlení 3,5 promile denně od 1.1.2014 až do rozhodnutí“, dále „vyplatit mu částku 4.076,- Kč za naftu a 3,5 promile úroky z prodlení denně od 1.1.2014 do rozhodnutí“ a konečně „zaplatit mu za psychickou újmu, urážku na cti a za křivé obvinění 300.000,- Kč a 3,5 promile úroky z prodlení denně od 1.11.2012 do rozhodnutí“.

Okresní soud v Děčíně poté usnesením ze dne 25.11.2015 č.j. 21 Nc 2103/2013-94 „podání žalobce ze dne 14.5.2013, doplněné podáním ze dne 24.7.2013, 1.11.2013, 4.11.2013, 3.2.2014, 9.10.2014, 16.10.2014, 24.11.2014, 3.12.2014, 5.12.2014, 29.5.2015, 30.5.2015, 1.6.2015 a 8.10.2015, odmítl“. Dospěl k závěru, že žalobce „vady podání ani přes poučení soudu neodstranil“ a že „jde o takové vady podání, pro které v řízení nelze pokračovat“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2016 č. j. 10 Co 79/2016-112 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že žaloba kromě obecných náležitostí musí obsahovat mj. i vylíčení rozhodujících skutečností, „ze kterých bude zcela zřejmé o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, tvrzení, jejichž identifikace a vzájemné spojení umožní podřadit taková skutková tvrzení základním hmotněprávním normám zákona“. Podle názoru odvolacího soudu „v posuzované věci žalobce v podrobnostech popisuje okolnosti rozhodných skutečností, křivdy, kterých se mu podle vlastního názoru dostalo, samotný popis rozhodných skutečností, tedy těch, které mají přímý vztah k uplatněnému nároku, které ozřejmí jeho konkrétní charakter, důvody, pro které má být přiznán, odůvodní výši, ve které má být požadován, a to způsobem, který dovolí soudu nejprve popsaný skutek individualizovat a poté jej posoudit z hlediska hmotného práva, však žalobce – přes podrobné poučení, kterého se mu soudem prvního stupně dostalo – neuvádí“. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže „v popsané procesní situaci žalobu postupem podle ust. § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006 sp. zn. 32 Odo 6/2005, podle kterého žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková zjištění, ale postačí taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Podle názoru žalobce tedy není jeho povinností specifikovat žalobní tvrzení do té míry, do které požadovaly soudy, a to vzhledem k tomu, že „je právě otázkou provedení dokazování, zda žalobce ustojí důkazní břemeno či břemeno tvrzení“. Má za to, že řádně na výzvu doplnil žalobní návrh, neboť poskytl dostatečná skutková tvrzení, z nichž je možné dovodit, co má soud projednat a o čem má rozhodnout, a dostatečně konkretizoval i žalobní petit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o. s. ř.), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci záviselo rozhodnutí soudů na vyřešení právní otázky náležitostí žaloby podle ustanovení § 79 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši. Žalobce je povinen k žalobě připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§ 79 odst. 2 o.s.ř.); není však vadou žaloby, která by bránila pokračování v řízení, pokud tak neučiní (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2007 sp. zn. 21 Cdo 2299/2006)

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.).

V projednávané věci ze žaloby ze dne 14.5.2013 (a jejích doplňků) a z podání ze dne 7.10.2015, učiněného po výzvě soudu ze dne 21.9.2015, bylo dostatečně zřejmé, že se žalobce domáhá po žalovaném jako svém (bývalém) zaměstnavateli v první řadě zaplacení 13. platu ze rok 2010 ve výši 8.137,- Kč, odpovídající jedné polovině jeho průměrného měsíčního výdělku; jako důkaz žalobce navrhl hospodářský audit žalovaného „od nezávislé auditorské organizace“. Dále žalobce požaduje vrácení částky 12.856,- Kč, kterou mu žalovaný v období od května 2012 do ledna 2014 postupně srazil ze mzdy, a to z důvodu „škodné události ze dne 6.12.2011“ (kdy žalobce „při couvání autobusem 192 zachytil pravé přední zrcátko autobusu 811, kde byl poškozen rám zrcátka“), ačkoli podle názoru žalobce „pojišťovna (poškozené) zrcátko plně uhradila“. Žalobce požaduje rovněž vrácení částky 4.076,- Kč, kterou mu žalovaný v období od ledna 2010 do ledna 2014 postupně srazil ze mzdy z důvodu nadspotřeby nafty, kterou ovšem žalobce popírá (namítá, že u autobusu s automatickou převodovkou „nelze ve městě ovlivnit spotřebu nafty“); rozepsal přitom konkrétní částky, které mu měly být v jednotlivých měsících sraženy, a jako důkaz navrhl příslušné výplatní pásky a „rozpis o jeho tankování, co dokazuje, že neměl nadspotřebu nafty“. Konečně se žalobce domáhá po žalovaném, aby mu zaplatil 300.000,- Kč jako náhradu škody za psychickou újmu, urážku na cti a za křivé obvinění; tento nárok žalobce odůvodnil zejména tím, že „od roku 2010 ho žalovaný týral“, že mu „dal najevo, že má podepsat škodné události, které neudělal“, a že dne 30.10.2012 ho dopravně technický náměstek pan K. „křivě obvinil, že podal anonym na vedení DPMB a.s. u hospodářské kriminálky Děčín a u Krajského úřadu u pana hejtmana“.

I když žalobce v žalobě ze dne 14.5.2013 (včetně jejích mnoha doplňků) a v podání ze dne 7.10.2015, učiněném po výzvě soudu ze dne 21.9.2015, neuvedl všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neoznačil všechny důkazy dostačující k prokázání svých tvrzení a tedy dosud nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní [§ 101 odst.1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 věta první o.s.ř.], lze z údajů dosud jím uvedených dovodit skutečnosti, kterými byl alespoň vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a čeho se žalobce domáhá. Povinnosti tvrzení a důkazní žalobce může - jak uvedeno výše - splnit dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba (ve znění všech jejích doplňků) v projednávané věci netrpí takovými vadami, pro jejichž nedostatek by nebylo možné v řízení pokračovat a které by tedy odůvodňovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu