Rozhodnutí NS

30 Cdo 1060/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2019
Spisová značka:30 Cdo 1060/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1060.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1060/2019-410


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. Č., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 70/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 55 Co 145, 230/2018-378, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným vůči jeho osobě u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2013, v němž byl žalobce zproštěn obžaloby. V rámci předběžného projednání nároku poskytla žalovaná žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 29 700 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2017, č. j. 22 C 70/2016-292, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2018, č. j. 22 C 70/2016-349, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 429 700 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil povinnost žalované zaplatit žalobci 8 228 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III) a žalovanou zavázal uhradit České republice na nákladech řízení 2 555,60 Kč (výrok IV).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III, ve výroku IV jej změnil tak, že povinnost nahradit náklady státu uložil žalobci s tím, že platební podmínky zůstaly nezměněny (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, ve kterém byl výrokem I potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jak vymezuje žalobce v této věci), musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2404/2018, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Přiznávání různých výší zadostiučinění různým poškozeným není rozdílným řešením právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, při němž dovolací soud naopak vychází z judikatury ustálené. K odmítnutí dovolání pro vady však dovolací soud nepřistoupil vzhledem k dalšímu obsahu dovolání, ze kterého je seznatelné, že žalobce brojí proti výši poskytnutého zadostiučinění, o němž měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017), což v případě žalobce není.

K tomu dovolací soud dodává, že soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédly k povaze trestní věci, délce trestního stíhání, jakož i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5687/2017), a tuto částku dále porovnaly s případy, jež se v podstatných znacích shodují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka žalobce, jež cílí proti výši přiznaného zadostiučinění, tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí, se kterými soudy nižších stupňů komparovaly přiznanou částku zadostiučinění, neobsahují zásadní shodné znaky s nyní posuzovaným případem, nemůže touto polemikou založit přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Srovnání dosavadní judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu § 237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu