Rozhodnutí NS

22 Cdo 1259/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 1259/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1259.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241b odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1259/2019-242


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 260/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 28 Co 175/2018-218, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 16 214 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Michaely Bartošové, advokátky se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 11 C 260/2016-94, zrušil spoluvlastnictví účastníků k rozestavěné stavbě na parcele st. XY v XY, zapsané v katastru nemovitostí na listě vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (výrok I.), nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému 1 150 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále uložil každému z účastníků, aby zaplatil České republice na náhradě nákladů řízení 1 958,50 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání žalobkyně (proti výrokům IV. a V.) a žalovaného (uvedl, že napadá výrok III.) Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 28 Co 175/2018-218, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rozestavěné stavbě na parcele st. č. XY v katastrálním území a obci XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), nemovitost uvedenou ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.) a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání podílu 1 200 000 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 73 856 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám její zástupkyně (výrok IV.), České republice – Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech řízení 15 196,37 Kč (výrok V.) a žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 50 578 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok VI.).

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a uvedl, že napadá rozsudek s výjimkou výroku pod bodem V. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „rozsudkem odvolacího soudu bylo odvolací řízení skončeno“. K výrokům IV. a VI. o nákladech řízení uvádí, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, kterou specifikuje (rozhodnuto jimi bylo o dovoláních proti rozsudkům odvolacích soudů předcházejícím datu 30. 9. 2017). Dále namítá, že odvolací soud neodůvodněně zasáhl do dispozičního práva účastníků, když změnil celý rozsudek soudu prvního stupně, tedy i výroky I. a II., ačkoliv odvoláním žalovaný napadl jen výrok III. a žalobkyně výroky IV. a V. Podle žalovaného tak výroky pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci a odvolací soud nesprávně aplikoval § 220 odst. 1 o. s. ř. Závěrem uvádí, že má výhrady i k tomu, že mu bylo uloženo nahradit náklady státu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že z dovolání není zřejmé, proč žalovaný napadá výroky I. II., když zrušení spoluvlastnictví de facto podporoval a neměl námitky proti přikázání nemovitosti do jejího vlastnictví. V dovolání neuvádí žádné námitky proti výroku III. Nejasné jsou také jeho výtky k výrokům o nákladech řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněného pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)], má-li být dovolání přípustné podle v § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Jinak řečeno: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.

Přípustnost dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu není v dovolání žalovaného vůbec zmíněna a nevyplývá ani z jeho obsahu; ani dovolací důvod není řádně vymezen. Ostatně z porovnání rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že šlo jen o formulační změny, jimiž nemohla být dovolateli způsobena újma.

Jelikož dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé postrádá popsanou obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nad rámec uvedeného se poznamenává, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 212 písm. c) o. s. ř.]. O takový případ jde i ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015). „Je-li rozsudek o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví napaden odvoláním jen v části týkající se způsobu vypořádání, nemůže nabýt právní moci ani v části, ve které se podílové spoluvlastnictví zrušuje, neboť jde o závislé výroky (§ 206 odst. 2 OSŘ)“. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005.

Proti výrokům o nákladech řízení pak není dovolání přípustné. Zákonem č. 296/2017 Sb. byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, s účinností od 30. 9. 2017 tak, že podle § 238 odst. 1 písm. h) není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (podle čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. jde o rozhodnutí odvolacího soudu vydaná od 30. 9. 2017).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu