Rozhodnutí NS

33 Cdo 1601/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:33 Cdo 1601/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1601.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Smlouva kupní
Výhrada zpětného prodeje (o. z.)
Právní úkony
Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák.
§ 610 odst. 1,2 obč. zák.
§ 35 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1601/2018-143
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce městyse Louňovice pod Blaníkem, zastoupeného JUDr. Janou Urbaníkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 1, proti žalovanému ZO ČSOP Vlašim, pobočnému spolku se sídlem ve Vlašimi, Pláteníkova 264 (identifikační číslo 185 95 677), zastoupenému Mgr. Ing. Hanou Továrkovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 14/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č.j. 27 Co 367/2017-94, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í

    Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č.j. 4 C 14/2017-49, určil, že žalobce je vlastníkem „pozemku parc. č. XY o výměře 1961 m², parc. č. XY o výměře 2071 m² a parc. č. XY o výměře 760 m² vedených na LV č. XY pro k.ú. a obec XY, vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY,“ a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.000 Kč.

    Rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č.j. 27 Co 367/2017-94, Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.800 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – měl ujednání článku V kupní smlouvy z 26. 8. 2009 za určité (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); vyložil ho jako dohodu účastníků o zpětném prodeji ve smyslu § 610 odst. 1 obč. zák. Protože žalobce výhradu včas uplatnil, ztratila smlouva ex nunc právní účinky a prodávající se bez dalšího stal vlastníkem předmětných pozemků.

    V dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl, žalovaný namítá neplatnost článku V kupní smlouvy z důvodu jeho neurčitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z písemného projevu smluvních stran nelze dovodit, „kdo je k čemu povinen, či naopak která strana je oprávněna rozvázat smlouvu.“ Kdyby předmětné ujednání bylo posouzeno jako určité, prosazuje výklad, podle něhož účastníky dohodnuté právo zpětné koupě svědčilo jen kupujícímu, který tak byl oprávněn (nikoliv povinen) při splnění rozvazovací podmínky (nezískání dotace) uplatnit výhradu s důsledky stanovenými v § 610 odst. 1 obč. zák.

    Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř“).

    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

    Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

    Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 26. 8. 2009 žalobce předmětné pozemky prodal žalovanému za 8.060 Kč; vlastnické právo kupujícího bylo vloženo do katastru nemovitostí. V článku V – „Zpětný prodej“ – strany deklarovaly, že kupující na pozemcích vybuduje návštěvnické středisko „Dům přírody“ a že se bude podílet na zpracování žádosti o získání dotace z Operačního programu Životní prostředí. „V případě, že nebude získána dotace do 31. 12. 2012, nabídne kupující pozemky … k prodeji zpět do vlastnictví prodávajícího,“ a to za stejných podmínek, tj. za kupní cenu 8.060 Kč. Žalovaný o dotaci do 31. 12. 2012 nepožádal a žalobce dopisem ze 4. 4. 2013 – doručeným žalovanému 5. 4. 2013 – uplatnil výhradu zpětného prodeje.

    Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, a tím neurčitý, je jeho věcný obsah. Jde-li – jako v projednávaném případě – o výslovný právní úkon, je třeba ve vymezení práv a povinností stran rozlišovat, zda vada spočívá jen v jejich nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, co účastníci vymezením subjektivních práv a povinností sledovali. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve smlouvě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013).

    Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).

    Odvolací soud při interpretaci článku V kupní smlouvy („nabídne kupující pozemky … k prodeji zpět do vlastnictví prodávajícího“), jejímž výsledkem byl závěr, že jde o vedlejší ujednání mající povahu výhrady, resp. rozvazovací podmínky, která – bude-li včas uplatněna jednostranným právním úkonem adresovaným druhé smluvní straně – má za následek zánik právního vztahu smlouvou založeného ex nunc (§ 610 odst. 1, 2 obč. zák.), z výše uvedené judikatury vycházel; jeho rozhodnutí je rovněž souladné se závěry, které Nejvyšší soud presentoval v rozsudcích ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2001, a ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 822/2000. Zjištění účelu (důvodu) převodu vlastnického práva z obsahu smlouvy („realizace projektu návštěvnického centra Domu přírody z prostředků získaných z dotace od Operativního programu Životní prostředí“) odpovídá výkladovému závěru, že osobami oprávněnými uplatnit výhradu při nenaplnění účelu převodu byly obě smluvní strany.

    Na otázce „vázanosti“ rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí není založeno; odvolací soud rozhodl ve věci na základě skutku zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Ostatně, jeho právní posouzení se nelišilo od závěrů, které v řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 84/2014 (o nahrazení projevu vůle žalovaného převést vlastnictví) při totožném skutkovém základu přijal Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 19 Co 165/2014 (že k tomu, aby žalobce nabyl zpět vlastnické právo podle sjednaného vedlejšího ujednání, nebylo třeba projevu vůle žalovaného).

    Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 23. 1. 2019
    JUDr. Pavel Krbek
    předseda senátu