Rozhodnutí NS

29 Cdo 3280/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2019
Spisová značka:29 Cdo 3280/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3280.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podílové spoluvlastnictví
Konkurs
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 67b ZKV
§ 27 odst. 2 ZKV
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/05/2019
III.ÚS 1523/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 3280/2016-366


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce S. s., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4, PSČ 695 01, proti žalovaným M. B., narozené XY a 2) M. B., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, PSČ 698 01, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 134/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2016, č. j. 15 Co 66/2015-263, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.971,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
    Odůvodnění:

    Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 5 C 134/2010-194, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to k pozemku XY o výměře 585 m2, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, objekt občanské vybavenosti (dále též jen „sporné nemovitosti“), nemovitosti přikázal do společného jmění manželů M. a M. B. (žalovaných), kterým současně uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci na vypořádání jeho podílu částku 525.000 Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (bod II. výroku) a státu (bod III. výroku).

    Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok) a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok).

    Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 1140, § 1143 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – především přitakal postupu soudu prvního stupně, který v situaci, kdy žalobce se sice stal spoluvlastníkem sporných nemovitostí, práva vlastníka však nikdy nevykonával, do nemovitosti nemá přístup a mezi spoluvlastníky současně zjevně není ani možná dohoda o užívání společné věci, rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem. Správně soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že sporné nemovitosti nelze rozdělit podle výše spoluvlastnických podílů, přičemž žalovaní o nemovitosti projevili zájem.

    Za opodstatněné pak odvolací soud neměl výhrady, jimiž žalovaní zpochybňovali aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce nabyl spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. srpna 2005 (dále jen „kupní smlouva“) s Mgr. Vladimírem Valáškem, správcem konkursní podstaty úpadce C. O., a to v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce prodejem mimo dražbu podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Prodej byl uskutečněn se souhlasem konkursního soudu a za jím stanovených podmínek, tj. nejvýhodnější nabídce, když po vyřazení nabídky žalovaných zůstala nabídka učiněná žalobcem jedinou nabídkou na koupi sporných nemovitostí z majetku konkursní podstaty úpadce.

    K námitce žalovaných, že k vyřazení jejich nabídky na odkup sporných nemovitostí z výběrového řízení pořádaného správcem konkursní podstaty došlo neoprávněně, odvolací soud uvedl, že nabídka žalovaných byla konkursním správcem vyřazena sice nesprávně s odkazem na ustanovení § 67b ZKV, jež vybraným osobám zakazuje nabývání majetku dlužníka v konkursním řízení. Závěr o tom, že uvedený zákaz neplatí pro osoby blízké samotnému úpadci (a v posuzované věci se tudíž nevztahoval ani na žalované), se ovšem v soudní praxi prosadil až na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3310/2008 (rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2010, pod číslem 73). Jestliže správce konkursní podstaty sporné nemovitosti za tohoto stavu zpeněžil, úpadce o své vlastnické právo účinně přišel. Jiný výklad by podle odvolacího soudu vedl k zásahu do ochrany dobré víry nabyvatele spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

    Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatelé (posuzováno podle obsahu) vymezují (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání [argumentem, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněným pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“), usnesením ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2298/2008, a rozsudkem ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněným pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], je otázka aktivní věcné legitimace žalobce ve vazbě na posouzení (ne)platnosti uzavřené kupní smlouvy, na jejímž základě měl žalobce nabýt spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem.

    V posouzení této otázky však napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelů) neodporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

    Dovolatelům lze nepochybně přisvědčit potud, že Nejvyšší soud již v R 63/2005 formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého rozhodnutím, jímž konkursní soud udělí souhlas (podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV), aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do soupisu konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty omezen (v návaznosti na obsah rozhodnutí) v rozhodování, zda a za jakých podmínek může prodej mimo dražbu realizovat. Rovněž odtud plyne, že sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je postiženo zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního soudu udělen vůbec, nýbrž i tehdy, nerespektuje-li správce konkursní podstaty podmínky pro prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas udělil (v R 63/2005 šlo – stejně jako v nyní projednávané věci – o posouzení, zda se prodej mimo dražbu uskutečnil za nejvyšší nabídku).

    Současně se ovšem z judikatury Nejvyššího soudu podává, že ani při nabývání majetku v rámci zpeněžování konkursní podstaty prodejem mimo dražbu podle § 27 odst. 2 ZKV nelze pominout otázku dobré víry nabyvatele.

    V rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008, Nejvyšší soud uvedl, že respektuje princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (potud odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.). Je totiž zjevné, že osoba, která při zpeněžení majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu takový majetek (zpravidla kupní smlouvou) nabývá, má (může a musí) nést odpovědnost za případně nesplnění (při uzavření kupní smlouvy při běžné opatrnosti ověřitelného) předpokladu udělení souhlasu se zpeněžením konkursním soudem, nelze však na ni přenášet odpovědnost za případnou nesprávnost postupu konkursního soudu, z nějž udělení souhlasu vzešlo.

    Jde-li o posouzení samotné dobré víry nabyvatele, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že dobrá víra předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně přitom platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (srov. rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně literatury a judikatury v něm označené). Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní, např. v případě objektivně nejasného znění zákona (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016, nebo usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015). Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017).

    Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, konkursní soud udělil usnesením ze dne 30. června 2005, č. j. 38 K 40/2007-90, souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty úpadce zpeněžil (mimo jiné) sporné nemovitosti prodejem mimo dražbu, přičemž současně stanovil, že podmínky realizace prodeje, včetně toho, že dotčený majetek bude prodán „nejvýhodnější nabídce“. Vzhledem k tomu, že nabídka žalovaných byla správcem konkursní podstaty s odkazem na ustanovení § 67b ZKV vyřazena z výběrového řízení, byly sporné nemovitosti prodány žalobci jako jedinému (dalšímu) zájemci. Kupní smlouva byla uzavřena dne 3. srpna 2005.

    Za daného stavu nelze ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu žalobci vytýkat, že by při nabývání sporných nemovitostí jednal v rozporu se zákonem (uzavíral smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), že by vědomě porušil konkursním soudem určené podmínky prodeje, příp. že by se zřetelem ke všem okolnostem nebyl při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře.

    Jestliže konkursní správce vyřadil jedinou konkurenční nabídku na koupi sporných nemovitostí (nabídku žalovaných) s odkazem na ustanovení § 67b ZKV s tím, že toto ustanovení brání žalovaným jako osobám úpadci blízkým v nabytí dlužníkova majetku, šlo sice o výklad (objektivně vzato) nesprávný, nicméně nepochybně (v intencích výše reprodukovaných judikatorních závěrů) možný (v úvahu přicházející). Jak správně zdůraznil již odvolací soud, v této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že judikatura k výkladu ustanovení § 67b ZKV se ustálila teprve na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3310/2008, tedy téměř po čtyřech letech od uzavření kupní smlouvy. Ani Nejvyšší soud přitom v označeném rozhodnutí neměl opačný výklad (zastávaný správcem konkursní podstaty při zpeněžování sporných nemovitostí) bez dalšího za nemožný (vyloučený). K tomu srov. dále též důvody (v obdobných skutkových poměrech přijatého) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4652/2015.

    Chování žalobce, který měl za tohoto stavu konkursním soudem formulované podmínky prodeje mimo dražbu (včetně toho, že jeho nabídka je nejvýhodnější) za splněné a sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce koupil, zjevně nepostrádá obvyklou míru opatrnosti či pečlivosti. V názoru, že k prodeji sporných nemovitostí došlo v souladu s konkursním soudem uděleným souhlasem a podmínkami v něm stanovými, pak žalobce nepochybně utvrdil i následný postup konkursního soudu, který platnost uzavřené kupní smlouvy nijak nezpochybňoval (v této souvislosti lze – nad rámec výše řečeného – poukázat též na závěry formulované konkursním soudem v usneseních ze dne 17. srpna 2017, č. j. 38 K 40/2004-430, a ze dne 18. srpna 2017, č. j. 38 K 40/2004-439, v nichž se výslovně přihlásil k výkladu ustanovení § 67b ZKV zastávanému správcem konkursní postaty a za správný považoval i následný postup správce konkursní podstaty při prodeji sporných nemovitostí).

    Závěr odvolacího soud, podle kterého žalobce je v poměrech dané věci jako spoluvlastník sporné věci aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, se tudíž dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace, zpochybnit nepodařilo.

    Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatelé nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikují, která z podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle nich splněna).

    Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Pl., uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

    Dovolatelé v posuzované věci k otázce přípustnosti dovolání uvedli jen to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práv, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé z právních otázek mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak“. K tomu lze poznamenat, že mělo-li být dovolání (podle dovolatelů) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (takový údaj se však z dovolání nepodává). Jestliže by naopak mělo být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání rovněž patrné (kromě vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, o níž v dané věci jde), od které „soudní praxe" se řešení označené právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně R 4/2014). Ani takový údaj se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatelé v něm (byť jen slovně) nekonkretizují (s výjimkou označených rozhodnutí k otázce platnosti kupní smlouvy) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při posuzování některé z právních otázek odchýlit.

    Samotný argument, podle kterého by měl dovolací soud předestřené otázky „posoudit jinak“, pak dokonce významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).

    Jelikož dovolatelé přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezili, je jejich dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval (srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. června 2016), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 10.420 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.251,20 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.971,20 Kč.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).


    V Brně dne 25. 3. 2019


    JUDr. Jiří Zavázal
    předseda senátu