Rozhodnutí NS

28 Cdo 847/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:28 Cdo 847/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.847.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/15/2019
I.ÚS 2696/19
I.ÚS 2696/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
09/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 847/2019-208


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce K. T., narozeného dne XY, bytem XY zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, za účasti 1) Hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Městské části Praha 14, se sídlem Úřadu městské části v Praze 14, Bratří Venclíků 1073/8, IČ 002 31 312, zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, 3) Státního statku hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČ 000 64 092, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, 4) Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, IČ 000 05 886, a 5) Technické správy komunikací hl. m. Prahy, se sídlem v Praze – Starém Městě, Řásnovka 770/8, IČ 638 34 197, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 159/6, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 401/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018, č. j. 29 Co 232/2018-173, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 401/2016-136, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem id. 1/6 ve výroku specifikovaných nemovitostí v k. ú. XY (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VI.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 Co 232/2018-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej změnil (výroky II. a III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně (stejně jako předtím Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu) správně dovodil, že ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. žalobce K. T. není oprávněnou osobou, resp. dědicem oprávněné osoby ve vztahu k id. 1/6 předmětných pozemků původní vlastnice L. H., a že je tudíž bezpředmětné, aby byly řešeny jiné podmínky pro vydání nemovitostí vyžadované zákonem o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jeho přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má za to, že napadeným rozhodnutím byl porušen základní princip restitučních předpisů, jímž má být napravení majetkové křivdy způsobené občanskoprávními úkony nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívající ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady. K tomu však nedošlo a napadené rozhodnutí spáchané křivdy nadále prohlubuje. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/98, podle nějž mj. má obecný soud oprávnění i povinnost přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ani jeden ze soudů však tento požadavek nezkoumal. Na celý případ lze podle něj pohlížet i optikou rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 37/93. Uzavřel, že v rozporu s citovanými judikáty oba soudy dospěly k závěru, že vlastnictví na stát přešlo na základě závěti, resp. na základě odmítnutí dědictví ze strany dědiček uvedených v závěti; sám má však za to, že závěť i odmítnutí dědictví jsou neplatné a nemělo k nim být vůbec přihlíženo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník 1) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Účastnice 2) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, s výjimkou „výroku o nákladech řízení pro žalovaného 2)“, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a dále aby Nejvyšší soud změnil nákladové výroky napadeného rozhodnutí ve vztahu k „žalovanému 2)“.

Účastník 3) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto (pokud nebude odmítnuto).

Účastník 4) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, dovolání považuje s ohledem na § 237 o. s. ř. za nepřípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - § 241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezil, když neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nijak neoznačil „ustálenou rozhodovací praxi“ dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a taktéž ani řádně nevymezil dovolací důvod, neboť nespecifikoval právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Směřovalo-li dovolání i do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, pak v tomto rozsahu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (navíc v tomto směru dovolání ani žádné námitky neobsahuje).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 5. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu