Rozhodnutí NS

30 Cdo 107/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/01/2019
Spisová značka:30 Cdo 107/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.107.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/23/2019
IV.ÚS 1328/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
02/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 107/2018-275


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 31 C 235/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 54 Co 235/2017-253, takto:
      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 31 C 235/2014-146, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila částku 50 000 000 Kč (výrok I rozsudku) a současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 54 Co 235/2017-253 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Předmětem řízení bylo poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena postupem soudů, orgánů sociálně právní ochrany dětí a rozhodnutími vydanými v řízení o změně úpravy výchovy nezletilého syna žalobce, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1343/2006.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Žalobce sice opodstatněně odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevypořádal s povahou uplatněného nároku [zda je třeba jej subsumovat režimu ochrany osobnosti podle § 11 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) nebo zda se uvedený nárok řídí zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon 82/1998 Sb.“)] a bez dalšího toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nejde však o takové pochybení, které mohlo mít v konkrétní věci vliv na věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3190/2016, přijatém v této věci, zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 125/2011“), podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K témuž závěru opětovaně dospěl rovněž Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Odpovídající podřazení žalobcem uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. není v rozporu ani s jím akcentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2722/2012, neboť i v něm bylo zdůrazněno, že uvedený zákon (OdpŠk) je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Nejvyšší soud uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. skutečně obsahuje zvláštní úpravu náhrady nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Žalobce pak v podaném dovolání vytrhává z kontextu tu část odůvodnění uvedeného rozsudku, jež se věnuje „potřebě bedlivého rozlišení právní kvalifikace“ projednávaného nároku v režimu obou právních předpisů. Přehlíží přitom, že tímtéž rozsudkem bylo vyhověno dovolání žalobce, který namítal, že věc byla nesprávně posouzena jako nárok uplatněný z titulu ochrany osobnosti, ačkoliv správně měla být podřazena režimu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené rozhodnutí tak nepředstavuje změnu judikatury usměrněné rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, ale naopak z něj implicitně vychází. Již proto není dán důvod, aby Nejvyšší soud posoudil předestřenou právní problematiku jinak.

Jestliže nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu a s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí explicitně aproboval i (eventuální) závěry soudu prvního stupně týkající se nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku posuzovaného z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), pak s přihlédnutím k tomu, že právě tyto závěry žalobce v dovolání kvalifikovaně nezpochybnil poukazem na některý z přípustných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) lze mít podané dovolání jako celek za nepřípustné.

Jestliže důvodem pro zamítnutí žaloby nebyl závěr soudů o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nebylo třeba, aby byl žalobce poučován podle ust. § 118a odst. 1, popř. 3 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Konečně ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 1. 2. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu