Rozhodnutí NS

22 Cdo 5791/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2017
Spisová značka:22 Cdo 5791/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5791.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1139 odst. 2 o. z.
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 5791/2016


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. J. D., zastoupené Ing. Zdeňkem Pokrupou, MBA, narozeným 9. 11. 1955, bytem v Praze 3, Lucemburská 10, doručovací adresa: Metokote CR, Mýto u Rokycan, Plzeňská 601; proti žalovanému Ing. L. Š., zastoupenému JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o úpravu poměrů spoluvlastníků a o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 142/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 156/2016-123, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 156/2016-123, a částečný rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 C 142/2015-100, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech (dále také „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 C 142/2015-100, zamítl žalobu žalovaného na soudní úpravu poměrů spoluvlastníků podle ustanovení § 1139 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“).

Vyšel ze zjištění, že účastníci nabyli v dražbě dne 21. 12. 2006 pozemek par. č. 1221 (jehož součástí je stavba) a pozemek par. č. 377/2 v katastrálním území R.; oba pozemky nabyli do podílového spoluvlastnictví s rovným vymezením podílů. Začátkem roku 2007 uzavřeli dohodu, podle které předmětné nemovitosti bude užívat výlučně žalobkyně; dohodu žalovaný v květnu 2015 písemně vypověděl. Protože se účastníci nedohodli na novém způsobu užívání předmětných nemovitostí (v současné době společné věci ani jeden z účastníků neužívá), podal žalovaný žalobu podle § 1139 odst. 2 o. z., kterou se domáhal úpravy užívání společných věcí. Žalobu žalovaného (nyní projednávaná věc), původně vedenou pod sp. zn. 5 C 136/2015, soud prvního stupně spojil s následně podanou žalobou žalobkyně, kterou se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Společné řízení je nyní vedeno pod sp. zn. 5 C 142/2015.

Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že nebyly naplněny důvody pro vyhovění žalobě. Účastníci uzavřeli v roce 2007 dohodu o užívání, přičemž do roku 2015 společné věci užívali v souladu s dohodou. Návrh žalovaného, aby soud rozhodl tak, že následujících pět let bude nemovitosti užívat výlučně sám s tím, že žalobkyni nenáleží podíl na užitcích, je veden snahou kompenzovat promlčenou pohledávku matky žalovaného za žalobkyní. Za této situace soud nevidí důvod vyhovět návrhu žalovaného, že dalších pět let bude výlučným uživatelem společných věcí; situace mezi účastníky je navíc natolik vyhrocená (jak dokládá počet sporů vedený u tohoto soudu), že je namístě co nejdříve spoluvlastnictví k nemovitostem zrušit a vypořádat.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 156/2016-123, částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že vztahy mezi účastníky nelze uspořádat způsobem, který navrhuje žalovaný. Rozpory mezi nimi jsou natolik vyhrocené, že v současné době žádný z nich společné věci neužívá; jediným možným řešením v zájmu obou účastníků je co nejrychlejší zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení se má týkat doposud neřešené otázky, zda řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je důvodem k zamítnutí žaloby o úpravu poměrů spoluvlastníků podle § 1139 odst. 2 o. z. Pokud spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny, je splněna podmínka pro postup podle § 1139 odst. 2 o. z., aby soud určil poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení; bez uzavření dohody o správě společné věci nebo rozhodnutí soudu však fakticky nelze právo spoluvlastníka realizovat. Není přitom v zájmu spoluvlastníků, aby po celou dobu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neužíval věc ani jeden z nich. Napadeným rozhodnutím tak odvolací soud odepřel dovolateli právo na soudní ochranu; dospěl-li k tomu, že navrhovanému způsobu úpravy poměrů nelze vyhovět, měl poměry účastníků upravit podle slušného uvážení, neboť pro řízení o úpravu poměrů spoluvlastníků ze zákona vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu a soud tak není návrhem vázán (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, dostupný na adrese www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaný se snaží záměrně protahovat spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a zdůraznila, že to byl on, kdo zapříčinil současný stav výpovědí dohody o užívání. Navrhuje zamítnutí dovolání.

Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Na otázce, kterou dovolatelka v tomto řízení výslovně vznáší, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že důvod zamítnutí žaloby nespočíval v konkurenci nyní projednávané žaloby a žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž v tom, že nároku žalobce, tak, jak je v žalobě formulován, nebylo možné vyhovět; to platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého důvod zamítnutí žaloby spočívá v tom, že pro vyhovění „nebyly zjištěny žádné důvody“. Nad rámec vyslovené přesvědčení obou soudů, že jediným rozumným způsobem řešení sporu mezi účastníky je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, na uvedeném nic nemění.

Z obsahu dovolání se nicméně podává jiná otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Spočívá v tom, zda je soud vázán obsahem návrhu podle § 1139 odst. 2 o. z., kterým se spoluvlastník domáhá soudní úpravy poměrů za situace, kdy spoluvlastníci nedosáhli potřebné většiny pro rozhodnutí o správě společné věci.

Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Proto dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb.

Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.

Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.

Pro případ, kdy se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon (§ 1139 odst. 2 o. z.) kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Dovolateli je tak třeba přisvědčit, že podmínky pro rozhodnutí soudu jsou naplněny již tím, že spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů.

Otázkou zůstává, je-li soud návrhem podle § 1139 odst. 2 o. z. vázán. Způsob rozhodnutí o nárocích plynoucích z § 1128 a násl. o. z. upravuje § 1139 odst. 1 o. z. O žalobě na zrušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků, jeho nahrazení rozhodnutím soudu nebo určení, že takové rozhodnutí nemá vůči některému ze spoluvlastníků právní účinky, rozhodne soud tak, že upraví poměry podle slušného uvážení (§ 1139 odst. 1 o. z.); stejným způsobem – podle slušného uvážení – upraví poměry spoluvlastníků také v případě žaloby podle § 1139 odst. 2 o. z., tedy v případě, že spoluvlastníci při rozhodnutí o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny. Z literatury k tomu viz např.: Spáčil, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 540.

V situaci, kdy jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o. z., vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky: úprava poměrů podle slušného uvážení soudu. Proto na základě § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají; jinak řečeno soud není návrhy účastníků vázán.

Ostatně dospěla-li soudní praxe ke stejnému závěru již v případě ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, které způsob vypořádání výslovně neupravovalo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný pod číslem 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4, roč. 2008), musí k takovému závěru tím spíše dospět v případě ustanovení § 1139 odst. 2 o. z., které způsob vypořádání výslovně stanoví.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ruší, platí shodně pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu