Rozhodnutí NS

33 Cdo 2354/2017; 33 Cdo 2354/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2019
Spisová značka:33 Cdo 2354/2017; 33 Cdo 2354/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2354.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
IV.ÚS 1905/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
07/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2354/2017-123

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovanému M. Z, bytem XY, zastoupenému JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 1, o 62.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 201/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 13 Co 379/2016-90, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.743,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Svobody, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2016, č. j. 13 C 201/2015-49, zamítl žalobu o zaplacení částky 62.700 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalovaný dne 17. 12. 2013 písemně uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 517.708,50 Kč co do důvodu a výše (dále též „Uznání dluhu“) a zavázal se jej uhradit ve třech splátkách, první ve výši 223.673 Kč nejpozději dne 17. 12. 2013, druhou ve výši 150.000,- Kč nejpozději do 31. 3. 2014 a třetí ve výši 144.035,50 Kč nejpozději do 30. 6. 2014. V Uznání dluhu žalovaný uvedl: „zavazuji se, že v případě, že neuhradím výše uvedené splátky svého dluhu v uvedených termínech, uhradím na účet Společenství za každý den prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky částku 300 Kč.“ První splátku uznaného dluhu žalovaný zaplatil v termínu, druhou a třetí splátku uhradil dne 29. 8. 2014. Žalobce jej proto upomenul o zaplacení částky 62.700 Kč představující sankci za prodlení s úhradou splátek. Výbor žalobce, resp. shromáždění vlastníků jednotek projednalo Uznání dluhu žalovaným se závěrem, že výbor plně respektuje tento dokument a bude postupováno v souladu s ním. Podle listiny označené jako „návrh postupu ve věci neoprávněného užití finančních prostředků SVJ předsedou a předložení uznání dluhu ze dne 17. 12. 2013“ (dále též „Návrh postupu“), kterou podepsali I. H., místopředseda výboru a D. U. člen výboru, bylo s žalovaným dohodnuto, že uzná svůj dluh vůči Společenství a že se zaváže pro případ prodlení s úhradou částek v termínu zaplatit žalobci smluvní pokutu. V listině je dále uvedeno, že se mu předkládá návrh na sjednání smluvní pokuty; na listině schází podpis žalovaného. Naopak Uznání dluhu žalovaný podepsal na poště za přítomnosti H., který tuto listinu žalovanému předložil. Cituje § 544 odst. 1 a § 558 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nedostatek formy. Zhodnotil, že Uznání dluhu vyhovuje požadavkům jednostranného právního úkonu, jemuž nebrání okolnost, že bylo vyhotoveno žalobcem. V řízení nebyla prokázána existence písemné dohody o sjednání smluvní pokuty. Dovozoval-li žalobce její sjednání z listiny označené za „návrh postupu ve věci neoprávněného užití finančních prostředků SVJ předsedou a předložení uznání dluhu ze dne 17. 12. 2013,“ potom taková listina se nikdy nedostala do sféry dispozice žalovaného.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 13 Co 379/2016-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že považuje za značně sofistikovanou konstrukci „složení“ ujednání o smluvní pokutě, založené na ofertě, obsažené v „návrhu postupu,“ a v akceptaci, obsažené v „uznání dluhu“, nacházejících se na dvou různých listinách s přihlédnutím ke všem okolnostem nejen za neprokázanou, ale přesvědčivě vyloučenou; „návrh postupu“ je podle soudů obou stupňů listinou, která měla až ex post zhojit vadu ujednání o smluvní pokutě, spočívající v rozporu s kogentním ustanovením § 544 odst. 2 obč. zák. Nabízí-li žalobce alternativně verzi, podle níž uznání dluhu ze dne 17. 12. 2013 představovalo vlastně návrh na uzavření dohody o smluvní pokutě doručený žalobci prostřednictvím na místě přítomného H., jenž nebyl ovšem písemně přijat, ale k jeho akceptaci došlo po 1. 1. 2014 ústně či konkludentně, odvolací soud uzavřel, že podle skutkových zjištění je zcela zjevné, že uznáním dluhu měl pro žalovaného „kontraktační proces“ naopak skončit, tzn., že podpisem uznání dluhu nemínil iniciovat (další) proces směřující k uzavření dohody, byť i jen o části obsahu toho, co v uznání dluhu podepsal. K uzavření dohody způsobem nabízeným žalobcem nemohlo dojít ani tehdy, pokud by uznání dluhu bylo možno posoudit skutečně jako ofertu. Nelze totiž pominout, že podle § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. návrh, i když je neodvolatelný, zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. S přihlédnutím k okolnostem souzené věci, kdy uznání dluhu bylo žalovaným podepsáno dne 17. 12. 2013, téhož dne předáno žalobci a konstatováno na jeho shromáždění, považoval odvolací soud za přiměřenou lhůtu k příp. přijetí návrhu dohody o smluvní pokutě časový úsek do 31. 12. 2013, neboť neviděl rozumného důvodu, proč by návrh měl přetrvávat po 1. 1. 2014. Z žádného písemně zachyceného jednání žalobce přitom neplyne jeho akceptace návrhu dohody o smluvní pokutě, jímž by mělo být uznání dluhu ze dne 17. 12. 2013. Okolnost, že podle žalobce si byl žalovaný vědom sankce v případě pozdní úhrady splátek, nemůže zhojit nedostatek zákonem vyžadované formy právního úkonu – sjednání smluvní pokuty v písemné formě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zčásti na posouzení otázek hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených. Za otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 10/2012 (v dovolání nesprávně uvedena sp. zn. 33 Odo 10/2012), ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1969/2007, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004, považuje, zda písemný zápis ze shromáždění SVJ, obsahující podpis příslušných zástupců SVJ, na němž je oferta směřující k uzavření dvoustranného právního jednání, spočívajícího v dohodě o smluvní pokutě, schválena, představuje písemné přijetí oferty. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou dovolatel považuje právní otázku, zda je přípustné ofertu směřující k uzavření dohody o smluvní pokutě předloženou do 31. 12. 2013, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přijmout po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti nového právního předpisu, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dovolatel není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, podle něhož lze za včasnou považovat akceptaci oferty, učiněnou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pouze tehdy, byla-li učiněna do konce jeho účinnosti (tj. do 31. 12. 2013). Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl při posuzování jeho odvolací argumentace k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001, ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14; má zato, že k uzavření dohody o smluvní pokutě mohlo dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v situaci, kdy oferta byla učiněna odkazem na listinu „Uznání dluhu“ a k akceptaci došlo ústním či konkludentním právním jednáním žalobce.

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale že přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu představující rozsudky ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 10/2012, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1969/2007, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004, pro řešení otázky, zda písemný zápis ze shromáždění SVJ, kde je oferta k uzavření dvoustranného právního jednání spočívajícího v dohodě o smluvní pokutě schválena, obsahující podpis příslušných zástupců SVJ, představuje písemné přijetí oferty. Tento rozpor dovolatel prosazuje procesně neregulérním způsobem, neboť jej staví na vlastní verzi skutku. Oproti zjištění soudů obou stupňů prosazuje skutkový závěr, že o „Uznání dluhu“ bylo na shromáždění vlastníků jednotek konaném dne 17. 12. 2013 hlasováno, tzn., že byl obsah této listiny shromážděním schválen (oferta byla přijata). Takový skutkový závěr žádný ze soudů ovšem nepřijal. Pro řešení této otázky tedy dovolání nemůže být přípustné.

Taktéž na vlastní verzi skutku, tj. procesně nepřípustným způsobem, formuluje dovolatel podle něj dosud nevyřešenou otázku hmotného práva, zda je přípustné ofertu směřující k uzavření dohody o smluvní pokutě předloženou do 31. 12. 2013, přijmout po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti nového právního předpisu, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Prosazuje názor, že „Uznání dluhu“ je obsahově ofertou žalovaného adresovanou žalobci. Odvolací soud však své rozhodnutí založil na závěru, že „ze skutkových okolností souzené věci je (…) zjevné, že uznáním dluhu měl pro žalovaného kontraktační proces naopak skončit, tedy, že jinak řečeno, podpisem uznání dluhu žalovaný rozhodně nemínil iniciovat (další) proces směřující k uzavření dohody byť i jen o části obsahu toho, co v uznání dluhu podepsal.“

K otázce výkladu „včasnosti akceptace oferty ve smyslu ustanovení § 43b obč. zák.“ nejenže dovolatel nevymezil žádný z případů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., navíc polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu při řešení této otázky opětovně zakládá na vlastním skutkovém závěru, že uznání dluhu ze dne 17. 12. 2013 je obsahově ofertou žalovaného; o tom platí totéž, co v předchozím odstavci.

Jen jako obiter dictum odvolací soud dodal, že měla-li by listina „Uznání dluhu“ snad být považována za ofertu k uzavření dohody o smluvní pokutě (s čímž odvolací soud zásadně nesouhlasí), pak nebyla-li oferta akceptovaná do 31. 12. 2013 v souladu se zněním § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. (tento časový úsek lze považovat za přiměřený s přihlédnutím k povaze dohody), zanikla.

Ve vztahu k dovoláním vymezené otázce ad d), tj. zda k uzavření dohody o smluvní pokutě mohlo dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v situaci, kdy oferta byla učiněna odkazem na listinu „Uznání dluhu“ a k akceptaci došlo ústním či konkludentním právním jednáním žalobce, dovolatel sice uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k závěrům jím citovaných rozhodnutí při posuzování jeho argumentace, avšak ve vztahu k této otázce neuvádí, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu