Rozhodnutí NS

4 Tdo 320/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Krádež Podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:4 Tdo 320/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.320.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 320/2019-


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného R. V., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 8 To 297/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 128/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 3 T 128/2016, byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [za skutky popsané pod body 1) a 2) skutkové věty výroku o vině], přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku [za skutek popsaný pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině]. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„1) dne 19. 11. 2011, v P., R., nabídl poškozenému J. K., nar. XY, bytem XY, pod záminkou zhodnocení finančních prostředků za celou dobu závazku celkem o 26% díky zřízení Investičního Masters Účtu a prostřednictvím něho nákup Investičních Úrokových Listů alokovaných v nemovitostech a jiných developerských projektech, a to tak, že mu slíbil za investici na dva roky v hodnotě 950.000 Kč a výplatu úroků v půlročních intervalech ve výši 30.875 Kč za půlrok, dohromady celkový výnos 123.500 Kč, a poté investovanou částku k 31. 12. 2013 vrátit, ačkoli od počátku věděl, že peníze použije pro svoji osobní potřebu, přičemž poté, co poškozený nabídku přijal a dne 5. 12. 2011 převedl ze svého účtu v České spořitelně č. XY na účet obžalovaného v Komerční bance č. XY částku 950.000 Kč, obžalovaný převedl obratem dne 5. 12. 2011 na účet své matky D. V., nar. XY, vedený v Komerční bance č. XY, částku 840.000 Kč, přičemž tyto finanční prostředky společně se zbývající částí prostředků, které mu zůstaly na jeho účtu, použil v rozporu se slibovaným investičním záměrem pouze na hrazení svých soukromých aktivit, čímž poškozenému J. K. způsobil škodu ve výši 950 000 Kč.

2) v období od 18. 6. 2013, poté, co poškozený J. K. na poště v P., ul. R., podepsal po předchozí vzájemné domluvě s obžalovaným, generální plnou moc obžalovanému R. V. k založení obchodní společnosti Credit Brooker Czech, s.r.o., IČ: 02287404, ve které se poškozený měl stát jednatelem a jediným společníkem, obžalovaný se pomocí předstírání nepravdivých skutečností a zamlčování úmyslně obohatil tím, že přesvědčil poškozeného, pod záminkou vložení kapitálu do nově vzniklé společnosti Credit Brooker Czech, s.r.o., ačkoliv věděl, že tuto společnost ještě ani nezaložil, aby převedl část finančních prostředků získaných na základě úvěrové smlouvy č. 130125 ze dne 20. 6. 2013 uzavřené se společností Amazon Invest a.s. obžalovanému, kdy poté, co byly finanční prostředky ve výši 1.460.000 Kč zaslány společností Amazon Invest a.s. na účet poškozeného č. XY, poškozený převedl dne 27. 6. 2013 částku 350.000 Kč a dne 24. 7. 2013 částku 1.110.000 Kč na účet č. XY, patřící matce obžalovaného, přičemž obžalovaný finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, ačkoli poškozenému tvrdil, že budou použity k podnikání společnosti, a poté, kdy poškozený uzavřel dne 10. 10. 2013 se společností Amazon Invest a.s. úvěrovou smlouvu č. 130137, na jejímž základě převedla společnost Amazon Invest a.s. dne 6. 11. 2013 na účet poškozeného č. XY částku 715.000 Kč, poškozený společně s obžalovaným dne 8. 11. 2013 vybral tuto částku ze svého účtu na pobočce České spořitelny na Praze 4 – Pankrác, kdy tuto částku 715.000 Kč obžalovaný převzal za účelem jejího vložení na účet společnosti Credit Brooker Czech s.r.o., přestože věděl, že společnost ještě nevznikla a neměla ani žádný účet, což poškozenému zamlčel a finanční prostředky užil k jinému než deklarovanému účelu, čímž poškozenému J. K. způsobil škodu ve výši 2.175.000 Kč,

3) dne 5. 6. 2014 na pobočce Fio banky v Praze 1, Rybná 14, poškozený J. K. na radu obžalovaného založil běžný účet č. XY, kdy v žádosti o založení účtu nechal uvést mobilní číslo XY tehdy užívané obžalovaným, a požádal o vydání platební karty č. XY, která byla bankou v neaktivním stavu doručena obyčejnou listovní zásilkou na adresu bydliště poškozeného v době, kdy poškozený odjel na dovolenou a obžalovanému půjčil klíče od bytu, přičemž obžalovaný zásilku s kartou převzal a prostřednictvím internetového bankovnictví za pomoci svého telefonního čísla platební kartu aktivoval k užívání, kdy první hotovostní výběr z bankomatu uskutečnil dne 3. 7. 2014, zároveň přesvědčil poškozeného, aby na tento účet převedl finanční prostředky, které měl dosud uložené v České spořitelně, což poškozený učinil a na účet v různých termínech zaslal celkem částku ve výši 111.457 Kč, ze které se obžalovanému do dne 19. 9. 2014, kdy poškozený platební kartu zablokoval, podařilo neoprávněně vybrat pro soukromou potřebu částku v celkové výši 91.457 Kč, čímž poškozenému J. K., nar. XY, způsobil škodu ve výši 91.457 Kč.“

Za uvedená jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost uhradit poškozenému podle svých sil v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložena povinnost nahradit škodu poškozenému J. K., nar. XY, bytem XY, a to ve výši 3 216 457 Kč, přičemž tento poškozený byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 3 T 128/2016 podali jak obviněný, tak poškozený odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 8 To 297/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že skutky a jiné okolnosti skutkové povahy, které měly být podle názoru soudu odvolacího a soudu prvního stupně trestné, byly nesprávně právně posouzeny. Odvolacímu soudu vytkl, že se neřídil zejména ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat skutková zjištění soudů nižší instance a ani Nejvyšší soud sám neprovádí hodnocení důkazů, považoval za důležité uvést, že skutková zjištění jsou v rozporu se závěry soudu prvního i druhého stupně. Skutková zjištění a právní závěry učiněné oběma soudy nižších stupňů se podstatně rozcházejí, a to až v extrémním rozsahu, což může být důvodem samo o sobě pro zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozsudku soudu prvního stupně, neboť takový extrémní nesoulad má za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu.

Následovalo bodové odůvodnění dovolání k jednotlivým skutkům. Stran skutku uvedenému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině uvedl, že měl v úmyslu se s poškozeným dohodnout na realizaci investic do nemovitých věcí, nicméně z toho sešlo, jelikož investice ze strany poškozeného by činila, jak se později ukázalo, necelý 1 mil. Kč, proto se s poškozeným dohodli na uzavření smlouvy o půjčce s úrokem, tj. zhodnocením peněz pro poškozeného, která byla soudu předložena, a ani jeden ji nerozporoval. Z předmětné smlouvy o půjčce nevyplývalo, že by peněžní prostředky ve výši 950 000 Kč, které poškozený obviněnému zaslal, měly nějaké účelové určení, natož aby měly být výlučně investovány jiným způsobem stanoveným poškozeným. I přesto k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl a soud odvolací se s ním ztotožnil. Pokud se před uzavřením smlouvy o investování poškozený s obviněným domlouvali na možných investicích do nemovitostí, tento záměr padl ve chvíli, kdy poškozený prezentoval své finanční možnosti, což bylo prokázáno v rámci trestního řízení, proto nabídka na investování a informace s tím související pozbyly jakéhokoliv významu a došlo pouze k uzavření smlouvy o půjčce s plynoucím úrokem pro poškozeného, který byl, jak potvrdil sám poškozený, ze strany obviněného hrazen (z výpovědi poškozeného lze vyrozumět, že úroky byly placeny s výjimkou posledních dvou let viz s. 19 protokolu ze dne 16. 1. 2017). Obviněný uvedl, že s ohledem na uvedené tak použil jemu poskytnuté finanční prostředky ve výši 950 000 Kč podle své úvahy. Závěry obou soudů nižších stupňů, že měl chtít a mít úmysl se obohatit na úkor poškozeného a že by měl být poškozený uveden v omyl, tak nejsou správné. Z uvedeného podle něj dále také vyplývá, že nebyla a ani nemohla být prokázána subjektivní i objektivní stránka trestného činu podvodu. Dále by podle něj nedávalo smysl, aby poškozenému vyplácel úroky a vrátil mu půjčenou částku, jak prokázal předložením příjmového dokladu, pokud by měl úmysl realizovat podvod a peníze si nechat pro sebe. I pokud totiž někdo neplatí a nevrací zapůjčenou částku či úroky, není bez dalšího možno považovat takové jednání za trestněprávně postižitelné. Naopak v řízení prokázal, že uvedenou půjčku vrátil. I za hypotetické situace, kdy by se tak stát nemělo, nemohlo by se jednat o trestný čin, nýbrž o dluh k řešení v rámci civilní žaloby. Uvedené se podle jeho názoru aplikuje i na skutek uvedený pod bodem 2). Namítal, že neporušil a ani svým jednáním nemohl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť nevěděl, že by svým jednáním, pokud uzavřel smlouvu o půjčce, mohl porušit takový zájem, a tedy s ním nemohl být ani srozuměn. Obviněný znovu uvedl, že poškozenému částku 900 000 Kč vrátil, což doložil i poškozeným podepsaným příjmovým dokladem znějícím na tuto částku. Zmínil, že znalec JUDr. Jiří Straka k dokladu č. XY po zkoumání jiných podpisů poškozeného uvedl, že se jedná pravděpodobně o kopii pravého podpisu poškozeného, a to pouze s ohledem na skutečnost, že zkoumal kopii příjmového dokladu, jelikož originál obviněný nemohl dohledat a měl pouze sken tohoto dokumentu. Oba soudy přitom nevzaly v potaz tuto skutečnost, tj. existenci potvrzení s pravým podpisem poškozeného o převzetí částky 900 000 Kč. Obviněný totiž vyjádřil svůj názor, že pokud by odvolací soud tuto skutečnost zohlednil, musel by logicky provést znovu důkaz znaleckým posudkem a odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně a hodnotit jej jinak. Tím by se přetrhala logická propojenost jednotlivých tvrzení poškozeného a řetězec důkazů svědčících v jeho neprospěch jako obviněného. Uvedl, že v jeho věci nebylo postupováno podle zásad obecné logiky, na které odkazoval odvolací soud v rámci odůvodnění správnosti postupu soudu prvního stupně (s. 3 napadeného usnesení), přičemž tuto skutečnost považuje za extrémní nezákonnost, která spočívá v tom, že se závěry obou soudů nižších stupňů zcela odlišují od zjištěného skutkového stavu. Podle jeho názoru nepostupoval odvolací soud správně, když pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně bez jejich bližšího zkoumání, a to i přesto, že zde nebyly důvodné pochybnosti o tom, že by podpis či doklad na příjmovém pokladním dokladu měl být falsum, přičemž rozhodl v neprospěch obviněného a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že peníze ve výši 900 000 Kč poškozenému obviněný nevrátil a stanovil povinnost k jejich náhradě. V jeho případě se tak jednalo o zjevné porušení zásady in dubio pro reo, přičemž závěry soudu druhého stupně, který plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nemají oporu v provedených důkazech a jsou postaveny na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. To rovněž platí pro skutky uvedené pod body 2), 3). V neposlední řadě stran prvnímu skutku uvedl, že se mezi ním a poškozeným jednalo o čistě soukromoprávní vztah založený smlouvou o půjčce, pokud měl poškozený dojem, že mu obviněný něco dluží, mohl se se svou pohledávkou obrátit na soud, což nikdy neučinil, jakož ani žádný jiný procesní úkon, jako např. zaslání předžalobní výzvy. Závěrem uvedl, že bylo odvolacím soudem i bez znalosti dostatečného prokázání dovozeno, že se nemělo jednat o bezúčelnou půjčku, že nemělo dojít k vyplácení úroků, že nemělo dojít k vrácení jistiny, že smlouva o půjčce netrvá, a že tedy je vinen trestným činem podvodu. To podle něj postrádá logickou provázanost, neodpovídá provedeným důkazům a zcela zjevně odporuje základním zásadám trestního řízení.

Stran skutku uvedenému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině uvedl, že byly soudem nesprávně sloučeny dohromady tři věci, a to založení společnosti Credit Brooker Czech, s. r. o., zajištění úvěru u společnosti Amazon Invest, a. s. a poskytnutí půjčky poškozeným obviněnému. Poškozený si sjednal úvěrovou smlouvu u společnosti Amazon Invest, a. s., přičemž až následně došlo ke sjednání a poskytnutí půjčky obviněnému. V daném případě nebyl odvolacím soudem ani rozlišen smluvní vztah poškozeného a společnosti Amazon Invest, a. s., založený smlouvou o úvěru a na druhé straně smluvní vztah poškozeného a obviněného založený smlouvou o půjčce. Pokud se jednalo o založení společnosti, toto bylo ze strany obviněného řádně splněno a jednalo se o úplatný smluvní vztah, což bylo prokázáno také písemnou dohodou poškozeného a obviněného, ke které soud prvního stupně nepřihlížel. Obviněný dále uvedl, že úplata ve výši 100 000 Kč nebyla nikdy přímo uhrazena ze strany poškozeného, nicméně s poškozeným učinili dohodu, že bude moci účet založený na jméno poškozeného využívat a prostřednictvím peněz převedených na tento účet bude uhrazen i tento závazek poškozeného, k čemuž následně i došlo [viz skutek pod bodem 3)]. Namítal, že on nikdy poškozenému netvrdil a ani to nebylo prokázáno, že peníze z úvěru od společnosti Amazon Invest, a. s., mají být použity na prvotní financování společnosti Credit Brooker Czech, s. r. o. Jednalo se toliko o tvrzení poškozeného, který byl o všem plně informován, veškeré dokumenty podepisoval on sám, přitom vždy si je studoval. Není možné, aby poškozený při zakládání společnosti Credit Brooker Czech, s. r. o. jednal v omylu, když její založení sám inicioval a smlouva o spolupráci mezi nimi jasně hovoří o této službě, kterou si poškozený objednal a následně vše s plným vědomím podepsal. Poškozený mu poskytl další zápůjčku ve výši 1 415 000 Kč, což obviněný nerozporoval a uvedl, že tuto pohledávku poškozeného eviduje, nicméně je doposud nesplatná. On sám učinil písemný návrh smlouvy o zápůjčce, která však nebyla poškozeným podepsána s výslovným odkazem na předchozí dobrou zkušenost s vrácením celé předchozí půjčky včetně úroků. Poškozený mu půjčil tedy na základě ústní dohody, kdy se zavázal mu půjčku splatit do 31. 12. 2018 (toho času tedy splatnost půjčky ještě ani nenastala). Sám poškozený vypověděl, že splatnost půjčky měla nastat v roce 2018, což se shoduje s tvrzením obviněného. K této skutečnosti však oba soudy nižších stupňů opět nepřihlédly. Podle jeho názoru nebyla v řízení prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu. Právní závěry obou soudů nižších stupňů označil proto za nesprávné, neodpovídající provedenému dokazování, což má za následek naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě, tj. nesprávné právní posouzení skutku.

Dále obviněný rozporoval skutečnost, že by částku 715 000 Kč od poškozeného obdržel. Tato skutečnost nebyla nijak prokázána, opět ji tvrdil jen poškozený. Oběma soudům proto vytýkal, že neprovedly žádný další důkaz, ačkoliv tuto skutečnost v rámci odvolání namítal. Odvolací soud tím rezignoval na svou roli arbitra hledajícího spravedlnost a přiklonil se k ničím nepodloženému a neprokázanému tvrzení poškozeného bez zjišťování dalších přímých či nepřímých důkazů. Došlo tak k porušení jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se jeho případem nezabýval dostatečně a s náležitou péčí a nevzal v potaz námitky a skutková tvrzení, které obviněný uváděl v odvolání. Jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť nedošlo k jeho obohacení, neuvedl poškozeného v omyl, nevyužil jeho omylu a ani mu nezamlčel podstatné skutečnosti. Vždy zastával konzistentní stanovisko ohledně dohody o půjčce i její splatnosti, přičemž ta (toho času) ještě nenastala. K části odůvodnění odvolacího soudu stran uložení finančních prostředků na účtu jeho matky uvedl, že pro posouzení trestnosti skutku je nerozhodné, kam a komu peníze z půjčky poskytnuté poškozeným zaslal, přičemž tento závěr nemůže dokládat jakýkoliv úmysl dopustit se podvodu. Peníze na účet své matky jako jemu důvěrné osoby zasílal z toho důvodu, že měl jiné závazky a obával se možné exekuce a postižení vlastního účtu. V neposlední řadě ke skutku uvedenému pod bodem 2) uvedl, že odvolací soud staví správnost závěrů soudu prvního stupně na tom, že výpověď poškozeného je konstantní a konzistentní, opírající se o výpovědi dalších svědků včetně listinných důkazů. To stejné lze podle jeho názoru možné tvrdit i o jeho výpovědi, jež má rovněž oporu ve výpovědích svědků (včetně výpovědi poškozeného) a listinných důkazech. Oba soudy nižších stupňů však používaly uvedenou argumentaci bezdůvodně pouze v jeho neprospěch, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Stran posledního skutku uvedeného pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině uvedl, že z jeho výpovědi i výpovědi poškozeného vyplynulo, že poškozený otevřel účet u Fio banky, a. s., do smluv nechal zanést informace o jeho telefonním čísle, dal mu klíče od svého domu, aby se o něj staral a přebíral poštu, tj. věděl, že bude mít možnost převzít od banky platební kartu a následně podle dohody i s účtem disponovat. Zároveň si musel být poškozený vědom svého závazku ve výši 100 000 Kč za poradenství a veškerou činnost, kterou mu v souvislosti se založením společnost Credit Brooker Czech, s. r. o., poskytoval. To podle názoru obviněného svědčí o tom, že poškozený byl plně informován a autorizoval ho k tomu, aby činil dispozice s účtem a zůstatkem na něm. Uvedl, že je nelogické, aby poškozený uzavřel smlouvu s bankou o otevření a vedení účtu, vložil do ní kontaktní číslo obviněného, umožnil mu převzít zásilku s platební kartou u sebe doma a na takový účet (pod dispozicí obviněného) dobrovolně poslat částku téměř se shodující s dluhem, který vůči němu měl (odměna ve výši 100 000 Kč). Na tomto postupu se oba domluvili, protože obviněnému hrozilo vymáhání pohledávky v rámci exekuce a obstavení vlastního účtu.

Obviněný v dovolání rovněž rozporoval argumentaci odvolacího soudu, která má vyvracet jeho dohodu s poškozeným, že měl poškozený pro něj zřídit účet na vlastní jméno s tím, že dispoziční oprávnění bude mít sám obviněný. Odvolací soud uvedl, že svědkyně N., bývalá přítelkyně obviněného, vypověděla, že v té době měli nakupovat věci, které nebyly nezbytné. Taková výpověď však podle jeho názoru nemá nic společného s tím, jaká byla mezi ním a poškozeným dohoda. To, jak a na co používal prostředky na účtu zřízeném poškozeným pro něj, nebylo předmětem dokazování a nemůže v žádném případě dokládat to, že k takové dohodě nedošlo. Skutková podstata trestného činu krádeže podle něj nemohla být naplněna, jelikož se nejednalo o zmocnění cizí věci, ale věci vlastní, tj. odměny, kterou mu poškozený zaslal na jím zřízený účet.

Obecně k postupu odvolacího soudu závěrem uvedl, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zároveň z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Zopakoval, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně bez relevantního důvodu hodnotil důkazy, které byly v jeho prospěch jako nevěrohodné a naopak důkazy, které byly v jeho neprospěch, hodnotil jako věrohodné. Oba soudy nedostály zásadě materiální pravdy, ze které mimo jiné vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení mohou být jen nepochybně pravdivě zjištěné skutečnosti, nikoliv skutečnosti, které jsou jen pravděpodobné nebo tvrzení, k nimž soud inklinuje více než k jiným s odůvodněním spočívajícím v tom, že takovým tvrzením uvěřil. Tak tomu bylo v jeho případě zejména u výpovědi poškozeného a důkazů svědčících v jeho neprospěch. Oba soudy tak rovněž postupovaly v rozporu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny.

Namítal, že odvolací soud sice měl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nicméně formálně konstatoval, že k tomu nemůže sám přistoupit (obviněný citoval pasáž ze s.3 napadeného usnesení), což se s ohledem na ustanovení trestního řádu nezakládá na pravdě, a mohl a měl tak korigovat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, včetně opětovného hodnocení provedených důkazů.

Obviněný s ohledem na vše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž zároveň je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a že měl proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 8 To 297/2018 zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že obviněný v dovolání pouze opakoval obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od samého počátku svého trestního stíhání a posléze zejména i v odvolání. S jeho námitkami se však již oba soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Z hlediska podaného dovolání považoval za podstatné, že obviněný napadal toliko soudy učiněná skutková zjištění, přitom vychází ze své vlastní alternativy skutkového děje. Uvedl, že dovolání obviněného neobsahuje žádnou argumentaci ani k právnímu posouzení soudy zjištěného skutku, ani k tvrzenému extrémnímu nesouladu. Pokud obviněný tvrdil, že je v jeho věci dán extrémní nesoulad (odstavec 62., 63.), pak k tomu neuvedl žádnou argumentaci, který konkrétní důkaz byl z jakých konkrétních důvodů případem „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“ ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obviněný namísto toho opakoval svou vlastní alternativu skutkového děje, přičemž namítal porušení zásady in dubio pro reo. K tomu státní zástupce konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto směru odkázal a citoval například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z nich se podává, že námitka týkající se zásady in dubio pro reo nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obecně lze konstatovat, že tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Ani porušení této zásady, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Státní zástupce proto vyjádřil svůj názor, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Pak by se ovšem podle něho nejednalo o pochybnosti na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usuzoval, že porušení této zásady v zásadě nemůže být dovolacím důvodem.

K námitce obviněného, že nalézací soud „nedostál zásadě materiální pravdy“ státní zástupce konstatoval, že zásada materiální (objektivní) pravdy byla platným trestním řádem opuštěna již před dvaceti pěti lety novelou provedenou zákonem č. 292/2013 Sb. Od 1. 1. 1994 již ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se již neuplatňuje. Dodal, že je navíc patrno, že i v době existence této zásady se jednalo o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní.

Závěrem shrnul, že konkrétní námitky uvedené obviněným zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu včetně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný nenamítal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 8 To 297/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný R. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného J. K., výdajový pokladní doklad na částku 900 000 Kč, resp. pravost podpisu poškozeného na tomto dokladu apod.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly rovněž námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného.

Z obsahu námitek obviněného je očividné, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku z důvodu nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, resp. i trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného. Soud prvního stupně si byl vědom určité protichůdnosti svědecké výpovědi poškozeného a obhajoby obviněného a již vzhledem k tomu hodnotil důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soud pozorně zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozeného a obviněného v souladu s ostatními důkazy. Soud prvního stupně ve shodě s obsahem jednotlivých důkazů zaznamenal, že svědecká výpověď poškozeného našla oporu i v provedených listinných důkazech. Soud prvního stupně tedy vyhodnotil důkazní situaci konstatováním, že výpověď obviněného je účelová, zatímco svědecká výpověď poškozeného se nachází v obsahovém kontextu i s dalšími důkazy, a je proto věrohodná. Stran skutku popsanému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině jde například o listinné důkazy, jakými byly výpis z pokladní knihy, úrokové listy a informace na formuláři investora, jakož i výpověď smlouvy ze strany poškozeného. Zároveň soud prvního stupně podrobně popsal a vysvětlil, v čem spatřuje účelovost výpovědi obviněného, tj. proč neuvěřil jeho tvrzení o bezúčelné smlouvě o půjčce, tvrzení o tom, že půjčku v pokladní knize neevidoval apod., přičemž Nejvyšší soud závěry tohoto soudu považuje za správné, jakož i závěry o naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Stran námitce obviněného k pravosti podpisu poškozeného na výdajovém pokladním dokladu je třeba konstatovat, že není pravdou, jak uvádí obviněný, že by soudy zcela opominuly znalecké zkoumání JUDr. Jiřím Strakou. Naopak již soud prvního stupně se znaleckým posudkem tohoto znalce z oboru písmoznalectví zaobíral a k pravosti podpisu poškozeného v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „vzhledem ke skutečnosti, že znalec mohl zkoumat pouze kopii pokladního dokladu, kdy z jeho vyjádření v hlavním líčení bylo zřejmé, že v takových případech nemohou být závěry znaleckého zkoumání v oboru písmoznalectví dostatečně spolehlivé, soud k závěrům znaleckého posudku nepřihlížel.“ Jestliže soud prvního stupně uvedl, že ke znaleckému posudku nepřihlížel, pak to bylo z toho důvodu, že se ze znaleckého posudku podává: „Ať už je v případě zkoumání sporných podpisů předložených v kopiích závěr jakýkoliv, pro všechny platí, že nelze rozhodnout, zda byl originální podpis na originální listině, nebo zda kopie vznikla fotomontáží, tedy přenesením pravého podpisu z jiné listiny na listinu inkriminovanou a následným zkopírováním.“ Neznamená to tedy, že by se soud prvního stupně vůbec znaleckým zkoumáním nezaobíral. Na základě uvedeného závěru znaleckého posudku nebylo možné s jistotou určit, že se na předmětném výdajovém pokladním listu jednalo o pravý podpis poškozeného. Soud ho označil především s ohledem na další dokazování za podvrh. Nelze tedy přisvědčit ani námitce obviněného o nerespektování zásady in dubio pro reo, když namítal, že měl soud postupovat přesně opačně a vzhledem ke znaleckým závěrům dospět k tomu, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o podvrh, a tím že by bylo prokázáno, že částku 900 000 Kč poškozenému vrátil. Uvedenou zásadu nelze uplatňovat tím způsobem, že bychom ji vztahovali na každý jednotlivý provedený důkaz, a fakticky tak jednotlivé důkazy izolovaly od ostatních. Tato zásada se totiž uplatní až poté, co se orgánům činným v trestním řízení po vyčerpání všech dostupných možností nepodaří odstranit mezery v důkazech a když i po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů přetrvávají pochybnosti o skutkových zjištěních. Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. Tak bylo učiněno i v nyní posuzované věci, když soud prvního stupně vycházel z několika provedených důkazů, z nichž po jejich hodnocení uvedeným způsobem dospěl k závěru, že částka 900 000 Kč nebyla poškozenému vyplacena. S odůvodněním, že o této skutečnosti vypovídá i vypovězení smlouvy ze strany poškozeného, neboť mu nebyly hrazeny úrokové částky, se Nejvyšší soud ztotožňuje a považuje ho za správný. Poškozený by totiž jistě takto neučinil, pokud by mu obviněný na přelomu roku 2013/2014 již finanční prostředky vrátil. Stran hrazení jednotlivých úroků je třeba zmínit, že poškozený v průběhu jeho výpovědi v hlavním líčení několikrát popřel, že by mu byly někdy placeny. Pokud vypověděl, že: „Já to do dneška vyžaduji zpátky, zatím mi to ještě nevrátil, ta smlouva je do roku 2018 a má vždy v dubnu a v září platit těch 35.000,- Kč ty jednotlivé paušály, to už 2 roky neplatí taky.“, i z jeho dalších odpovědí z tohoto hlavního líčení je patrné, že takto hovořil v souvislosti s vypovězením smlouvy. Uvedl totiž, že smlouvu už dal „před dvěma lety do výpovědi“, a tudíž by nedávalo smysl, aby si nárokoval rovněž úroky i za poslední dva roky, když právě (v tu dobu) před dvěma lety smlouvu vypověděl.

Není však úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.

Rovněž naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v případě skutku popsanému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině považuje Nejvyšší soud za prokázané. Námitky obviněného v tomto ohledu směřují opět do učiněných skutkových zjištění, když až skrze svoji verzi skutkového děje rozporuje učiněné závěry právní. Jeho námitkám však nelze přisvědčit. Soud prvního stupně se opět velmi podrobně zabýval jednotlivými důkazy a jejich hodnocením, z nichž ve svém souhrnu není pochyb o proběhlém skutkovém ději, resp. o vině obviněného. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že jednotlivá tvrzení a odůvodnění soudů nižších stupňů jsou obviněným vytrhávány z kontextu, a že na tom staví svou obhajobu. Tak například je očividné, že soud prvního stupně neuznal obviněného vinným zločinem podvodu jen na tom základě, že bylo prokázáno, že finanční prostředky zasílal na účet své matky (svědkyně D. V.). Rovněž tak neučinil ani soud odvolací, neboť tento se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich učiněnými závěry právními. Z citované věty z napadeného usnesení odvolací soudu obviněným, že: „Pokud se týká jednání pod bodem 1) a 2) podotýká odvolací soud v napadené věci pouze tolik, že fakt, že obžalovaný uvedené finanční prostředky skrýval na účtě své matky, se kterým v podstatě výhradně disponoval on sám, potvrzuje i výpověď svědkyně V. a nepřímo skutečnosti uvedené ve výroku i výpovědi svědků B.“, rozhodně nevyplývá, že by snad odvolací soud stavěl podvodný úmysl obviněného jen na tomto zjištění, nýbrž jde spíše o jakési doplnění a potvrzení toho, co z provedeného dokazování vyplynulo.

I stran skutku popsanému pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině lze konstatovat, že námitky obviněného opět spočívají v předestření jeho vlastní verze skutkového děje, která však z provedeného dokazování nevyplývá. Nebylo prokázáno, že by poškozený zřídil účet na své jméno pouze za tím účelem, aby obviněnému tímto způsobem zaplatil 100 000 Kč jako odměnu za poradenství a veškerou činnost související se založením společnosti Credit Brooker Czech, s. r. o., když souhrnná hodnota jednotlivých vkladů nečinila přesně 100 000 Kč, ale více a navíc se jednalo o několik jednorázových vkladů s různými částkami v různém časovém období, přičemž i samotná hodnota jednotlivých částek (nikoliv zaokrouhlených na stovky, tisíce apod.), jakož i další údaje k jednotlivým vkladům svědčí spíše pro to, že tyto peníze vkládal poškozený na účet ne za tím účelem, aby obviněnému splácel částku 100 000 Kč, jak tvrdí obviněný. Nejvyšší soud si je vědom toho, že mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, nicméně považoval za podstatné toto zmínit, byť i bez uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného i v podaném dovolání jsou v tomto směru účelová. Nejvyšší soud doplňuje, že totiž rovněž z pouhé skutečnosti, že poškozený obviněnému poskytl své klíče od domu po dobu, co bude na dovolené, nelze apriori dovozovat, že mu umožnil a oprávnil ho k tomu, aby mu aktivoval platební kartu a začal ji používat. Kdyby tomu tak bylo, jevilo by se zcela nelogickým, aby poškozený zhruba po 3 měsících nechal kartu zablokovat, když ani netušil, že je karta vůbec někým používána. Navíc obviněný sám vypověděl nepravdu, když uvedl, že kartu s poškozeným aktivovali společně, neboť bylo prokázáno, že v době, kdy byla karta aktivována, se poškozený nacházel v zahraničí. I z toho důvodu bylo možné označit výpověď obviněného za účelovou a nevěrohodnou. V neposlední řadě i skutečnost, že bylo jako kontaktní číslo při zakládání účtu vloženo číslo obviněného, neprokazuje ničeho o tom, že by mu poškozený umožnil s účtem a penězi na něm uloženými disponovat. Z výpovědi poškozeného, jakož i ze zjištěného průběhu skutkových dějů u jednotlivých skutků je patrné, že poškozený obviněnému plně důvěřoval a choval k němu blízký přátelský vztah (viz jeho výpověď, že by mu podepsal třetí světovou válku), a tudíž pokud svolil i k tomu, aby bylo uvedeno kontaktní číslo na obviněného, věřil, resp. ani ho nenapadlo, že toho obviněný může zneužít.

K námitce stran poslednímu uvedenému skutku, že odvolací soud dohodu obviněného s poškozeným o užívání platební karty, neboť obviněnému hrozilo vymáhání pohledávky v rámci exekuce a obstavení vlastního účtu, označil za vyvrácenou výpovědí svědkyně R. N., uvádí Nejvyšší soud následující. Odvolací soud toliko konstatoval, že pokud by bylo pravdou, že chtěl poškozený pomoci obviněnému s vyřešením jeho exekucí, pak by poskytnuté prostředky obviněný použil pro splnění svých povinností a nikoliv pro své soukromé účely, jež nebyly nezbytně potřebné (návštěva restaurací, kadeřnictví apod.). Nejednalo se však o vyjádření v tom směru, že by pouze touto výpovědí bylo vyvráceno, že poškozený výlučně pro obviněného zřídil účet na své jméno, aby ho užíval.

Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené proto shrnuje a znovu uvádí, že učiněná skutková zjištění zejména soudem prvního stupně jsou dostatečná, logicky propojená a plně odpovídající učiněným závěrům právním. Jelikož odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je velmi podrobné a srozumitelné, nepovažuje Nejvyšší soud za důležité znovu opakovat jednotlivá skutková zjištění a v podrobnostech na toto rozhodnutí plně odkazuje.

S ohledem na námitku obviněného stran porušení zásady materiální (objektivní) pravdy uvádí Nejvyšší soud pouze tolik, že podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností nahradila v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, právě onu zásadu objektivní pravdy, a to po novelizaci zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád. Neplatí již tedy, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a své rozhodnutí mohly opírat jen o nepochybné zjištění skutečnosti.

K poslední námitce obviněného, že odvolací soud měl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k hodnocení skutkových zjištění nepřistoupil, neboť konstatoval, že mu to zákon neumožňuje, uvádí Nejvyšší soud v krátkosti následující. Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 tr. ř.). Zjistí-li odvolací soud skutečnosti, které jen nedoplňují skutkový stav věci, ale podstatně ho mění, vrátí zpravidla věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to i tehdy, když se pokusil sám doplnit skutková zjištění provedením důkazů ve veřejném zasedání.

Nejvyšší soud uznává, že (obviněným citovaná) pasáž napadeného usnesení odvolacího soudu stran této otázky je poměrně nešťastně formulovaná a do určité míry zavádějící. Na druhou stranu i z celkového obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně plně ztotožnil, a tudíž o nich neměl žádné pochybnosti. Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jestliže uvedl, že i kdyby „snad sám na základě vlastního přesvědčení eventuálně chtěl některé důkazy hodnotit s jinými reálně v úvahu přicházejícími závěry“, nemohl by tak učinit, je třeba mu dát za pravdu, neboť by tak skutečně učinit nemohl, pokud by sám konkrétní důkazy znovu ve veřejném zasedání neprovedl, případně pokud by se vůbec neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a fakticky by tak přebíral a nahrazoval funkci hlavního líčení (srov. § 259 odst. 1, § 263 odst. 6 tr. ř.).

Je tedy namístě uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Nejvyšší soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení mohlo být podrobnější, nicméně Městský soud v Praze i přesto dospěl ke správným závěrům, což nyní potvrzuje i Nejvyšší soud. S ohledem na vše shora uvedené proto nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně a ani napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného R. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu