Rozhodnutí NS

6 Tdo 483/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:6 Tdo 483/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.483.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Dotčené předpisy:§ 208 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/08/2019
III.ÚS 2523/19
III.ÚS 2523/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
03/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 483/2019-395

USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. K., nar. XY, trvale bytem XY, a V. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 9 To 284/2018-345, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 162/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 33 T 162/2016-316, byli J. K. a V. K. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že

nejméně od 1. 11. 2015 do dne 22. 9. 2016, kdy převzali usnesení o zahájení trestního stíhání, v XY, ul. XY, bránili oprávněnému vlastníkovi V. M., nar. XY, v užívání bytu č. 27, v 10. patře panelového domu, XY ,který V. M. nabyl v dražbě dne 26. 2. 2015, přičemž obvinění byli o této skutečnosti informováni a opakovaně v období od 27. 4. 2015 do 31. 10. 2015 písemně vyzýváni k vystěhování a vyklizení předmětné bytové jednotky, dále byli dne 3. 11. 2015 písemně předžalobní výzvou vyzváni k vyklizení bytové jednotky, což však přes opakované výzvy neučinili a předmětnou nemovitost nadále neoprávněně obývali, a to až do exekučního vyklizení bytu prostřednictvím Exekutorského úřadu Praha – západ, Mgr. Jana Beneše.

2. Oba obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. M. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2018, č. j. 9 To 284/2018-345, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti citovanému usnesení městského soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Smrkovského společné dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obvinění mají za to, že pokud byli v této věci dvakrát zproštěni obžaloby a až potřetí odsouzeni, a to až na pokyn odvolacího soudu, kdy musel být změněn soudce, jedná se o úvahu jednotlivých právníků. Odkázali na své výpovědi v přípravném řízení a u hlavního líčení a zdůvodnění jejich odvolání. Namítli, že základ kauzy je v soukromoprávní oblasti a bylo tedy na místě uplatňovat prostředky trestního práva pouze jako ultima ratio. Ztotožnili se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2018 a zde odkazovanými rozhodnutími.

6. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud celou věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně s tím, aby se věcí zabýval zcela jiný soudce.

7. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že dovolatelé sice výslovně neuplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., fakticky však ano.

8. Bez významu se podle jeho mínění jeví z hlediska hmotněprávního posouzení předchozí procesní postup nalézacího soudu, který rozhodoval třikrát, přičemž k uznání viny přistoupil až v posledním rozsudku. Obvinění sice namítli, že nebyla použita zásada subsidiarity trestní represe, neuvedli však žádné konkrétní argumenty, jimiž by svoji námitku podpořili. Dodal, že oba soudy nižších instancí se uvedené námitce podrobně věnovaly a trestnost činu zkoumaly i s ohledem na intenzitu jejich jednání, přičemž důvodně zjištěný skutek posoudily jako trestný čin i z hlediska zásad zakotvených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 4 se výše uvedenou problematikou zabýval ve svém rozhodnutí na stranách 6-7 a krajský soud s jeho závěry souhlasil.

9. K argumentům dovolatelů státní zástupce uvedl, že trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Nadto poškozený skutečně přistoupil k individuálním krokům vedoucím k ochraně svých majetkových práv, než však touto soukromoprávní cestou dosáhl požadovaného výsledku, uběhla velmi dlouhá doba několika měsíců. Po tuto dobu poškozený nemohl v zásadě nijak využívat svého vlastnického práva, v jehož naplňování byl blokován úmyslným obstrukčním přístupem obviněných, kteří poškozenému za bezplatné využívání cizího majetku nehradili žádnou kompenzaci, jež by odpovídala běžnému nájemnému obvyklému v místě a čase, přičemž poškozený je nucen se těchto nároků opět domáhat samostatně (ovšem zřejmě bezvýsledně vzhledem k insolventnosti obviněných).

10. Doba společensky nežádoucího jednání obviněných (od 1. 11. 2015 do 29. 9. 2016) a rovněž intenzita tohoto jednání, kdy se jednalo o úplné bránění využití vlastnických a užívacích práv poškozeného, svědčí podle státního zástupce o tom, že posuzovaný skutek z hlediska své škodlivosti rozhodně dosáhl alespoň spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Nelze přehlédnout ani fakt, že tento protiprávní stav vyvolaný obviněnými a jimi dále vědomě udržovaný nebyl jimi samotnými nakonec odstraněn dobrovolně. Naopak zpřístupnění bytu a nastolení užívacích a vlastnických práv poškozeného bylo vynuceno soudní mocí a nakonec exekučně, přičemž i při tom se obvinění chovali způsobem, jenž znamenal co nevětší zkomplikování uvedení poškozeného do řádného výkonu jeho práv k bytu (snaha o zabránění vystěhování, uskladnění vystěhovaných věcí na náklady poškozeného, atd.).

11. Státní zástupce se dále podrobně vyjádřil k jednotlivým rozhodnutím, na něž dovolatelé odkazovali, přičemž upozornil, že tato nejsou na předmětný případ přiléhavá, přičemž polovina z nich se týkala případů, kdy dovolatel (obviněný) se svými námitkami proti pravomocnému odsouzení (včetně námitek nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku) neuspěl a odsuzující rozhodnutí bylo potvrzeno.

12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
      b) vlastní posouzení dovolání

20. Obvinění ve svém dovolání namítli, že soudy nižších stupňů porušily zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Bez bližší argumentace pak odkázali na rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 1. 2018 a zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu.

21. K uvedené námitce obviněných Nejvyšší soud předně v obecnosti uvádí následující skutečnosti. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

22. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

23. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

24. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obvinění svým jednáním sice naplnili pouze základní skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, závažnost jejich jednání je však zvyšována několika faktory. Protiprávní jednání obviněných trvalo po poměrně dlouhou dobu (nejméně od 1. 11. 2015 do dne 22. 9. 2016). Jejich jednání muselo být ukončeno až exekučním vyklizením nemovitosti, kterému se nadto obviněná aktivně bránila. Postoj obviněných, se nadto nezměnil nejen po zahájení trestního řízení proti nim, ale ani v jeho průběhu. Svým jednáním obvinění bránili oprávněnému vlastníkovi v realizaci jeho vlastnického práva, který nyní byt užívá se svojí rodinou. Obvinění po dobu užívání bytu sice podle výpovědi poškozeného hradili energie, poškozenému však žádnou kompenzaci za užívání bytu neposkytli (poškozený uvedl částku 309 000 Kč, viz bod 6. rozsudku nalézacího soudu).

25. Nalézací soud podrobně rozvedl (bod 16. rozsudku), proč byly možnosti řešení situace jinak, než prostředky trestního práva, nedostatečné. Z výpovědi poškozeného (viz bod 6. rozsudku nalézacího soudu) vyplynulo, že obviněné vyzýval doporučenými zásilkami, vylepováním výzev na dveře i prostřednictvím jejich právního zástupce a podal i dvě předžalobní výzvy. Poškozený obviněné opakovaně vyzýval, aby předmětný byt vyklidili, a k trestnímu oznámení přistoupil až poté, kdy se tyto výzvy minuly účinkem. Bránil se také prostřednictvím žaloby na vyklizení bytu, která byla úspěšná, k realizaci však došlo až za dlouhou dobu a pouze s pomocí soudní exekuce. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

26. Obvinění v této souvislosti odkázali na několik rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která citoval nalézací soud ve svém zprošťujícím rozsudku ze dne 30. 1. 2018. Uvedená rozhodnutí však nejsou na projednávanou věc přiléhavá. S ohledem na to, že odvolací soud se ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2018 těmto obsáhle věnoval (body 15. - 19.), dovolací soud se k těmto vyjádří pouze stručně.

27. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1195/2004, byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci. Jednalo se sice o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., avšak důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo posouzení subjektivní stránky obviněné, a to zvláště s ohledem na otázku, jestli užívala nebytové prostory oprávněně. S ohledem na to, že v projednávané věci je nepochybné, že obvinění užívali předmětný byt neoprávněně a že si této skutečnosti byli vědomi (přičemž ani nenamítají opak), je zřejmé, že uvedené rozhodnutí nelze na projednávanou věc použít. Usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014, se taktéž týkala přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a obvinění v uvedených věcech namítali porušení zásady subsidiarity trestní represe, v obou případech však Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí dovolání obviněných pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Taktéž citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, daná věc se však nejenže týkala trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., důvodem pro zrušení bylo nedostatečné zohlednění úpravy závazkových vztahů, které stěžovatelka s poškozenými uzavírala. Věnovalo se tak posouzení naplnění materiálních podmínek trestnosti, avšak bylo tomu z důvodu nedostatečné prokázání, jakou skutečnou škodu stěžovatelka způsobila, což bylo podle trestního zákona pro toto posouzení zásadní.

28. Dovolatelé dále odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 201/2016, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16. V uvedené věci Ústavní soud konstatoval porušení zásady subsidiarity trestní represe, okolnosti tohoto případu však byly natolik odlišné, že vyvozené závěry nelze aplikovat na projednávanou věc. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jednání podstatně rozdílného, než v projednávané věci, kde byli obvinění uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Délka zásahu byla taktéž podstatně nižší, když trvala pouze 36 dnů, zatímco protiprávní jednání obviněných trvalo nejméně od 1. 11. 2015 do dne 22. 9. 2016. Přední výhradou Ústavního soudu pak bylo, jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, že se obecné soudy nesoustředily ve větší míře na reálnou závažnost důsledků nevyklizení nemovitosti, nezabývaly se tím, zda obvinění bránili realizaci určitých konkrétních plánů vlastníka usedlosti (která byla vlastníkem dosud dlouhodobě nevyužívaná, což bylo spojeno s její postupnou degradací) a zda v souvislosti s plány vlastníka vznikla akutní situace řešitelná jen policejním zásahem. Neméně podstatná je specifičnost situace citované věci, kdy se jednalo o tzv. squatting a Ústavní soud nalézacímu soudu vytkl nepřiměřeně jednostranný pohled na tuto velmi složitou a kontroverzní problematiku. Odlišnosti těchto případů jsou tudíž natolik podstatné, že nejsou závěry v citovaném usnesení Ústavního soudu dostatečně přiléhavé na projednávanou věc.

29. Dovolatelé taktéž namítli, že byli v uvedené věci dvakrát zproštěni obžaloby a až potřetí odsouzeni. Z uvedené námitky dovolatelů není zcela zřejmé, v jakém směru se má tato námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Pokud však dovolatelé poukazují na procesní pochybení samosoudkyně nalézacího soudu, odvolací soud se k těmto vyjádřil nejen ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2018 (body 4. - 8.), ale také ve svých předchozích rozhodnutích (usnesení ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 To 357/2017-233 a ze dne 18. 4. 2018, č. j. 9 To 97/2018-284), jimiž vadná rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

30. Samosoudkyně soudu prvního stupně sice rozhodla usnesením dne 13. 2. 2017 (č. l. 149) podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněných, tento postup však byl s ohledem na dříve vydaný trestní příkaz ve věci, proti němuž podali obvinění odpor, v rozporu s úpravou danou trestním řádem i konstantní judikaturou. Stížnostní soud jej proto zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl (č. l. 163).

31. Následně samosoudkyně soudu prvního stupně oba obviněné rozsudky ze dne 5. 9. 2017 (č. l. 220) a 30. 1. 2018 (č. l. 267) zprostila podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby. Obě tato rozhodnutí však byla odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušena (č. l. 233 a 284), neboť skutková zjištění soudu prvního stupně byla nejasná a neúplná, nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a provedené důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud při přezkumu druhého z uvedených rozsudků dospěl k závěru, že „původní samosoudce vůbec nebyl schopen se s uvedenou problematikou vypořádat“ a „nalézací soud zcela ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu“ (viz bod 8. usnesení odvolacího soudu č. l. 345), přistoupil k mimořádné aplikaci § 262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Na místě je poznamenat, že přestože samosoudkyně dvakrát obviněné zprostila obžaloby, z odůvodnění jí vydaného rozhodnutí bylo zřejmé, že nemá pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak byl žalován, a že obhajoba obou obviněných byla zcela vyvrácena listinami předloženými poškozeným. Za daného stavu se odvolací soud nemohl ztotožnit se závěrem, že oba obvinění byli přesvědčeni o oprávněnosti užívání předmětného bytu, resp. s tím, že je věc možno řešit při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (viz bod 5. usnesení odvolacího soudu č. l. 345).

32. Z výše uvedeného je zřejmé, že samosoudkyně nalézacího soudu, jíž věc byla podle rozvrhu práce původně přidělena k rozhodnutí, se opakovaně dopustila závažných procesních pochybení, pro něž byla její rozhodnutí odvolacím soudem zrušena. V situaci, kdy při nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu vydala v pořadí druhý zprošťující rozsudek, reagoval odvolací soud na uvedený stav odpovídajícím způsobem, když podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Samosoudce, jemuž byla věc poté na základě rozvrhu práce přidělena, věc znovu pečlivě projednal a rozhodl shora citovaným rozsudkem, jímž obviněné uznal vinným. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných toto rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že tento samosoudce postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a jeho rozhodnutí nevykazuje vady, pro které by byl odvolací soud nucen ho zrušit. Soud druhého stupně proto rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněných.

33. Při těchto zjištěních neshledává Nejvyšší soud ničeho, co by mělo z procesních důvodů, resp. pro potřebu zajištění realizace práva obviněných na spravedlivý proces, přistoupit ke kasaci dovoláními napadených rozhodnutí.

34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

35. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. 4. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu