Rozhodnutí NS

28 Cdo 2143/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:28 Cdo 2143/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2143.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 7 odst. 1 písm. b) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 4 písm. d) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2143/2018-290

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, se sídlem v Libějovicích 62, Nestanice, IČ 00475335, zastoupené JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, se sídlem v Praze 2, U nemocnice 499/2, IČ 00064165, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 493/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 15 Co 461/2017-261, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 15 Co 461/2017-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. 12. 2014 domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní specifikovanou dohodu o vydání nemovitých věcí podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to „pozemku XY zastavěná plocha a nádvoří se stavbou na tomto pozemku XY objekt občanské vybavenosti, pozemku parc. XY zastavěná plocha a nádvoří se stavbou na tomto pozemku XY objekt občanské vybavenosti a pozemku parc. XY zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území XY, obci XY, část obce XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Přestože žalobkyně žalovanou k vydání těchto nemovitostí řádně a včas vyzvala, žalovaná odmítla písemnou dohodu o jejich vydání uzavřít.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu, že k naturální restituci žalobkyní požadovaných nemovitých věcí nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož žalobkyně sice byla k rozhodnému datu zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v pozemkové knize, avšak tyto věci v rozhodném období žalobkyni nesloužily k taxativně vymezeným účelům uvedeným v tomto ustanovení; z listinných důkazů totiž vyplývá, že počínaje rokem 1946 celý komplex tehdejšího Domova odpočinku, nacházejícího se v předmětných nemovitostech, provozovala výhradně svým jménem a na své náklady Čsl. charita, jíž je žalobkyně pronajala, přičemž řádovým sestrám Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka (dále jen „Kongregace“) pracujícím v ústavu byl vyplácen tzv. vestiář, tj. odměna za prováděnou službu v rámci ústavu, a současně jim bylo hrazeno sociální pojištění. Skutečnost, že celý areál ústavu výhradně užívala a svým jménem provozovala Charita, pak byla formálně potvrzena smlouvou o právu požívání uzavřenou dne 29. 3. 1956 mezi Náboženskou maticí v Praze II., jakožto správcem majetkové podstaty Kongregace na straně jedné, a Českou katolickou charitou na straně druhé, přičemž účinnost této smlouvy byla stanovena zpětně ke dni 1. 1. 1952.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 26 C 493/2014-216, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 39.144,- Kč k rukám jejího zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 částku 5.000,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je církevní právnickou osobou, která byla původním vlastníkem předmětných nemovitých věcí zapsaných v pozemkové knize, že v době účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. byly tyto věci ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodaření s tímto majetkem státu vykonává žalovaná, která v nich provozuje fakultní transfuzní stanici a že žalobkyně bezvýsledně vyzvala žalovanou k vydání předmětných nemovitostí. Dále vzal soud za prokázané, že Náboženská matice, jakožto správce majetkové podstaty Kongregace podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. l., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, uzavřela s Českou katolickou charitou zápisem ze dne 24. 2. 1956 dohodu o převodu předmětných nemovitostí s tím, že tento převod nabude účinnosti dnem 1. 4. 1956 pod odkládací podmínkou schválení Státním úřadem pro věci církevní v Praze, že tento souhlas byl udělen dne 24. 4. 1956, že vkladovým prohlášením převedla Česká katolická charita v Praze na základě smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 28. 12. 1961, schválené Ministerstvem školství a kultury dne 5. 1. 1962, vlastnictví k předmětným nemovitostem zpět na Náboženskou matici, že rozhodnutím ONV Praha-západ ze dne 21. 5. 1963 byla přijata nabídka Náboženské matice ze dne 21. 3. 1963 na bezplatný převod předmětných nemovitostí do vlastnictví státu a že tento majetek byl dnem 30. 6. 1963 převeden do přímé operativní správy Okresního ústavu národního zdraví Praha-západ. Z notářského zápisu sepsaného JUDr. Zdeňkem Melicharem, notářem v Českých Budějovicích, dne 18. 11. 2013 pod sp. zn. NZ 448/2013, N 531/2013, na místě samém v klášteru Kongregace v Lomnici XY s M. S. (narozenou v roce XY), soud dále zjistil, že jmenovaná požádala o sepsání prohlášení, jehož obsahem je její sdělení, že v Kongregaci je od roku 1949, že v klášteře na XY přímo nebydlela, ale jezdila do něj v době noviciátu z mateřského kláštera v Praze, že na XY bylo hospodářství, ze kterého byl podporován i klášter v Praze, že v době, kdy na XY dojížděla, tj. v letech 1951 až 1952 „tam byl domov důchodců“, kde sestry, jejichž jména konkrétně uvedla, pracovaly, přičemž jeden z domů v klášteře se jmenoval Vila Maria, že se v něm nacházela kaple sester zasvěcená Sv. Kříži, že tam byl svatostánek a část vyhrazená pro klauzuru sester, že každý den byla sloužena mše svatá, jíž se zúčastňovaly sestry (obyvatelé domova byli většinou ležící pacienti), že do kláštera docházel kněz z nedalekého děkanství, že Šedé sestry v klášteře na XY bydlely, společně pracovaly a stravovaly se po celou dobu svého působení v letech 1945 až 1957 až do odchodu do XY na jaře 1957. Z dopisu ze dne 12. 4. 1954 dále vyplývá, že farář z XY dp. P. byl zproštěn funkce mimořádného zpovědníka v klášteře na XY, a že státní souhlas k funkci řádného zpovědníka byl udělen dp. H., a z dalšího dopisu ze dne 27. 9. 1954, že Domov odpočinku charity - Zbraslav nad Vltavou oznámil kapitulní konzistoři v Praze, že v jejich ústavu je 12 řádových sester, 7 zaměstnankyň a 5 chovanek. Návrhům žalované na provedení důkazů - publikací „Sto let České kongregace Šedých sester 1856 - 1956“ a výslechem sestry S. - soud nevyhověl pro jejich nadbytečnost; dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že provedl i další důkazy, o něž však svá skutková zjištění neopřel, neboť měl za to, že „pro rozhodnutí ve věci mu neposkytují relevantní skutková zjištění“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaná je osobou povinnou dle § 4 písm. d) tohoto zákona, že žalobkyně utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. c) a k) zákona, tedy úkony učiněnými Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, a následným převzetím předmětných nemovitostí bez právního důvodu, a že byl splněn i předpoklad uvedený v § 7 odst. 1 písm. b) cit. zákona, neboť tyto nemovitosti sloužily žalobkyni v rozhodném období k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. V tomto ohledu vyslovil názor, že cílem tohoto ustanovení je vrátit oprávněným osobám nemovité věci, které neměly hospodářský charakter a které sloužily k výkonu poslání církví a náboženských společností, přičemž při jeho aplikaci je třeba vycházet z účelu zákona, kterým je zmírnění některých majetkových křivd způsobených těmto subjektům v rozhodném období, deklarovaný v § 18 odst. 4 tohoto zákona.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 461/2017-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.772,50 Kč k rukám JUDr. et PhDr. Stanislava Balíka. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Námitku žalované, že „nemovitosti nesloužily k účelům charitativním a duchovním“, nepovažoval za opodstatněnou, „neboť listinnými důkazy bylo zcela jednoznačně prokázáno, že nemovitosti sloužily jako starobinec, ve kterém sloužily sestry kongregace (zdravotnické a charitativní účely), dále sloužily i k duchovním účelům, když v klášteře se nacházela kaple, ve které byly slouženy mše, a tato kaple byla zrušena až odchodem sester, což bylo opět jednoznačně prokázáno“. Stejně tak odvolací soud neshledal důvodnou ani opakovanou námitku žalované, že „nemovitosti nemohou být vydány, neboť nemovitost byla pronajata mimo okruh oprávněných osob a jejich právních předchůdců (s odkazem na komentář k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi autorů Petra Jägra a Aleše Chocholáče)“; k této námitce jen uvedl, že „Česká katolická charita totiž byla tvořena jednotlivými Diecézními svazy, které měly samostatnou právní subjektivitu, a ústředí tvořilo pouze sdružení těchto Diecezních spolků. Organizační úkon provedený v rámci církevních právnických osob, i před započetím rozhodného období nepředstavoval totiž bez dalšího právní titul pro změnu vlastnického práva k majetku jednotlivých právnických subjektů, jak se domnívá žalovaná. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně dala nemovitosti do nájmu třetí osobě“. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, pokud soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem M. S., neboť byl nadbytečný, když potřebná skutková zjištění získal soud prvního stupně z listinných důkazů, které nebyly žalovanou nijak významně zpochybněny, přičemž „žalovaná nepředložila žádné důkazy, jež by mohly zvrátit výsledky dokazování vyplývající z archivních listinných důkazů“.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadeným rozhodnutím byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [podle obsahu dovolání se tato otázka týká výkladu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.] a kterou odvolací soud posoudil nesprávně. S odkazem na znění tohoto ustanovení dovolatelka dovozuje, že zákonodárce v něm zvolil úpravu, která výslovně požaduje, aby věc, jež má být předmětem vydání oprávněné osobě, byla ve vlastnictví a (současně) sloužila oprávněné osobě k taxativně vyjmenovaným účelům, a nikoli, že věc byla ve vlastnictví oprávněné osoby a sloužila k takovým účelům „třetí osobě“. Poukazuje na to, že v řízení před soudy obou stupňů předložila řadu důkazů, kterými bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně sice byla v rozhodném období zapsána v pozemkových knihách jako vlastnice předmětných nemovitostí, ty však v celém jejich rozsahu nesloužily k vyjmenovaným činnostem žalobkyni (jak požaduje zákon), ale „třetí osobě“, jiné církevní společnosti, s rozdílnou právní subjektivitou, a to Charitě, která celý areál provozovala (a část i postavila) svým jménem a na svůj náklad, včetně zaměstnávání řádových sester žalobkyně. Tento způsob užívání předmětných nemovitostí vznikl po roce 1945, tedy před rozhodným obdobím, a žalobkyně se takto s Charitou dohodla svobodně, bez nátlaku či rozhodnutí Náboženské matice. Jedná se zejména o listinný důkaz „přiznání k dani činžovní na berní rok 1948“, provedený při jednání u soudu prvního stupně dne 22. 2. 2017 a založený v přílohové obálce ke spisu pod čl. 193, v němž se konstatuje: „Od 1. 5. 1946 byly domy propůjčeny Arcidiecéznímu Svazu katolické Charity v Praze zdarma a bezúplatně pro účely sociálně charitativního ústavu pro péči o staré, choré a nemocné, takže od tohoto dne slouží obě budovy výlučně a trvale účelům dobročinným a všeužitečným“. Rovněž z důkazů, z nichž soudy vycházely při svém rozhodnutí, vyplývá, že řádové sestry žalobkyně v nemovitostech pobývaly ve službách Charity, tj. jako pracovnice Charity, a stejná skutečnost je zřejmá i z dopisu zbraslavského děkana ze dne 12. 4. 1946 předloženého žalovanou, v němž se uvádí, že „nemovitosti převzala do nájmu Charita a řádové sestry pracují v jejích službách“, jehož obsah však soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil. Stejně tak i dalšími důkazy předloženými žalovanou na podporu jejích tvrzení se soud prvního stupně odmítl zabývat jako nadbytečnými, některé sice provedl, ale nevzal je v úvahu při svém rozhodnutí. Soud prvního stupně pochybil i tím, že zamítl návrh žalované na provedení důkazů, které zásadním způsobem mohly objasnit skutkový stav věci, a to výslechem řádové sestry M. S., a není tak zřejmé, ve které z budov se měl údajný „klášter“ nacházet. Přitom z důkazu „Z historie sídla transfuzní stanice“ autora Rudolfa Hofmeistera plyne, že ve vile Maria se až do roku 1948 nacházela skautská klubovna, a z dopisu ze dne 6. 1. 1953, jehož autorkou je žalobkyně, že tento dům posléze sloužil jako hospodářské zázemí pro Domov odpočinku Charity, kde byly byty pro zaměstnance Domova, přičemž Česká katolická Charita za tyto nájemníky platila žalobkyni nájemné; v tomto dopise se konstatuje, že „Dům čp. 233 ve Zbraslavi se zahradou používá od roku 1945 zdarma Česká Charita v Praze III.“. Taktéž z výpovědi jmenované řádové sestry vyplynulo, že v rozhodném období na XY řádové sestry žily, každý den měly společné modlitby, společně se stravovaly a pracovaly, avšak byly ve stejném postavení jako další osoby pracující pro Domov odpočinku Charity, tj. byly zaměstnankyněmi tohoto Domova, že za svoji práci dostávaly odměnu a jejich zaměstnavatelem bylo za ně placeno sociální pojištění, a že veškeré náklady na provoz Domova odpočinku, tj. náklady na údržbu, stravování, hospodaření v zahradě apod. byly hrazeny Českou katolickou charitou, přičemž řádové sestry neměly na XY žádný movitý majetek (viz Výkaz Náboženské matice ze dne 3. 12. 1958). Soud prvního stupně zamítl i návrh na provedení důkazu publikací „Sto let řádových sester 1856-1956“ (jež není veřejně dostupná), v níž je výslovně řečeno, že „dne 25. května roku 1946 byly oba objekty postoupeny smlouvou katolické charitě, která zde zamýšlela vytvořit zaopatřovací ústav pro staré, nemocné a choré“ (jak se uvádí v diplomové práci „Dějiny kongregace Šedých sester“ autorky Bc. Terezy Havlové z roku 2016, str. 70). Dovolatelka dále poukázala na to, že k výkladu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. dosud neexistuje žádná judikatura a že odvolací soud k jejím námitkám jen uvedl, že „Česká katolická charita totiž byla tvořena jednotlivými Diecézními svazy, které měly samostatnou právní subjektivitu, a ústředí tvořilo pouze sdružení těchto Diecézních spolků. Organizační úkon provedený v rámci církevních právnických osob, i před započetím rozhodného období nepředstavoval totiž bez dalšího právní titul pro změnu vlastnického práva k majetku jednotlivých právnických subjektů, jak se domnívá žalovaná. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně dala nemovitosti do nájmu třetí osobě“. Tato část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ovšem zcela nesrozumitelná, neboť není jasné, k čemu se vztahuje; „v případě, že by se mělo jednat o dispozici žalobkyně s nemovitostmi v květnu 1945, tj. postoupení (citované v diplomové práci), propůjčení (daňové přiznání z roku 1947) či užívání za úplatu i zdarma (dopis žalobkyně ze dne 6. 1. 1953), je toto odůvodnění zcela nepřípadné, jelikož vyjmenované důkazy soud při svém rozhodnutí vůbec nepoužil nebo je dokonce odmítl provést“. Dovolatelka je tedy přesvědčena o tom, že „právě ve výkladu (interpretaci) předmětné hmotně právní normy“ soudy obou stupňů pochybily, a pokud jde o odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, v němž zaujal názor, že „nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci předvídaná v hypotéze právní normy pro jejich neurčitost či jejich nepřezkoumatelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně“; taktéž ustálená judikatura Ústavního soudu vyslovila, že řádné odůvodnění rozhodnutí je součástí institutu práva na spravedlivý proces, že odůvodnění rozhodnutí by mělo být přesvědčivé, že soud v odůvodnění rozhodnutí musí řádně a logicky argumentovat, na základě jakých úvah k rozhodnutí došel, že musí předestřít své myšlenkové konstrukce, že odůvodnění musí být racionální, přičemž nevyplývá-li právní řešení bez dalšího ze zákonného textu, musí soud své právní úvahy v odůvodnění pečlivě vysvětlit, což se v daném případě nestalo. Dovolatelka má dále za to, že dovolání je přípustné též vzhledem k tomu, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe upravující zásady postupu v občanském soudním řízení, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, neboť své rozhodnutí v citované pasáži odůvodnil skutečnostmi, o jejichž existenci jí není nic známo, avšak považoval-li je za takové skutečnosti, které zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti (§ 121 o. s. ř.), měl s nimi účastníky seznámit, aby se k nim mohli vyjádřit a předložit důkazy je vyvracející. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V posuzované věci dovolatelka předestřela dovolacímu soudu otázku hmotného práva, zda nemovitou věc ve vlastnictví státu s právem hospodaření povinné osoby uvedené v § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. lze vydat dle § 7 odst. 1 písm. b) tohoto zákona oprávněné osobě, jakožto původnímu vlastníkovi této nemovitosti, v případě, že v rozhodném období sloužila k taxativně (v tomto ustanovení) vyjmenovaným účelům jinému církevnímu subjektu s rozdílnou právní subjektivitou, jenž nemovitou věc provozoval svým jménem a na své náklady a který v ní zaměstnával členky oprávněné osoby (Kongregace); tedy řečeno zjednodušeně, zda je splněn předpoklad uvedený v tomto ustanovení, že nemovitá věc oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních, pouze v případě, že tyto činnosti či některou z nich v nemovité věci vykonávala oprávněná osoba svým jménem a na svůj náklad.

Nejvyšší soud předestírá, že otázkou aplikace § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se zabýval v rozsudku ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 531/2018, v němž dospěl k závěru, že nesloužila-li nemovitá věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, v rozhodném období oprávněné osobě ani jejímu právnímu předchůdci k žádnému z taxativně vymezených účelů stanovených v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., byť příčina tohoto stavu spočívala v tom, že tuto nemovitou věc v rozhodné době využíval stát, nejsou dány zákonné předpoklady k tomu, aby tato věc byla oprávněné osobě vydána povinnou osobou uvedenou v § 4 písm. c) a d) tohoto zákona.

Protože závěry vyslovené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu na danou věc nedopadají a protože dovolatelkou předestřená právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v § 1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle § 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

Podle § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období.

V Důvodové zprávě se k § 7 citovaného zákona uvádí, že podle odstavce 1 písmene b) se oprávněným osobám vydávají nemovité věci tzv. „nehospodářské povahy“, tedy takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům. Duchovním účelem se rozumí např. vysluhování svátostí, pořádání bohoslužebných obřadů či modlitebních setkání. Pastoračním účelem je např. výuka náboženství, příprava na udílení svátostí, setkávání společenství atp. Charitativním účelem se rozumí poskytování služeb blíženecké lásky, obecně známým pod pojmem charita, resp. diakonie. Vzdělávacím účelem je poskytování vzdělávání, ať v rámci soustavy veřejného školství či interní povahy. Administrativním účelem je výkon správní agendy církví a náboženských společností. Věcné vymezení tak dopadá např. na budovy far, modliteben, kostelů, církevních škol, seminářů či charit.

Odborná literatura (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI) pak zastává názor, že cílem § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a náboženských společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v minulosti církvím a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně prospěšných činností. Oprávněným osobám se vydávají nemovité věci, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům. Tyto účely nemohou být rozšiřovány. Pokud k těmto účelům nemovitá věc nesloužila, nemůže být vydána, a to i kdyby ji stát zabavil po 25. 2. 1948 a naplnil přitom majetkovou křivdu podle § 5. Cílem tohoto ustanovení je vrátit oprávněným osobám nemovité věci, které neměly hospodářský charakter a sloužily k výkonu poslání církví a náboženských společností. Obnova vlastnického práva tu sleduje i jiný cíl než zajištění zmírnění majetkových křivd a zajištění ekonomické soběstačnosti církví a náboženských společností. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva existuje přímá vazba mezi výkonem svobody vyznání a ochranou specifického majetku, který je Evropským soudem pro lidská práva vymezen jako „objects intended for celebration of divine worship“ (rozsudek Svaté kláštery proti Řecku č. 13092/87,13984/88; § 87, a contrario), tedy jako věci určené pro bohoslužbu (kult, obřady). U nemovitých věcí upravených v komentovaném ustanovení je tak obnova vlastnického práva i prostředkem k realizaci základních práv na svobodu projevu náboženství (§ 16 odst. 1 Listiny), práva na autonomii církví a náboženských společností (§ 16 odst. 2 Listiny), potažmo svobody náboženství (čl. 15 Listiny). K realizaci výše zmíněných základních práv byly přitom přímo určeny konkrétní budovy, proto byla zvolena metoda jejich naturální restituce. Zároveň je však nutné zdůraznit, že za stavby stejného typu ve vlastnictví nestátních subjektů je dotčeným církvím poskytována kompenzace ve formě paušální finanční náhrady. Zákon o majetkovém vyrovnání předpokládá, že nemovité věci sloužily oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci. Z toho lze vyvodit, že využívat nemovitou věc k vymezeným účelům mohla pouze některá oprávněná osoba nebo její právní předchůdce. Pokud byla nemovitost pronajata subjektu mimo okruh oprávněných osob a jejich právních předchůdců, nemůže být vydána, a to i kdyby byla nájemcem využívána ve shodě s uvedenými účely.

V další komentářové literatuře (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 194 s.) se uvádí, že v případech podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona dochází k vydání účelově určených věcí. Rozhodující je, k jakému účelu věc sloužila oprávněné osobě v rozhodném období. Postačí, je-li k těmto účelům věc užívána po jakoukoliv část rozhodného období. Vymezení účelu je velmi široké a z myslitelných činností církevních subjektů tak v podstatě vylučuje pouze primárně hospodářské činnosti. Z nemovitých věcí sloužících k těmto účelům lze namátkou vybrat kostely, modlitebny, synagogy, kaple, fary, budovy sborů, exerciční domy, budovy chudobinců, starobinců, nemocnic, škol všech typů, seminářů, kolejí, studentských ubytoven, sídelní a jiné budovy církevních subjektů, katolické domy apod.

Dovolatelka v daném řízení vychází právě z názoru uvedeného v komentářové literatuře (viz Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015), že zákon o majetkovém vyrovnání předpokládá, že nemovité věci sloužily oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci, z čehož lze podle ní dovodit, že využívat nemovitou věc k vymezeným účelům mohla pouze některá oprávněná osoba nebo její právní předchůdce; pokud však nemovitá věc byla pronajata subjektu mimo okruh oprávněných osob a jejich právních předchůdců, nemůže být vydána, a to i kdyby byla nájemcem využívána ve shodě s uvedenými účely.

Je ovšem třeba poukázat na to, že § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jako podmínku vydání nemovité věci oprávněné osobě toliko stanoví, že nemovitá věc oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních, aniž by jakkoli blíže upřesňoval, že oprávněná osoba vykonávala uvedené činnosti v nemovité věci svým jménem a na svůj náklad. Jelikož z jednoznačných slov zákona uvedené požadavky nikterak neplynou, bylo by k náhledu, jejž preferuje žalovaná (namítajíc, že celý areál na XY již od roku 1945 či 1946 provozovala svým jménem a své náklady Charita, která i jeho část postavila, svým jménem a na svůj náklad, včetně zaměstnávání řádových sester žalobkyně), možné dospět toliko tzv. metodologickým postupem označovaným jako teleologická redukce. Tohoto postupu se užívá tehdy, ukáže-li se být dikce právní úpravy svým věcným záběrem širší, než vyžadují principy, hodnoty a účely, z nichž právní úprava vychází (k této metodě dotváření práva srov. blíže zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, a dále viz též Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 252-253).

Nelze ovšem současně odhlédnout od imperativu, bezpočtukrát zdůrazněného v judikatuře, podle nějž je při interpretaci restitučního zákonodárství nutné postupovat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36) s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016). Bylo již přitom rovněž judikováno, že zavdává
-li restituční předpis pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena, či nikoli, je namístě k jejímu odčinění přikročit, a to zvláště za situace, v níž náklady této nápravy nese stát (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, bod 47, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013, a ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016). V daných souvislostech je třeba vycházet i z již citovaného § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., jenž stanoví, že při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období.

V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že předpoklady uvedené v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. byly splněny, k čemuž mimo jiné uvedl, že předmětné nemovité věci „v rozhodném období sloužily k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. Není pochyb o tom, že sestry se z uvedených nemovitostí stěhovaly do XY na jaře roku 1957, když před tím pracovaly na XY po celou dobu, kdy tam byly, tedy i v letech předcházejících. V klášteře se nacházela kaple, ve které byly slouženy mše. Tato kaple byla zrušena až s ochodem sester. Byla tak i část vyhrazená pro klauzuru jejich sester. Každý den měly společné i soukromé modlitby, mše, společně se stravovaly a pracovaly“. K námitce žalované, že nemovitosti nemohou být vydány, neboť byly pronajaty mimo okruh oprávněných osob a jejich právních předchůdců, odvolací soud toliko uvedl: „Česká katolická charita totiž byla tvořena jednotlivými Diecézními svazy, které měly samostatnou právní subjektivitu, a ústředí tvořilo pouze sdružení těchto Diecezních spolků. Organizační úkon provedený v rámci církevních právnických osob, i před započetím rozhodného období nepředstavoval totiž bez dalšího právní titul pro změnu vlastnického práva k majetku jednotlivých právnických subjektů, jak se domnívá žalovaná. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně dala nemovitosti do nájmu třetí osobě“.

Je tudíž jednoznačné, že odvolací soud se s námitkou žalované, že předmětné nemovitosti byly sice v rozhodném období ve vlastnictví žalobkyně, že však sloužily k účelům taxativně vyjmenovaným v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. „třetí osobě“ - Charitě, která je (dle tvrzení žalované) měla mít již od roku 1945 či 1946 v nájmu, uplatněnou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, nijak přiléhavě nevypořádal. Ačkoliv doposud neexistuje žádná ustálená judikatura soudů (vyjma již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 531/2018, jehož závěry ovšem na danou věc nedopadají, neboť v tomto řešeném případě nemovitou věc využíval po celé rozhodné období stát), neprovedl odvolací soud výklad § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. za situace, kdy toto ustanovení dovolatelka interpretovala zcela odlišně od žalobkyně i od soudu prvního stupně. Tento soud sice učinil v uvedeném ohledu dokazování listinnými důkazy navrženými žalovanou, v odůvodnění svého rozhodnutí je však ani nezmínil, při právním posouzení věci z hlediska zákonných předpokladů uvedených v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je nikterak nehodnotil, k jejich obsahu se nevyjádřil (zřejmě proto, že je nepovažoval za podstatné, jak ostatně výslovně uvedl) a s námitkami žalované se nevypořádal. Odvolacímu soudu ovšem nic nebránilo v tom, aby (i) z těchto listinných důkazů při svém rozhodnutí vycházel a zhodnotil je, když Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazu listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, či ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011), a poté posoudil, zda vůbec a jaký význam tyto listinné důkazy mají pro právní posouzení věci z hlediska předpokladů pro naturální restituci uvedených v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a zda je tak opodstatněná námitka žalované, že i když řádové sestry žalobkyně v areálu na XY v rozhodné době působily, nevykonávala v něm žalobkyně činnosti uvedené v tomto ustanovení vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Odvolací soud v důsledku uvedených pochybení, jakož i svojí (shora citovanou) argumentací (která je ovšem z hlediska aplikované právní normy a v kontextu jeho rozhodnutí nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, neboť není jasné, k čemu se vztahuje, jak dovolatelka namítá), znemožnil dovolacímu soudu jeho rozhodnutí ohledně nastolené otázky hmotného práva, která byla mezi účastnicemi řízení sporná před soudy obou stupňů, přezkoumat. Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, a že trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je ovšem vyloučeno, aby dovolací soud nahrazoval nedostatky a pochybení odvolacího soudu při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, při dokazování a při právním posouzení věci.

K výkladu ustanovení zákona je možno připomenout Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96, v němž vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, tj. podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Uvedl, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Zároveň dodal, že při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že jeho rozhodnutí je ve zmíněné pasáži nejen nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, ale též překvapivé, neboť součástí spisu (viz čl. 66) je sice dopis ekonomického náměstka České katolické charity ze dne 19. 7. 1963, adresovaný Okresnímu národnímu výboru, finančnímu odboru, majetkové skupině, XY, v němž se vysvětluje struktura České katolické charity před i po roce 1949, ovšem tento listinný důkaz, i když se k němu zástupce žalobkyně vyjadřoval při jednání u soudu prvního stupně dne 22. 2. 2017, nebyl při tomto jednání ani při jiných jednáních u tohoto soudu proveden, jak z obsahu spisu současně vyplývá. Pokud přesto odvolací soud použil tento dopis jako podklad pro své rozhodnutí ve věci, aniž by ovšem jeho obsahem provedl důkaz a aniž by účastníky se svým pohledem na něj předem seznámil, zbavil je tak možnosti skutkově a právně argumentovat. Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud konstantně ve své judikatuře posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009), tedy za takové porušení procesních předpisů, jímž byla dotčena základní práva garantovaná ústavou. K této vadě řízení, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédl dovolací soud z úřední povinnosti. Že by se snad mělo jednat o skutečnosti plynoucí z tohoto dopisu ve smyslu § 121 o. s. ř., tedy obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani nenaznačil.

Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu