Rozhodnutí NS

21 Cdo 2866/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/15/2020
Spisová značka:21 Cdo 2866/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2866.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Skončení pracovního poměru
Smlouva pracovní
Změna pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 65 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2011
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2866/2018-227


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované M. se sídlem v XY, IČO XY, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 60/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2018 č. j. 15 Co 20/2017-198, takto:


I. Dovolání žalované se v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2011 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr účastníků založený pracovní smlouvou ze dne 13. 5. 1991 „trvá i po datu 31. 1. 2011“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 5. 1991 je zaměstnancem žalované, u které pracoval nejprve jako odborný asistent a od 1. 6. 1998 jako docent. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou a dodatky byl opakovaně prodlužován, naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10. 2009 na dobu do 31. 1. 2011. Ujednání o době trvání pracovního poměru žalobce považuje za neplatné, neboť je v „rozporu se zákonným zákazem přímé diskriminace“; žalobce namítá diskriminaci z důvodu věku, kterou dovozuje ze skutečnosti, že zatímco s ním byl prodloužen pracovní poměr na dobu určitou, tak s Z. K., od které je žalobce „o generaci starší“, a tedy „neperspektivní“, žalovaná sjednala pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobce současně namítal, že pro žalovanou s jejím vědomím (ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce) vykonával práci i v době od 1. 2. 2011 do 9. 2. 2011, tj. po uplynutí sjednané doby pracovního poměru, jestliže dne 1. 2. 2011 – poté, co o tom učinil oznámení své přímé nadřízené, vedoucí „Katedry biologie XY“ Z. L. – zkoušel početnou skupinu studentů I. ročníku bakalářského studia z předmětu „Neživá příroda 1“ a v práci následně pokračoval až do doby, kdy mu to bylo vedoucí katedry zakázáno.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 49 C 60/2011-150 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 5. 1991 začal pracovat u žalované jako odborný asistent a na základě „dodatku“ ze dne 24. 6. 1998 jako docent, že pracovní poměr sjednaný na dobu určitou byl následně „několika dodatky“ prodlužován, naposledy „dodatkem“ ze dne 8. 10. 2009 do 31. 1. 2011, že od listopadu 2010 žalobce marně začal usilovat o to, aby jeho pracovní poměr byl prodloužen, že do 31. 1. 2011 žalobce „laboratoř nevyklidil, pouze tam zanechal několik věcí s nápisem ˈvrací M.ˈ“, že 1. 2. 2011 „byl žalobce na pracovišti, společně s kolegou Š. (jenž nebyl jeho nadřízený) zkoušel několik studentů“, že „pokud žalobce byl na pracovišti ve dnech 2. – 7. 2. 2011, nevyvíjel tam žádnou práci s vědomím nadřízeného“, že dne 7. 2. 2011 se žalobce „zúčastnil obhajoby bakalářské práce, již vedl“ a „přednesl přitom svůj posudek a posudek oponenta, byl přítomen části jednání zkušební komise“, že 8. 2. 2011 a 9. 2. 2011 žalobce na pracovišti „s Š. opět zkoušel několik studentů“ a že 10. 2. 2011 vedoucí katedry L. vyzvala žalobce, aby „zanechal aktivit na pracovišti“. Vzhledem k tomu, že zákoník práce ani antidiskriminační zákon „nedovozují jako důsledek neplatnost případných ujednání, která by případně byla vedena diskriminačním úmyslem zaměstnavatele“, soud prvního stupně „nevedl dokazování“ k tvrzenému nerovnému zacházení v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy na dobu neurčitou s K. na Právnické fakultě žalované; zaměstnance pracující na různých fakultách přitom ani nelze s ohledem na specifické podmínky každé fakulty srovnávat. Poté, co shledal, že mezi účastníky nebyl pracovní poměr na dobu neurčitou založen „ani z důvodů uvedených v ustanovení § 39 zák. práce“, neboť s žalobcem bylo možné opakovaně sjednávat pracovní poměr na dobu určitou podle ustanovení § 70 zákona o vysokých školách, se zabýval tím, zda „nedošlo k jeho transformaci podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce“. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že „vyvíjel-li žalobce jakékoli aktivity po 31. 1. 2011 na svém dosavadním pracovišti, nelze to v žádném případě hodnotit jako pokračování v konání prací“. Pokud žalobce na pracovišti „po několik dní byl“, bylo to „způsobeno primárně tím, že žalobce neodevzdal do 31. 1. 2011 (…) pracovní pomůcky, jež mu byly zaměstnavatelem svěřeny, neměl vyrovnány závazky ve vztahu k zaměstnavateli“, proto zaměstnavatel „očekával, že tento pobyt žalobce bude spojen s vyklizením prostor a odevzdáním do té doby neodevzdaných věcí“. Vykonával-li žalobce v této době na pracovišti cokoli, „nejednalo se o práci, kterou vykonával do té doby, spíše o jednotlivé úkony, které navíc budily zdání, že žalobce pouze dokončuje to, co z nejrůznějších důvodů nestihnul do 31. 1. 2011“; navíc žalobce „tento dojem (…) vyvolal a udržoval v něm přinejmenším vedoucí katedry L. a R.“. Žalobce si byl „dobře vědom toho, že žalovaná nechce, aby jejich pracovní poměr po 31. 1. 2011 pokračoval v plném úvazku, a již vůbec ne na dobu neurčitou“. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně postup žalobce označil za jednání „v rozporu se zásadou poctivosti, zásadou slušnosti a zásadou výkonu práv v souladu s dobrými mravy“, jeho jednání hodnotí jako předem promyšlené (účelové), s cílem dosáhnout změny pracovního poměru na dobu neurčitou „cestou ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce“; takovému výkonu práva, který odporuje ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce, proto nelze přiznat ochranu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 č. j. 15 Co 20/2017-198 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že pracovní poměr založený účastníky pracovní smlouvou ze dne 13. 5. 1991 trvá i po datu 31. 1. 2011, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 798 Kč k rukám jeho advokáta. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce o jeho diskriminaci z důvodu věku a s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1211/2017) nesouhlasil ani s argumentací žalobce, že „došlo k nevyvratitelné domněnce o pracovním poměru na dobu neurčitou podle § 39 odst. 5 zákoníku práce“. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil otázku „transformace pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou“ podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce. Zdůraznil, že na rozdíl od sledování pohnutek, jaké vedly žalobce či vedoucí katedry ke konkrétnímu jednání, je třeba vycházet „z konkrétního jednání zúčastněných, z toho, co konkrétně projevili“. Vyšel ze zjištění, že žalobce „zkoušel studenty Pedagogické fakulty z předmětu Neživá příroda ve dnech 1. 2., 8. 2. a 9. 2. 2011“, že dne 7. 2. 2011 „se účastnil obhajoby bakalářské práce studentky, kterou vedl“ a že tak po uplynutí sjednané doby pracovního poměru činil „s vědomím zaměstnavatele“, jestliže „přímá nadřízená žalobce L. přinejmenším od 1. 2. 2011 věděla o tom, že žalobce zkouší, že v této činnosti bude pokračovat i v následujících termínech, kdy přípisem z 8. 2. 2011 ve 12:56 hodin vedoucí katedry výslovně souhlasila s tím, aby žalobce vyzkoušel jím dříve zmiňované studenty“. Na tom podle odvolacího soudu nic nemůže změnit skutečnost, že žalobce byl průběžně „vyzýván k vrácení předmětu či vyklizení laboratoře“. Nešlo o jakési „dokončování práce“, ale o řádný výkon práce v souladu s pracovní smlouvou. Postup žalobce nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, i když „využil vstřícného postoje, eventuálně neznalosti vedoucí katedry“, neboť „své jednání netajil“ a informoval o něm svoji přímou nadřízenou, která „neučinila žádné kroky, aby mu v tomto jednání zamezila“. Odvolací soud proto uzavřel, že „v souladu s ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce došlo k transformaci pracovního poměru žalobce z pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že otázka transformace pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena ve všech souvislostech, popřípadě má být v daných skutkových souvislostech posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhnul právnímu posouzení skutečnosti, že žalobce uváděl žalovanou v omyl o podstatě svých aktivit na M., a jeho výkon práv vyplývajících z pracovního poměru byl tak v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého jednání. Odvolací soud se při řešení této otázky dostatečně nevypořádal s výsledky dokazování, které provedl soud prvního stupně, a své závěry nepodložil vlastním dokazováním ani je jinak neodůvodnil. Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná „projevila svůj souhlas s pokračováním žalobce v práci v původním rozsahu a intenzitě“. Listinnými důkazy a výslechem svědků byl prokázán opak. „Dozkoušení“ několika studentů včetně opravných zkoušek, vždy za přítomnosti Š., chápala vedoucí katedry zcela přirozeně jako osobní podporu studentům ze strany žalobce a dokončení rozdělané práce, nikoliv jako další práci, a tedy pokračování v práci. Hodnocení právních jednání účastníků odvolacím soudem považuje dovolatelka za ryze formální až formalistické. Zdůrazňuje, že v projednávané věci prokazatelně neměla vědomí o pokračování žalobce v práci podle pracovní smlouvy a nemohlo tak dojít ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce k transformaci „skončeného pracovního poměru“ žalobce. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti, protože dovolatelka v něm nenastolila žádnou právní otázku ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle žalobce dovolatelka pouze nesouhlasí s hodnocením skutkového stavu odvolacím soudem, což samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem. Pokud by dovolací soud za vymezenou právní otázku považoval otázku výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, nejedná se podle žalobce o otázku „zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi“, zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka proto uplatnila jiný dovolací důvod, ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže uplatňuje výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (považuje-li „hodnocení právních jednání účastníků odvolacím soudem, shrnuté v odst. 23. odůvodnění jeho rozsudku, za ryze formální až formalistické“) a předestírá-li vlastní skutková zjištění (že „hlavním zkoušejícím předmětu neživá příroda byl J. Š.“, který „jako externista o skončení pracovního poměru žalobce nevěděl“, že „osobním kontaktům s dalšími zaměstnanci katedry se žalobce po 1. 2. 2011 vyhýbal, s vedoucí katedry komunikoval převážně prostřednictvím e-mailu“, a že účastnil-li se žalobce obhajoby závěrečné práce studentky, „obhajoba byla veřejná a žalovaná si neumí představit, jak by žalobci vůbec mohla v účasti na obhajobě bránit“) a vlastní skutkový závěr (že „z žádného právního či faktického jednání vedoucí katedry vůči žalobci (…) nelze dovodit, že by takto projevila svůj souhlas s pokračováním žalobce v práci v původním rozsahu a intenzitě“). Na základě uvedených důvodů nelze proto závěr o přípustnosti dovolání učinit a k této dovolací argumentaci není možné přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 5. 1991 od 16. 5. 1991 jako „odborný asistent“ a od 1. 6. 1998 (na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 24. 6. 1998) jako „docent“. Pracovní poměr žalobce byl uzavřen na dobu určitou do 15. 5. 1992, následně (na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 4. 1992) byl změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou, který se ze zákona opět změnil na pracovní poměr na dobu určitou do 30. 9. 1994 (srov. článek II zákona č. 216/1993 Sb.), jenž byl v následujícím období opakovaně prodlužován, naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10. 2009 do 31. 1. 2011. Před uplynutím takto sjednané doby pracovního poměru žalobce bezúspěšně žalovanou žádal o další prodloužení pracovního poměru. Vedoucí katedry biologie Z. L. (přímá nadřízená žalobce) již dne 25. 1. 2011 připomínala žalobci povinnost vrátit zaměstnavatelem svěřené předměty, což žalobce přislíbil do doby „až dozkouší“. Do 31. 1. 2011 žalobce nevyklidil a žalované nepředal jím užívané prostory (laboratoř) ani nevrátil všechny předměty, které mu žalovaná svěřila. Ve dnech 1. 2. 2011, 8. 2. 2011 a 9. 2. 2011 žalobce společně s externistou Š. zkoušel studenty bakalářského studia z předmětu Neživá příroda a dne 7. 2. 2011 se účastnil obhajoby bakalářské práce, již vedl. E-mailovou zprávou ze dne 1. 2. 2011 odeslanou v 14:52 hodin žalobce informoval svojí přímou nadřízenou, vedoucí katedry L., o tom, že kromě vypsaných termínů dne 1. 2. 2011, 8. 2. 2011 a 9. 2. 2011 vyhověl též žádosti studentů o vyzkoušení dne 9. 2. 2011 a že 7. 2. 2011 počítá se svojí účastí na obhajobě bakalářské práce. Na e-mail L. reagovala ještě týž den v 15:47 hodin tak, že mu poděkovala za informace, sdělila mu, že ho u obhajob „rádi uvidí“, a připomněla vrácení knih. Dalším e-mailem ze dne 8. 2. 2011 žalobce L. požádal o možnost vyzkoušet další dva studenty mimo termíny, jak již o tom informoval, L. ještě ten den s vyzkoušením studentů souhlasila a připomněla dohodu o uvolnění učebny ke dni 11. 2. 2011 žalobcem a žalobci připomněla, že na personálním oddělení si ještě nevyzvedl „výstupní list“. Poté, co žalobce na osobním jednání s děkanem pedagogické fakulty žalované dne 9. 2. 2011 přednesl své stanovisko o přeměně jeho pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou, L. e-mailem žalobci sdělila, že nepovažuje „za žádoucí“, aby se žalobce nadále účastnil zkoušení Š., a urgovala vrácení klíčů od katedry biologie a uvolnění učebny (laboratoře).

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze usuzovat na situaci, že zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce po uplynutí sjednané doby pracovního poměru s vědomím zaměstnavatele pokračuje dále v konání prací. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že jde o posouzení, zda žalobce v době od 1. 2. 2011 do 9. 2. 2011 konal práci pro žalovanou s jejím souhlasem – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 22. 2. 2011, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 28/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“).

Pracovní smlouva může v souladu s ustanovením § 39 zák. práce obsahovat ujednání o době trvání pracovního poměru. Je-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou, končí uplynutím sjednané doby (srov. § 48 odst. 2 zák. práce), ledaže by skončil do té doby jinak (např. okamžitým zrušením či smrtí zaměstnance – srov. § 65 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou, vymezenou pevným datem (přímým časovým údajem), zaniká dnem uvedeným v pracovní smlouvě. Zákon umožňuje, aby se za určitých podmínek pracovní poměr na dobu určitou změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. K tomu může dojít buď na základě dohody stran (dohody o změně obsahu pracovního poměru uzavřené podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce), nebo tzv. přeměnou (transformací) v případech uvedených v ustanoveních § 39 odst. 5 nebo § 65 odst. 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Citované ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Aby mohlo za této situace dojít ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, musí být současně splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. Konáním prací se ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce rozumí výkon jakékoli práce, tedy nejen práce, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonával před uplynutím sjednané doby pracovního poměru, ale i výkon jiné práce, než kterou dosud vykonával, dokonce i práce jiného druhu, než kterou měl vykonávat podle pracovní smlouvy. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil; jinými slovy, nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek, jinak je nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím zaměstnavatele“. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, uveřejněný pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4891/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017).

Pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001) nebo s vědomím jiné fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 568/2005, uveřejněný pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

Z uvedeného plyne, že pracovní poměr nemůže nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoli mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak dal nepochybně najevo, že s jeho dalším výkonem práce nesouhlasí. Ke stejnému závěru bude třeba dospět v případě, kdy zaměstnavatel svůj nesouhlas s dalším výkonem práce neprojevil (s výkonem další práce souhlasil) v důsledku omylu, který zaměstnanec u zaměstnavatele vyvolal (např. lstí).

Jak již bylo uvedeno, ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je proto vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak. Nelze například vyloučit nadstandardní přístup zaměstnance, který s ohledem na dosavadní dobré vztahy se svým zaměstnavatelem, na specifické podmínky výkonu práce u zaměstnavatele a v zájmu zachování své profesní cti se souhlasem zaměstnavatele dokončí práci, kterou do sjednaného dne skončení pracovního poměru nestihl vykonat, aniž by s tím účastníci chtěli spojovat další pokračování jejich pracovněprávního vztahu v podobě pracovního poměru na dobu neurčitou; na konkrétních okolnostech každé posuzované věci potom bude záviset, o jaký vztah se mezi účastníky jedná. Případné pochybnosti o obsahu pracovněprávního úkonu bude třeba odstranit výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce).

Ve smyslu podaného výkladu by zkoušení studentů bakalářského studia z předmětu Neživá příroda ve dnech 1. 2. 2011, 8. 2. 2011 a 9. 2. 2011 a aktivní účast na obhajobě bakalářské práce dne 7. 2. 2011, které žalobce – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – vykonal s vědomím (souhlasem) nejbližší nadřízené zaměstnankyně, bylo možné považovat za pokračování v konání prací ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce jen tehdy, kdyby z vůle účastníků, kterou v této souvislosti projevili, nevyplývalo něco jiného. Z tohoto pohledu však odvolací soud věc neposuzoval, neboť za podstatnou pro závěr, že „v souladu s ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce došlo k transformaci pracovního poměru žalobce z pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou“, považoval jen skutečnost, že uvedené práce žalobce vykonával s vědomím zaměstnavatele, aniž součástí svých úvah učinil další významné skutečnosti vyplývající ze skutkových zjištění soudů; odvolací soud se dostatečně nevypořádal s tím, že ohledně výkonu dalších činností žalobcem pro žalovanou po 31. 1. 2011 proběhla komunikace mezi žalobcem a vedoucí katedry biologie L. a že tato komunikace nebyla vedena ve smyslu pokračování v dosavadní práci docenta jako takové, ale týkala se jen jednotlivých, termínově (časově) vymezených činností (zkoušení studentů dne 1. 2. 2011, 8. 2. 2011, 9. 2. 2011 a 11. 2. 2011 a účasti na obhajobě bakalářské práce dne 7. 2. 2011), jak je sám (z vlastní iniciativy) žalobce vymezil, celá byla vedena na pozadí ukončení činnosti žalobce u žalované (žalobce byl opakovaně vyzýván k vrácení svěřených předmětů, vyklizení učebny a vyzvednutí „výstupního listu“) a její součástí byl příslib žalobce, že svěřené předměty žalované vrátí „až dozkouší“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu