Rozhodnutí NS

26 Cdo 1555/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/18/2019
Spisová značka:26 Cdo 1555/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1555.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přechod majetku státu na obce
Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1555/2018-151

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Vojenské lesy a statky ČR, s.p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Dejvicích, Pod Juliskou 1621/5, zastoupeného JUDr. Radoslavem Žváčkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vítězslava Nováka 763/20, proti žalované obci Bohdalice-Pavlovice, IČO 00291641, se sídlem v Bohdalicích 125, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 266/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2017, č. j. 16 Co 269/2016-123, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2017, č. j. 16 Co 269/2016-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal určení, že Česká republika je výlučným vlastníkem lesního pozemku parc.. XY, zapsaných na LV XY, pro kat. území XY (dále jen „předmětné pozemky“) s právem podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p. s tímto majetkem státu hospodařit (dále jen též „předmětný pozemek“, či jen „pozemek“). Považovala za nesprávný zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je jako vlastník předmětných pozemků zapsána žalovaná, neboť podmínky pro přechod majetku do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly splněny.

Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 10 C 266/2014-96, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 16 Co 269/2016-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem předmětných pozemků, a to s právem žalobce s tímto majetkem státu hospodařit; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že předmětné pozemky byly žalované obci přiděleny rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu ze dne 29. 6. 1950, č. j. 64145/50-II/21, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. K datu 24. 5. 1991 nebyly ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví ČSFR. Měl za prokázané, že byly vždy využívány pro obranu státu, neboť na nich byly umístěny různé vojenské objekty, a tedy sloužily specifickému a nezastupitelnému účelu.

Neztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, že danou věc je třeba posuzovat podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. a že rozhodným datem je den 1. 7. 2000. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015, měl za to, že v daném případě je třeba aplikovat § 2c zákona č. 172/1991 Sb. a že splnění podmínek pro přechod majetku je třeba posuzovat k datu 24. 5. 1991. Vzhledem k tomu, že k rozhodnému datu předmětné pozemky nebyly ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví ČSFR, uzavřel, že podmínky pro přechod majetku na žalovanou nebyly splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnila tím, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015) a věc nesprávně právně posoudil. Namítala, že odvolací soud měl zkoumat, zda Česká republika předmětné pozemky vlastnila k 1. 7. 2000, a nikoli k 24. 5. 1991, a zdůraznila, že nesloužily ke specifickým a nezastupitelným účelům. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle skutkových zjištění jde v posuzované věci o majetek, který byl žalované přidělen přídělovým rozhodnutím ze dne 29. 6. 1950, č. j. 64145/50-II/21, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Vlastnictví k tomuto majetku svědčilo ke dni 24. 5. 1991 ČSFR a ke dni 1. 7. 2000 České republice.

Podle ustálené soudní praxe je nutno restituci přídělového majetku řešit podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a nikoli podle § 2c citovaného zákona (jak uvedl odvolací soud), jež byl vložen zákonem č. 173/2012 Sb. s účinností od 29. 6. 2012 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, nebo ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014, usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007).

Výkladem ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jež do něj bylo včleněno zákonem č. 114/2000 Sb., účinným od 1. 7. 2000, a které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí a dovodil, že je lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. – 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1091/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3016/2010). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.

Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Nelze také pominout, že v těchto případech je důležitý také časový faktor, a dovolací soud proto za významné kritérium pro rozhodnutí považuje také plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i správce, či nájemce) majetku (srov. v předchozím odstavci citovanou judikaturu).

Naproti tomu v dalších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010) se dovolací soud přiklonil k druhé z možných interpretací ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a sice že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy byl předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí).

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku výkladu poměru ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb., když na danou věc nesprávně aplikoval ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Zjistil-li odvolací soud, že k datu 24. 5. 1991 byly předmětné pozemky ve vlastnictví ČSFR, a k datu 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, měl dále zkoumat, zda byly užívány ke specifickým a nezastupitelným účelům (jak tvrdí žalobce) po celou dobu až do současnosti, a to kontinuálně i v době po zániku čsl. federace a sukcesi České republiky na místo původního vlastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3537/2015, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1584/2016).

Těmito okolnostmi se odvolací soud dostatečně nezabýval. Ke zjištění (navíc obecnému), že předmětné pozemky byly vždy užívány k obraně státu, nebyl v řízení proveden žádný důkaz (zakládající listina žalobce včetně dodatků způsob užívání pozemků neprokazuje). Zjištění skutkového stavu je tedy prima facie natolik vadné, že by k němu odvolací soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který ve svém důsledku představuje porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Z vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Na odvolacím soudu tak bude, aby se zabýval způsobem využití jednotlivých pozemků a s ohledem na výsledný závěr pak opětovně posoudil splnění podmínek pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obec.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 3. 2019


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu