Rozhodnutí NS

25 Cdo 922/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:25 Cdo 922/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.922.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/27/2018
IV. ÚS 4292/18
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
05/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 922/2018-412


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: A. O., zastoupený Mgr. Veronikou Kapplerovou, advokátkou se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti žalované: Úrazová nemocnice v Brně, se sídlem Ponávka 139/6, Brno, IČO 00209813, zastoupená JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem Zdislavina 488/10, Brno, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 111/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 155/2016-314,
takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 155/2016-314, ohledně nároku ve výši 34 767 Kč představujícího náklady léčení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Předmětem řízení před odvolacím soudem bylo několik nároků: na náhradu bolestného ve výši 423 360 Kč, na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 252 000 Kč, náhradu nákladů léčení ve výši 34 767 Kč, za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 2009 do budoucna ve výši 17 633 Kč měsíčně a za ztrátu na výdělku za dobu od ledna 1999 do listopadu 2009 ve výši 2 795 800 Kč.

Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5431/2016

Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nákladů léčení nepřevyšuje 50 000 Kč a nejedná se o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Ohledně ostatních nároků není dovolání žalobce přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, odpovídají jím provedeným důkazům. Ze znaleckého posudku MUDr. Šobora a z revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady bylo zjištěno, že je vysoce nepravděpodobná souvislost mezi operací, jíž se žalobce podrobil u žalované, a nákazou žalobce bakterií zlatého stafylokoka s následkem chronického zánětu kostní dřeně, ke které poté s časovým odstupem došlo. Toto skutkové zjištění pak podle odvolacího soudu není vyvráceno ani odborným posouzením MUDr. Škodáčka, jež žalobce v řízení předložil, nepodařilo se mu proto prokázat existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem újmy na zdraví. Odvolací soud hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil. Dovolatel namítá, že jeho současný nepříznivý zdravotní stav vznikl v důsledku zmíněné korekční operace pravé dolní končetiny a doposud nedošlo k ustálení zdravotního stavu, v důsledku čehož nemohlo dojít k promlčení nároku na náhradu škody. Domnívá se taktéž, že námitka promlčení, uplatněná před soudem prvního stupně, je v rozporu s dobrými mravy. Uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právním závěrům, ke kterým odvolací soud dospěl, čímž ovšem nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je sjednocování rozhodovací praxe soudů, podle § 237 o. s. ř. založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Zpochybnění posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného směřuje zásadně pouze proti zjištěnému skutkovému stavu věci a nikoli proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Na závěru o promlčení nároku žalobce rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno není.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, jestliže měl za to, že prokázat příčinnou souvislost mezi nákazou a operací v zařízení žalované má žalobce, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s dlouhodobou ustálenou rozhodovací praxí a dovolací soud ani nespatřuje žádný důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla podle § 237 o. s. ř. posouzena jinak. Ačkoli odpovědnost za škodu podle § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, je i v tomto případě na žalobci, aby prokázal, že újma na zdraví měla příčinu v povaze konkrétní použité věci (okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, mohou spočívat i v nedostatečné sterilnosti či jiné chybějící vlastnosti věci použité při poskytnutí zdravotnické služby). Žalobce tedy nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002, Soubor C 1518, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, Soubor C 4634).

Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalované spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu