Rozhodnutí NS

4 Tdo 1324/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:4 Tdo 1324/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1324.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného
Škoda
Veřejné zasedání
Dotčené předpisy:§ 137 tr. zákoníku
§ 325 odst. 1a,2a tr. zákoníku
§ 265b odst. 1d,g tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1324/2018-34


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného P. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 6 To 136/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 21/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 1 T 21/2017, byl obviněný P. G. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným R. F. [skutek pod bodem I. 1)]. Dále byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se rovněž dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným R. F. [skutek pod bodem I. 2)]. Obviněný sám pak byl uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek II.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil obviněný P. G. tím, že:

I. obviněný P. G. společně s R. F. společně:

1) dne 10. 10. 2016 v době kolem 13:30 hod. v Praze 2, ulici XY, společně vnikli do bytové jednotky č. XY užívané poškozeným L. M. S., nar. XY, tím způsobem, že za užití šroubováku vypáčili dvoukřídlé vstupní dveře domu, následně se vydali k dvoukřídlým dveřím bytové jednotky č. XY, které obviněný G. vypáčil šroubovákem v oblasti oplechování zámku a spodní a horní aretace, čímž společně vnikli do bytu, který prohledali a zaměstnavateli uživatele bytu, poškozené společnosti GE Aviation Czech s. r. o., IČ 27928845, odcizili notebook zn. Dell Latitude E7270, B3YJKC2, v hodnotě 21.095,- Kč, a s takto odcizenou věcí byt neprodleně opustili, kdy tímto jednáním způsobili poškozené společnosti GE Aviation Czech s. r. o., IČ 27928845, se sídlem Beranových 65, Praha 9, škodu odcizením notebooku zn. Dell v hodnotě 21.095,- Kč a poškozené společnosti Prague Classic Rental s. r. o., IČ 01944436, se sídlem Varšavská 254/21, Praha 2 škodu poškozením dveří v hodnotě 3.362,- Kč,

2) dne 13. 10. 2016 v době kolem 06:30 hod. v Praze 1, ulici XY, společně vnikli do budovy M. O. H. poškozené společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., IČ 27566196, tím způsobem, že se obviněný G., zatímco obviněný F. hlídal okolí, pokusil pomocí šroubováku překonat dveře vedoucí ze dvora na recepci hotelového SPA, což se mu nepodařilo a proto se přesunuli ke druhým dveřím vedoucím na recepci hotelového SPA, které za pomocí šroubováku překonali a vnikli do prostor recepce, kde za recepčním pultem odcizili uzavřený kovový trezor zn. Dometic, model č. XY, výrobní číslo XY v hodnotě 841,- Kč, který obsahoval příruční kovovou pokladnu v hodnotě 143,- Kč s finanční hotovostí ve výši 3.000,- Kč, plastovou krabičku s pěti svazky klíčů ke skleněným vitrínám s kosmetickým zbožím v hodnotě 605,- Kč, 29 dárkových certifikátů na služby v hotelových lázních v celkové hodnotě 101.457,- Kč, spropitné pro zaměstnance v celkové hodnotě 1.440,- Kč, 4 ks Appel IPod (2x model XY, 1x model XY, 1x model XY) v celkové hodnotě 5.480,- Kč, náramek z bílého kovu v hodnotě 190,- Kč, vlasový elixír v hodnotě 645,- Kč, mini tiskárnu na štítky zn. Dynamo v hodnotě 742,- Kč, stojánek na šperky s náramkem z korálků v hodnotě 144,- Kč a plastové karty bez hodnoty, kdy poté s takto odcizeným zbožím opustili prostor recepce a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., IČ 27566196, se sídlem Nebovidská 459/1, Praha 1, škodu na odcizených věcech v celkové výši 114.687,- Kč, a škodu poškozením trezoru ve výši 4.323,- Kč,

a obviněný P. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 15 T 25/2011, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 67 To 297/2012, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 30. 12. 2014,

II. obviněný P. G. sám:

dne 13. 10. 2016 v době kolem 7:05 hod. v Praze 1, na zastávce XY po vystoupení z tramvaje č. XY, se vydal společně s odcizeným trezorem z M. O. H. a s obviněným F. k přilehlému stání taxi služby, přičemž k nim přistoupil policista v civilu, poškozený V. H., OEČ: XY, který vyzval obviněné k prokázání jejich totožnosti, načež ti začali utíkat, každý jiným směrem, poškozený začal pronásledovat obviněného G., který držel uzamčený trezor a běžel zpět k tramvajové zastávce, aby nastoupil do tramvaje, což nestihl, proto trezor na zastávce odložil a začal utíkat do ulice XY, kde následně odbočil do XY a následně do XY ulice, kde byl stále vyzýván poškozeným slovy: „Stůj, policie“, a byl jím doběhnut do vzdálenosti asi jednoho metru, obviněný G. se rychle otočil na poškozeného a se slovy: „Tu máš“, ho zasáhl dvěma dávkami slzotvorného prostředku ve spreji přímo do obličeje a opět pokračoval v útěku, i přesto ho poškozený na úrovni vstupu do zahrad XY a XY doběhl, obviněný se opět otočil a chtěl poškozeného opětovně zasáhnout slzotvorným prostředkem, ten však za pomocí hmatů a chvatů útoku zamezil a svedl obviněného na zem, na které obviněný i přes výzvu poškozeného, aby svého jednání zanechal, stále pokračoval v aktivním odporu, při kterém se snažil poškozeného sevřenými pěstmi několikrát zasáhnout do obličeje a těla, načež se obviněný zakousnul poškozenému do bicepsu levé ruky, kdy však neprokousl svrchní oblečení poškozeného, ale tímto jednáním způsobil poškozenému V. H., OEČ: XY, zhmoždění kůže bicepsu levé ruky v oblasti kousnutí, které vyžadovalo lékařské ošetření stejně jako oči podrážděné slzotvorným prostředkem.

Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 T 71/2015, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 9 To 30/2017, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest propadnutí věci a to 1 ks pepřového spreje EQUALIZER2, černé barvy s opaskovou sponou, 1 ks šroubováku a 1 ks mikiny. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 T 71/2015, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 9 To 30/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. G. společně se spoluobviněným R. F. zavázán k povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozeným ˗ společnosti GE Aviation Czech s. r. o. škodu ve výši 21.095 Kč, společnosti Prague Classic Rental s. r. o. škodu ve výši 3.362 Kč a společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., škodu ve výši 4.323 Kč. Obviněný P. G. pak byl zavázán k povinnosti nahradit VZP ČR, škodu ve výši 725 Kč. Poškozené společnosti GE Aviation Czech s. r. o., Prague Classic Rental s. r. o., a KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., byly se zbytkem nároku na náhradu škody odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Spoluobviněnému R. F. pak uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Dále byl obviněný P. G. tímto rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit s již odsouzeným L. L. a ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 1 T 21/2017, podal obviněný P. G. a spoluobviněný R. F. odvolání. Odvolání obviněných směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 6 To 136/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. G. výrok o vině pod bodem I. 1), 2), celý výrok o trestu a způsobu jeho výkonu a výrok o náhradě škody poškozeným společnostem GE Aviation Czech s. r. o., Prague Classic Rental, s. r. o., KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o. Ohledně spoluobviněného R. F. zrušil celý výrok o vině, o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu a výrok o náhradě škody a podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 116/2016. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [bod I. 1), 2)], kterých se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku společně se spoluobviněným R. F. Spoluobviněného R. F. uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [bod I. 1)] a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku [body I. 1), 2), 3)]. Uvedených trestných činů se podle tohoto soudu dopustil obviněný P. G. tím, že:

I. obviněný P. G. společně s R. F. společně:

1) dne 10. 10. 2016 v době kolem 13:30 hod. v Praze 2, ulici XY, společně vnikli do bytové jednotky č. XY užívané poškozeným L. M. S., nar. XY, tím způsobem, že za užití šroubováku vypáčili dvoukřídlé vstupní dveře domu, následně se vydali k dvoukřídlým dveřím bytové jednotky č. XY, které obviněný G. vypáčil šroubovákem v oblasti oplechování zámku a spodní a horní aretace, čímž společně vnikli do bytu, který prohledali a zaměstnavateli uživatele bytu, poškozené společnosti GE Aviation Czech s. r. o., IČ 27928845, odcizili notebook zn. Dell Latitude E7270, B3YJKC2, v hodnotě 21.095,- Kč, a s takto odcizenou věcí byt neprodleně opustili, kdy tímto jednáním způsobili poškozené společnosti GE Aviation Czech s. r. o., IČ 27928845, se sídlem Beranových 65, Praha 9, škodu odcizením notebooku zn. Dell v hodnotě 21.095,- Kč a poškozené společnosti Prague Classic Rental s. r. o., IČ 01944436, se sídlem Varšavská 254/21, Praha 2 škodu poškozením dveří v hodnotě 3.362,- Kč,

2) dne 13. 10. 2016 v době kolem 06:30 hod. v Praze 1, ulici XY, společně vnikli do budovy M. O. H. poškozené společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., IČ 27566196, tím způsobem, že se obviněný G., zatímco obviněný F. hlídal okolí, pokusil pomocí šroubováku překonat dveře vedoucí ze dvora na recepci hotelového SPA, což se mu nepodařilo a proto se přesunuli ke druhým dveřím vedoucím na recepci hotelového SPA, které za pomocí šroubováku překonali a vnikli do prostor recepce, kde za recepčním pultem odcizili uzavřený kovový trezor zn. Dometic, model č. XY, výrobní číslo XY v hodnotě 841,- Kč, který obsahoval příruční kovovou pokladnu v hodnotě 143,- Kč s finanční hotovostí ve výši 3.000,- Kč, plastovou krabičku s pěti svazky klíčů ke skleněným vitrínám s kosmetickým zbožím v hodnotě 605,- Kč, 29 dárkových certifikátů na služby v hotelových lázních v celkové hodnotě 101.457,- Kč, spropitné pro zaměstnance v celkové hodnotě 1.440,- Kč, 4 ks Appel IPod (2x model XY, 1x model XY, 1x model XY) v celkové hodnotě 5.480,- Kč, náramek z bílého kovu v hodnotě 190,- Kč, vlasový elixír v hodnotě 645,- Kč, mini tiskárnu na štítky zn. Dynamo v hodnotě 742,- Kč, stojánek na šperky s náramkem z korálků v hodnotě 144,- Kč a plastové karty bez hodnoty, kdy poté s takto odcizeným zbožím opustili prostor recepce a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., IČ 27566196, se sídlem Nebovidská 459/1, Praha 1, škodu na odcizených věcech v celkové výši 114.687,- Kč, a škodu poškozením trezoru ve výši 4.323,- Kč,

a obviněný P. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 15 T 25/2011, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 67 To 297/2012, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 30. 12. 2014.

Obviněnému P. G. soud druhého stupně uložil za uvedené přečiny a za zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal nedotčen a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 T 71/2015, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 9 To 30/2017, podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest propadnutí věci a to 1 ks pepřového spreje EQUALIZER2, černé barvy s opaskovou sponou a 1 ks mikiny. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 T 71/2015, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 9 To 30/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Spoluobviněnému R. F. pak uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným ˗ společnosti GE Aviation Czech s. r. o. škodu ve výši 21.095 Kč, společnosti Prague Classic Rental s. r. o. škodu ve výši 3.362 Kč a společnosti KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., škodu ve výši 4.323 Kč. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti spoluobviněného R. F. podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu poškozenému J. K. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození GE Aviation Czech s. r. o., společnost Prague Classic Rental s. r. o., a společnost KARMELITSKÁ HOTEL s. r. o., odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného P. G. nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 6 To 136/2018 podal obviněný P. G. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Naplnění těchto dovolacích důvodů dovozuje z toho, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení a veřejného zasedání, a v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.

Obviněný konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily skutkový stav a nesprávně skutek právně posoudily. Podle dovolatele odůvodnění rozsudku neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., když soud nerozvedl, z jakých důvodů neuvěřil jeho obhajobě, přičemž soud druhého stupně se záměrně vyhnul posouzení toho, zda čin byl spáchán se zbraní. Zdůrazňuje, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že pepřový sprej použil předtím, než došlo k jeho dostižení poškozeným a že by mu bylo známo v okamžiku, kdy ho použil, že poškozený je policistou.

V rámci naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání podle § 233 odst. 1 tr. ř, tudíž nebyly dodrženy lhůty podle § 223 odst. 2 tr. ř. Pokud soud druhého stupně uvádí, že ho obesílal na všech známých adresách, tak žádné předvolání neobdržel. Závěr soudu druhého stupně, že o nařízeném veřejném zasedání věděl, pomíjí, že se k veřejnému zasedání dostavil s hodinovým zpožděním, když o jeho konání se dověděl jen náhodně, ráno totiž kontaktoval svého ustanoveného obhájce a od jeho asistentky se o konání veřejného zasedání dověděl.

Obviněný dále zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že dovolacímu soudu obecně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Poukazuje ovšem na judikaturu zejména Ústavního soudu, ze které vyplývá, že v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a za takové situace může Nejvyšší soud přezkoumat i skutkové zjištění soudů nižších stupňů. Následně nedostatečná skutková zjištění namítá ve vztahu k bodu II. rozsudku soudu prvního stupně. Soudy totiž zcela ignorovaly jeho obhajobu, že nevěděl, že poškozený je policistou v době použití pepřového spreje, tudíž nemohl čin spáchat se zbraní. Podle jeho názoru výpověď poškozeného H. nelze považovat za věrohodnou, neboť to byl právě soud prvního stupně, který změnil skutková zjištění ohledně prokázání příslušnosti k Policii ČR tímto poškozeným. Zdůrazňuje, že výpovědi poškozeného nelze přisuzovat větší důkazní hodnotu a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Poukazuje i na skutečnost, že do spisu nebyl dodán záznam o incidentu, který byl pořízen, když se nejednalo o pochybení, ale záměr Policie ČR, která si tyto záznamy pořizuje běžně. Soudy ignorovaly zásadu in dubio pro reo a je zřejmé, že chtěly udržet právní kvalifikaci, že se skutku dopustil se zbraní. Výpověď svědka K., na kterou poukazují soudy nižších stupňů, podle jeho názoru nic neprokazuje. Z jeho výpovědi totiž nevyplývá, že by viděl, že pepřový sprej použil v době, kdy věděl, že jej stíhá policista a že by ho použil před tím, než došlo k jeho dostižení poškozeným. Dále pak velmi podrobně rozvádí výpověď tohoto svědka, a jaké skutečnosti z jeho výpovědi podle jeho názoru vyplývají. Útok se zbraní tedy byl proveden v době, kdy nevěděl, že jedná s policistou. Proto má za to, že nebyl naplněn znak, že se trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku dopustil se zbraní. Jeho jednání tedy mohlo být maximálně posouzeno jako násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Ve vztahu k bodu I. 2) namítá chybné posouzení výše způsobené škody ve vztahu k odcizeným dárkovým certifikátům. Předmětné dárkové certifikáty totiž žádnou hodnotu nemají, když i odborná literatura dospěla k závěru, že do prodejní ceny nelze zahrnout hodnotu neposkytnutí nebo neprovedení služby v penězích. Odkaz soudu druhého stupně na stravenky je nepřípadný, když tyto lze použít téměř kdekoliv, zatímco předmětné dárkové certifikáty jen v jednom hotelu. Škodu tedy může představovat jen hodnota použitého papíru. V této souvislosti by ani nestačila jeho nevědomá nedbalost ve vztahu k předmětným dárkovým certifikátům.

Ohledně uloženého trestu obviněný uvádí, že tento nemůže obstát, když trest byl ukládán podle ustanovení § 325 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc soud druhého stupně nevzal v úvahu, že jeho jednání bylo posouzeno, na rozdíl od soudu prvního stupně, jako pokračující trestný čin, čemuž nebyl dán výraz v uloženém trestu.

V závěru podaného dovolání obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr. ř. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 635/2018, nejprve velmi podrobně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých konkrétních skutečnostech jejich naplnění dovozuje. Ve vztahu k námitce, že se nemohl obviněný účastnit veřejného zasedání, uvádí, že tuto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině by jí ovšem bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný ovšem neuvádí, která konkrétní ustanovení o přípravě veřejného zasedání a doručování byla porušena, když státní zástupce zároveň konstatuje, že za určitých podmínek by bylo možno považovat vyrozumění o konání veřejného zasedání za doručené i uložením. Odkaz na ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. považuje za poněkud nepřiléhavý, když samotné nedodržení lhůt přípravy k veřejnému zasedání nezakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůrazňuje, že obviněný je povinen konkretizovat, k jakému porušení předpisů týkajících se účasti obviněného u veřejného zasedání došlo. Proto vyjadřuje přesvědčení, že kusé námitky dovolatele nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřadit.

Ani další část uplatněné dovolací argumentace neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný formálně namítá absenci subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění k té části jednání, kdy použil pepřový sprej vůči poškozenému a v té souvislosti žádá použití mírnější právní kvalifikace podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při formulování těchto námitek ovšem obviněný nevychází ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž ze své verze události. Následně státní zástupce rozvádí, jaké skutečnosti vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek obviněného. Obviněný rovněž formálně namítá existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, ovšem fakticky se domáhá jiného hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Navíc námitky obviněného částečně směřují proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř.

Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti uloženému trestu, když obviněný namítá, že trest mu neměl být ukládán podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka ovšem vychází ze skutkových námitek proti výroku o vině. Jinak lze sice v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nesprávnost hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. nesplnění podmínek pro ukládání souhrnného trestu, ovšem nikoliv nerespektování § 39 a násl. tr. zákoníku. O takovou situaci se v dané věci nejedná. Obecně lze námitky proti uloženému trestu vznášet v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které se ovšem vztahují k situaci, že byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu či trest nepřípustný. Zdůrazňuje, že obviněnému byl uložen trest v rámci trestní sazby a že skutečnost, že byl uznán vinným menším počtem trestných činů, neznamená, že je mu nutno automaticky uložit mírnější trest. Navíc v dané věci se rozsah trestné činnosti nijak nezměnil.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se výroku o výši způsobené škody ve vztahu k dárkovým poukázkám. S uplatněnou argumentací vyjadřuje ovšem nesouhlas, když předmětem trestného činu krádeže mohou být i tzv. legitimační papíry, se kterými je spojena v případě jejich ztráty nenahraditelná újma. Může se jednat např. o různé vstupenky, jízdenky apod., když hodnota těchto papírů spočívá v hodnotě jejich plnění, k jejímuž poskytnutí opravňují. Obdobně je třeba postupovat u tzv. papírů, které lze, byť v omezeném rozsahu, použít v určitém okruhu prodejen, provozoven apod., kdy se těmito poukázkami platí fakticky místo peněz. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1185/2016, které řešilo obdobnou situaci. Proto lze za škodu považovat cenu služeb, které mohly být dárkovými poukázkami zaplaceny. Dovolateli lze toliko přisvědčit jen v tom směru, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 87/2014 je nepřiléhavý, neboť toto se týká skutku, jehož podstatou bylo vylákání hotových peněz, nikoliv odcizení dárkového poukazu.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání o podaném odvolání. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ve způsobu hodnocení provedených důkazů, v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci, v tom, že nenaplnil znak, že útočil na úřední osobu se zbraní, v porušení zásady in dubio pro reo a v chybném posouzení výše způsobené škody.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil právně relevantním způsobem námitky týkající se naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., byť s jistými výhradami, a ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky ohledně výše způsobené škody. Ve vztahu ke zbývající argumentaci lze uzavřít, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Z pohledu jednotlivých námitek pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.

Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je možno podřadit námitku týkající se tvrzení, že obviněný nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, byť s jistou dávkou tolerance. Obecně je třeba uvést, že použitá argumentace je velmi kusá a stručná, když v podstatě obviněný jen namítá, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání podle § 233 odst. 1 tr. ř. a že nebyly dodrženy lhůty podle § 233 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že byť v dovolání, v části označené jako dovolací důvody (II.), obviněný odkazuje pouze na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tak v části označené jako přítomnost dovolatele na veřejném zasedání (IV.) výslovně cituje § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto je třeba mít za to, že obviněný v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. označil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., věta první. Jak již bylo naznačeno, zvolená dovolací argumentace je velmi kusá a stručná. Za takové situace platí, že se Nejvyšší soud s uplatněnou argumentací může vypořádat jen obecně, tato nemůže být předmětem podrobného přezkumu v rámci dovolacího řízení, neboť není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet si právní argumentaci obviněného, což zajišťuje jeho povinné zastoupení v rámci dovolacího řízení obhájcem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).

Obviněný konkrétně namítá, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání. Soud druhého stupně primárně rozhoduje o podaném odvolání ve veřejném zasedání, když v neveřejném zasedání může rozhodnout toliko za předem stanovených zákonných podmínek (např. odvolání je podáno opožděně). Konání veřejného zasedání upravuje § 232 až § 238 tr. ř., když přípravu k veřejnému zasedání upravuje § 233 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z dikce předmětného ustanovení je nepochybné, že obviněný jako osoba, která dala svým návrhem podnět (podal odvolání) k veřejnému zasedání se o jeho konání vyrozumí, když předvolat se musí toliko tehdy, jestliže podle soudu druhého stupně je jeho účast nutná. V dané věci byl obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn, přičemž vyrozumění mu bylo zasíláno na adresu jeho trvalého pobytu, když podle § 63 odst. 2 tr. ř. neoznačil žádnou jinou adresu jako adresu pro účely doručování v dané trestní věci, takže musel být srozuměn s tím, že na tuto adresu bude orgány činnými v trestním řízení obesílán a že prostřednictvím této adresy s ním budou orgány činné v trestním řízení komunikovat. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně kromě této adresy doručoval obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání ještě na další dvě adresy, na kterých se podle spisového materiálu někdy zdržoval. Lze tedy konstatovat, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl nejen na adrese jeho trvalého pobytu, ale i na dalších adresách, na kterých se v průběhu řízení někdy zdržoval a které se podařilo zjistit z centrální evidence obyvatel. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně učinil maximálně možná opatření k doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému. Obviněný dále bez nějaké bližší argumentace uvádí, že žádné z vyrozumění o konání veřejného zasedání neobdržel. Byť v tomto směru nic bližšího nenamítá, je třeba odkázat na ustanovení § 64 tr. ř. upravující doručování do vlastních rukou. V předmětné věci se jednalo o doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání do vlastních rukou, přičemž nebylo vyloučeno uložení zásilky podle § 64 odst. 5 tr. ř. Předmětné zásilky byly řádně doručeny uložením, tak jak to stanoví § 64 odst. 4 tr. ř., když 10. den uložení se považuje za doručený. Skutečnost, že si obviněný vyrozumění o konání veřejného zasedání fakticky nepřevzal, je nerozhodná, neboť takový postup zákon umožňuje (viz § 64 odst. 4, věta první tr. ř.) a soud druhého stupně mohl konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Nad rámec těchto úvah je třeba konstatovat, že o vědomosti obviněného o konání veřejného zasedání nakonec svědčí i skutečnost, že se k veřejnému zasedání, byť opožděně, dostavil. Obhájce obviněného navíc při zahájení veřejného zasedání nežádal o odročení veřejného zasedání, netvrdil, že by se snad obviněný o konání veřejného zasedání dověděl až ráno apod. Proto lze považovat uplatněnou námitku za zjevně neopodstatněnou.

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a na základě tohoto tvrzení zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, když k věci podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, přičemž ani samotný obviněný nenamítá, že by snad nebyl rozsah dokazování úplný. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem odůvodnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 10-12 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud závěr o vině obviněného pod skutkem II. nestaví pouze na výpovědi poškozeného H., ale i na výpovědi svědka K. a dalších provedených důkazech.

Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s argumentací uplatněnou v rámci dovolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž tyto náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky a proto v dané věci není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného H. Zde je třeba podotknout, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti tohoto poškozeného zabýval, přičemž dospěl k závěru, že poškozený je věrohodný, neboť jeho výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována výpovědí svědka K., ale i listinnými důkazy. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na samotnou výpověď obviněného, ze které se podává, že se dozvěděl, že poškozený je policista až poté, co byl poškozeným doběhnut a sražen na zem. Toto jeho tvrzení je ovšem v rozporu s výpovědí svědka K., který není na věci nijak zainteresován, z jehož výpovědi vyplývá, že v době, kdy poškozený obviněného zalehl, tak obviněný křičel „pusť mě, já nevěděl, že jsi policista“, přičemž tento svědek v tomto okamžiku nevěděl, že poškozený je policistou a toto ani v tomto momentu nesděloval poškozený. Jinak vyjádřeno, z jeho výpovědi je nepochybné, že obviněný musel vědět o tom, že poškozený je policistou už předtím, než ho poškozený doběhl a zalehl, což je v rozporu s jeho obhajobou, že toto zjistil dodatečně až poté, co ho poškozený zalehl. Pokud obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, tak tento odkaz je nepřípadný, když v dané věci se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť jak bylo naznačeno, věrohodnost výpovědi poškozeného je potvrzována dalšími důkazy. K další námitce spočívající v tom, že samotný soud prvního stupně považoval výpověď poškozeného za nevěrohodnou, když upravil jistým způsobem popis skutku, je nezbytné uvést, že se ze strany obviněného jedná toliko o jeho intepretaci postupu soudu, který vypustil ze skutku, že se poškozený při výzvě k prokázání totožnosti legitimoval, když k tomuto postupu ho vedla nikoliv skutečnost, že by poškozenému nevěřil ale fakt, že výzva nebyla provedena podle zákona o Policii ČR. Dále jen ve skutku upřesnil, co poškozený při pronásledování na obviněného křičel, když samotný poškozený u hlavního líčení vypověděl, že křičel „Stůj, policie“ a nikoliv „policie, jménem zákona stůj“, když ovšem z obou vyjádření je nepochybné, že obviněnému muselo být známo, že ho pronásleduje policista. Za této situace skutkový závěr soudů nižších stupňů, že obviněný věděl, že ho pronásleduje policista a přesto vůči němu použil zbraň, konkrétně pepřový sprej, má oporu v provedeném dokazování.

Pokud obviněný dále namítá, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal se zbraní, mohlo by se navenek jevit, že tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je ovšem nepochybné, že obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a na podkladě vlastní verze skutkového děje sekundárně dovozuje, že nepoužil vůči úřední osobě zbraň, neboť nevěděl, že ho pronásleduje policista. Tato argumentace má procesní charakter a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

Obviněný totiž porušení zásady in dubio pro reo opětovně dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Jak již bylo konstatováno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku týkající se toho, že soudy nižších stupňů chybně posoudily výši způsobené škody pod bodem I. 2) rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že obviněný zpochybňuje naplnění škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, obviněný namítá, že výše způsobené škody byla stanovena v rozporu s § 137 tr. zákoníku (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1531/2015). Podle § 137 tr. zákoníku při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. V dané věci je předmětem řešení otázka, jaká vznikla škoda v případě odcizení dárkových certifikátů na služby v hotelových lázních. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že při stanovení škody je třeba vycházet z ceny dárkových certifikátů, za které se tyto v předmětném zařízení prodávaly. Je tomu tak proto, že dárkové certifikáty byly prodávány za určitou cenu a ve výši této ceny bylo po předložení dárkových certifikátů poskytnuto osobě, která je předložila, plnění. Jinak řečeno, pokud by tato osoba neměla předmětný dárkový certifikát, musela by za poskytnuté služby zaplatit částku rovnající se ceně dárkového certifikátu. Dárkový certifikát tedy představuje ve své podstatě tzv. legitimační papír, jehož hodnota nespočívá v jeho užitných vlastnostech, nýbrž v hodnotě plnění, k jejímuž poskytnutí opravňují. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že tyto dárkové certifikáty mohly být poskytnuty jen v konkrétním zařízení, tak nelze pominout úřední záznam o podaném vysvětlení s A. N., který byl čten za souhlasu stran a ze kterého je zřejmé, že dárkové certifikáty nebyly na jméno, takže v případě předložení bez ohledu na osobu, která je předloží, muselo být takové osobě poskytnuto plnění odpovídající hodnotě tohoto dárkového certifikátu. Proto je možno uzavřít, že škodu v případě dárkových certifikátů představuje hodnota jejich plnění, nikoliv cena papíru, na kterém byly vytištěny, jak namítá obviněný. K námitce obviněného, že dárkové certifikáty nechtěl použít je třeba uvést, že tato je nerozhodná, důležité je, že se zmocnil věcí v této hodnotě. Proto lze námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.

Rovněž další námitka obviněného týkající se uložení nepřiměřeně přísného trestu nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulované námitky směřují do výroku o uloženém trestu, nikoliv do právního posouzení skutku. Navíc obviněný při formulování těchto námitek vychází z toho, že nenaplnil odstavec 2 § 325 tr. zákoníku, takže zpochybňuje skutková zjištění soudů, že jednal se zbraní. Jedná se ve své podstatě o procesní námitku. Obecně je přesto možno konstatovat, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudů, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.

Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba zdůraznit, že obviněný byl za nejpřísněji trestný čin, kterým byl v dané věci uznán vinným [§ 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do šesti let. Trest mu byl uložen mírně pod polovinou trestní sazby stanovené § 325 odst. 2 tr. zákoníku. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že obviněný je odsuzován za více trestných činů a byl mu ukládán podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když vzhledem ke skutečnosti, že je mu ukládán souhrnný trest k nepodmíněnému trestu, uložení jiného trestu nepřicházelo vzhledem k dikci § 43 odst. 2 tr. zákoníku v úvahu. Pokud obviněný zdůrazňuje, že soudem druhého stupně byl odsouzen za méně trestných činů, než soudem prvního stupně, a že se tato skutečnost neprojevila v uloženém trestu, je třeba uvést, že rozsah trestné činnosti se nezměnil, takže z tohoto pohledu pro případné snížení trestu nebylo důvodu.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantním způsobem, ale byl zjevně neopodstatněný.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová