Rozhodnutí NS

24 Cdo 3559/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:24 Cdo 3559/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3559.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/07/2019
I.ÚS 2252/19
I.ÚS 2252/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3559/2018-465


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Z. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 324//12a, proti žalovaným 1) P. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, 2) A. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, 3) J. L., narozenému XY, bytem XY, 4) L. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Sodomkova 1558/12, a 5) P. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Horkám 415/16, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 340/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018, č. j. 18 Co 294/2017-370, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2017, č. j. 30 C 340/2015-217, výrokem I. určil, že L. L., narozená XY, zemřelá dne 6. října 2014, byla ke dni svého úmrtí v uvedeném rozsahu spoluvlastnicí označeného nemovitého majetku, výrokem II. zamítl žalobu na určení, že shora jmenovaná byla ke dni svého úmrtí vlastnicí označené bytové jednotky včetně uvedeného spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu a označeného pozemku, a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce a žalovaných 1), 2) a 4) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. února 2018, č. j. 18 Co 294/2017-370, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadeném výroku I. tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, dále změnil nákladový výrok V. rozsudku soudu prvního stupně způsobem vymezeným ve výroku II., a navazujícími výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Po provedeném řízení odvolací soud uzavřel, že v daném případy nebyly shledány podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. pro neplatnost právního úkonu učiněného zůstavitelkou dne 19. června 2009 a spočívajícího ve zmocnění jejího manžela J. L. k uzavření darovacích smluv, na jejichž základě byl posléze proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1), 3) a 4) k předmětnému nemovitému majetku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající (vycházeje z obsahu podaného dovolání) v nesprávném právním posouzení věci ohledně pominutí právně významných okolností, jež podle dovolatele zakládaly důvod k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., avšak nevymezil v něm předpoklady přípustnosti svého dovolání podle § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V posuzovaném případě dovolatel v zásadě zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, preferuje svou skutkovou verzi věci, na jejímž základě pak předkládá svůj právně kvalifikační závěr, jímž oponuje právnímu posouzení věci učiněnému odvolacím soudem. Jelikož však v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), nemůže dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

Za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat ani tu část dovolání, v níž dovolatel (v čl. IV. svého dovolání) namítá, že: „odvolací soud v projednávané věci nedůvodně aplikoval závěry z některých judikátů Ústavního soudu ČR o tom, že nebyla prokázána dostatečná míra pravděpodobnosti duševní poruchy posuzované osoby, aby mohl soud učinit závěr o neplatnosti napadeného právního jednání.“ V tomto směru dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, který zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. V tomto případě ovšem dovolání ani v uvedeném směru nesplňuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.

Odhlédnuvše od shora uvedeného lze z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (bod 25) zjistit, že odvolací soud v rozhodnutí poukazuje též na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 173/13 a z něj pak výslovně cituje právní závěr, že: „spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude dosažena již stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, přičemž pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti musí soudy pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.“ Z dalšího textu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se pak podává, že odvolací soud se právě tímto nosným právním názorem Ústavního soudu řídil a v žádném případě nepreferoval právní názor, že k závěru o aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. musí být zajištěn podklad v podobě „stoprocentně“ zjištěného skutku.

Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo ve svém rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalovaní 1) až 4) v písemných vyjádřeních k dovolání žalobce pominuli důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněnými úkony právní služby jejich advokáty spojovat jimi v dovolacím řízení účelně vynaložené výdaje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu