Rozhodnutí NS

6 Tdo 1217/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:6 Tdo 1217/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1217.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1217/2018-20


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 28 To 7/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 2/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.

Odůvodnění:
I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 5 T 2/2017, byl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“) shledán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku daného rozsudku.

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému J. P. (dále jen „poškozený“) nemajetkovou újmu ve výši 10.000 Kč.

    3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 28 To 7/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.
        4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebylo rozhodnuto podle skutečného objektivního stavu věci.

        5. V odůvodnění svého dovolání předně uvedl, že z popisu skutkového děje nevyplývá, že by měl poškozenému nějak ublížit nebo po něm požadovat vydání telefonu. Poté namítl, že výrok rozsudku nalézacího soudu o náhradě škody postrádá informaci plynoucí z čestného prohlášení poškozeného, že mu měl dát 10.000 Kč ještě před hlavním líčením, čímž navíc vyjádřil upřímnou lítost nad svým jednáním, což soudy nižších stupňů nevyhodnotily. Dále konstatoval, že ani svědkyně L. D., jež nemohla nic dobře vidět, nepotvrdila jednání, které mu je kladeno za vinu, načež namítl, že její výpověď byla hodnocena neobjektivně a byla jí „přiznána větší vážnost, než tato sama uvedla,“ když zejména soud druhého stupně jejímu tvrzení „přiřadil hodnotu, která ani u OS CL nezazněla“, čímž měl porušit jeho procesní práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. „Obdobně i tak“ měla být podle obviněného hodnocena výpověď svědka J. Z. Další výhrady vznesl vůči přísnosti uloženého trestu s tím, že nebylo možné přihlížet k jeho předchozímu odsouzení, neboť předchozím rozsudkem byl uznán vinným pro sazení semínek, která hodlal pěstovat jen pro sebe, nikoliv na prodej, a vzrostlé rostlinky nakonec vydal policii, přičemž se to stalo v době, kdy neměl motivaci k jinému chování, zatímco dnes má manželku a dne 21. 5. 2018 se mu narodila dcera, takže je zcela někdo jiný a nemá zájem na tom, aby někoho vydíral nebo přepadal. V daném kontextu rovněž zmínil, že v době skutku měl kolo za 70.000 Kč a rozhodně neměl v úmyslu požadovat mobilní telefon za nějakých 1.000 až 2.000 Kč. Zdůraznil, že pokud poškozenému řekl, aby mu vydal telefon, tak to nebylo pro něj, nýbrž pro opilého J. Z., který měl telefon někde ztratit a tvrdit, že ho má poškozený, který jej však neměl, takže od dalšího jednání proti němu upustil. Vyjádřil proto názor, že jeho jednání se mohlo posoudit jako výtržnictví, byť na místě nebyl nikdo jiný než svědkyně L. D., rozhodně však nikoliv jako loupež. K odepření výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že tak učinil na podnět obhájkyně, byť sám vypovídat hodlal a poškozenému před hlavním líčením uhradil částku 10.000 Kč. Opětovně podotkl, že si není vědom toho, že by se dopustil „skutku“ loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, což má potvrzovat i shora již zmiňované čestné prohlášení poškozeného. Nadto uvedl, že dne 18. 6. 2018 prodělal operaci a že zatím nemůže vykonávat práci, takže pečuje o svou dceru a syna své manželky, načež zmínil rovněž své dobré zaměstnání, o které by přišel, a pokud by ho měl někdo zaměstnat v budoucnu, tak by na něj musel nahlížet velice špatně, protože se podle soudů nižších stupňů dopustil loupeže, kteroužto kvalifikaci označil za nepříznačnou.

        6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu trestu, který mu byl nařízen rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 6. 2018, a to do doby rozhodnutí o jeho dovolání.

          7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že se k němu vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání.
            III.

            8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

            9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 28 To 7/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
              10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

              11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

              12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                13. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                  IV.
                    14. Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolací argumentace obviněného vztažená k výroku o vině směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně L. D., potažmo výpovědi svědka J. Z.) a vadná skutková zjištění ohledně toho, že se dopustil skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní, v podstatě protichůdné, verze skutkového děje, když nejprve konstatuje, že po poškozeném nepožadoval vydání telefonu, neboť pro to ani neměl důvod (v době spáchání činu vlastnil kolo v hodnotě 70.000 Kč), načež vzápětí uvádí, že po poškozeném požadoval vydání ztraceného telefonu svědka J. Z., který však poškozený u sebe neměl, takže od dalšího jednání vůči němu upustil. Toliko na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje závěr o „nepříznačné“ právní kvalifikaci jeho skutku jako trestného činu loupeže.

                    15. Obviněný tak v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní námitky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti zejména v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                    16. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

                    17. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci se nejedná o žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (jehož existenci obviněný ostatně ani výslovně nenamítá). K jeho výtkám vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů tak uvádí pouze ve stručnosti následující.

                      18. Obě verze skutkového děje předkládané obviněným, tedy (a) že po poškozeném nepožadoval vydání telefonu, popř. (b) že po něm požadoval vydání telefonu svědka J. Z., byly soudy nižších stupňů bezpečně vyvráceny s oporou o provedené důkazy. Soudy obou stupňů přitom na podkladě výpovědi poškozeného, podpořené výpovědí svědkyně L. D. a listinnými důkazy (zejména protokolem o ohledání místa činu ve spojení s lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozeného, jež dokládají jeho zranění i posttraumatickou stresovou poruchu jako následek přepadení), dospěly k odlišnému (než v dovolání prezentovanému) závěru, že obviněný po poškozeném opakovaně požadoval vydání jeho mobilního telefonu (což poškozený sdělil bezprostředně i svědkyni L. D.), při čemž ho držel za ruku, a poté, co mu poškozený mobil nevydal, jej udeřil pěstí do levé tváře. Obviněný navíc v dovolání zcela pomíjí tu část skutkového děje, podle níž poškozeného následně dojel na autobusovou zastávku, kde ho opět udeřil pěstí do levé strany obličeje, v důsledku čehož poškozený hlavou rozbil sklo autobusové čekárny a utrpěl povrchní poranění záušní oblasti, jakož i posttraumatickou stresovou poruchu. V dané souvislosti přitom nutno podotknout, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozeného jakožto přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími (přímými i nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pouze pro úplnost lze poznamenat, že jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, jelikož vůči poškozenému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, k čemuž lze dodat, že ublížení na zdraví zmiňované v úvodu dovolání není znakem daného trestného činu.

                      19. Pokud pak obviněný poukazuje na čestné prohlášení poškozeného ze dne 15. 5. 2018, jež přiložil k dovolání, tak je nutno připomenout, že jde o listinu z období po konání odvolacího řízení, přičemž tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nejsou v dovolacím řízení přípustná, jelikož zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje podle skutkového a právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Nadto lze zmínit, že tvrzení obviněného, že měl poškozenému uhradit částku ve výši 10.000 Kč ještě před hlavním líčením, z dokazování provedeného před soudy nižších stupňů (ani z přiloženého čestného prohlášení) nikterak nevyplývá.

                        20. Se zřetelem k výše uvedenému je potřeba uvést, že soudy obou stupňů si byly dobře vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (k čemuž nutno poznamenat, že při hodnocení svědeckých výpovědí přihlédly náležitě jak k částečné zrakové indispozici svědkyně L. D., tak k patrnému ovlivnění svědka J. Z. alkoholem) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.

                        21. V daných souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

                          22. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a zejména z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
                            23. Obviněný pak vedle shora zmíněných námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů nižších stupňů vznesl výhrady rovněž vůči přísnosti uloženého trestu.
                              24. K tomu Nejvyšší soud předně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

                              25. Se zřetelem k výše uvedeným obecným východiskům Nejvyšší soud konstatuje, že ani námitkám obviněného směřujícím vůči přísnosti (nepřiměřenosti) uloženého trestu nelze přiznat žádnou relevanci, resp. je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání vymezený v § 265b tr. ř. Nad rámec toho lze poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to na samé spodní hranici této trestní sazby. Nelze přitom přisvědčit jeho námitkám, že nebylo možné přihlížet k jeho předchozímu odsouzení, kdy mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, jelikož nyní souzenou trestnou činnost spáchal ještě v jeho zkušební době. Obdobně nepřípadný je i poukaz na okolnosti spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným tímto předchozím rozsudkem, jelikož postrádají jakoukoliv relevanci k nyní ukládanému trestu.

                              26. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

                                27. K žádosti obviněného o odložení výkonu jeho trestu do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však s ohledem na výše rozvedené skutečnosti důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).


                                Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                V Brně dne 25. 10. 2018


                                JUDr. Vladimír Veselý
                                předseda senátu