Rozhodnutí NS

8 Tdo 1625/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:8 Tdo 1625/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1625.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Přípustné riziko
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 31 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1625/2018-67


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 5/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 1 T 5/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil v zásadě tím, že
jako fyzická osoba s cílem vlastního neoprávněného obohacení uzavřel v období od začátku roku 2008 nejméně do 6. 4. 2014 na různých místech v České republice s celkem 71 fyzickými a právnickými osobami v souhrnu v 136 případech smlouvy o půjčkách, či smlouvu o dílo, přičemž již v době uzavírání těchto smluv mu bylo zřejmé, že z důvodu značných výší a četnosti půjček časově předcházejících datu 1. 1. 2008 a dalších poté nově uzavíraných smluv, nebude vzhledem ke svým stávajícím příjmům schopen takto nově vzniklé závazky hradit, kdy dlouhodobost svého jednání zajišťoval přislíbenými neúměrně vysokými úroky, případně hrazením částí starších půjček, kdy tyto prostředky získával z nově uzavíraných půjček v následném čase, čímž vyvolával v poškozených dojem vlastní solventnosti, kterou podporoval tvrzením, že je spoluvlastníkem a účastníkem na provozování zemědělské farmy a s ní spojené bioplynové stanice v obci XY, okres Havlíčkův Brod, na kterých ve skutečnosti neměl žádný vlastnický podíl a zároveň využíval specifického výběru okruhu věřitelů spojených se zemědělskými aktivitami, se kterými udržoval dlouhodobé osobní a rodinné styky, přičemž v těchto osobách vyvolával nepravdivý dojem vlastní solventnosti a schopnosti využívat půjčené peněžní prostředky účelně v rámci zemědělských aktivit, konkrétně výhodnými nákupy pozemků, či jiných nemovitostí a zemědělských strojů, podporovaných jeho tvrzením, že je aktivně zaměstnán na Ministerstvu zemědělství České republiky, ačkoli svoji činnost a příjmy z ní plynoucí sám přerušil na období od 1. 4.2007 do 31. 12. 2014, kdy čerpal neplacené volno, načež v souvislosti s jím takto získávanými půjčkami, nabízel jako záruky zástavy vlastněných nemovitostí, ačkoli tyto již byly blokovány ve prospěch dřívějších věřitelů, a tedy nemohly jako záruky sloužit, a takto postupně uzavřel celkem ve 129 případech vymezených v bodech 1) až 129) s konkrétně uvedenými 71 poškozenými smlouvy, jejichž podmínky, jakož i okolnosti, za nichž byly předmětné částky poškozenými obviněnému vydány, a případné snahy poškozených na obviněném částky vymoci, jsou u každého případu jednotlivě podrobně popsány. Tímto konáním způsobil škodu v celkové výši 79.733.367 Kč.
    2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
      3. Obviněný byl rovněž podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zproštěn části obžaloby pro sedm dílčích útoků, a bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že všichni poškození, kteří škodu požadovali uhradit, byli podle § 229 dost. 1 tr. ř. odkázáni s nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
        4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu, a obviněného za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 T 127/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 13 To 8/2017, odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 T 127/2016, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
          II. Dovolání obviněného

          5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost použité právní kvalifikace, kterou shledal v tom, že soudy nesprávně dovodily podvodný úmysl z toho, že zatajil svou neschopnost půjčené peníze vrátit. Obviněný se proto neztotožnil s argumentací odvolacího soudu vyjádřenou v bodě 27., a vytýkal i úvahy odvolacího soudu uvedené v bodě 29., podle nichž byl jeho úmysl patrný i z jeho následného jednání po vypůjčení peněz, a jde o jednání, které spadá do stadia, kdy se již uskutečnil transfer peněz, což nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
            6. S odkazem na obecné vymezení objektivní stránky trestného činu podvodu a zejména znak uvedení v omyl, a k nim se vztahující hmotněprávní literaturu, obviněný zdůraznil, že nešlo o uvedení v omyl, protože si finanční prostředky vypůjčoval k uskutečnění obchodu s akciemi, což poškozeným sdělil, proto tyto poškozené, kteří znali účel půjčky, v omyl neuvedl, ani jejich omylu nevyužil. Věděli, že se zabýval obchodem s akciemi a že v některých měl i úspěch.
              7. Konkrétně obviněný poukázal na výpověď svědka D. L., jenž uvedl, že obviněný měl akcie, u kterých nastal velký propad [CETV (tj. burzovní symbol pro společnost Central European Media Enterprises na pražské burze cenných papírů) a Orco], avšak z nich měl do určité doby finanční zisk a byl i předpoklad, že pokud se trh stabilizuje, bude opět v zisku. Pokud tento předpoklad nenastal, bylo to mimo jeho předpoklady. Obviněný zdůraznil, že z výpovědi J. L. vyplynulo, že na obchodě s akciemi vydělával a že měl v jednu dobu majetek až 100 milionů Kč v cenných papírech. Rovněž svědek J. R. potvrdil neočekávaný pád akcií, i to že obviněný byl zkušeným investorem a významným klientem na jejich pobočce. Neblahou situaci s akciemi konstatoval i svědek J. M. Tím obviněný dokladoval rizikovost obchodování na burze, což považoval za notorietu, s níž byli seznámeni i poškození, zejména ti, kteří věděli, že si půjčuje za účelem investování do těchto obchodů. Obviněný srovnal vztah tohoto svého finančního propadu se situací v managementu CETV, který tuto společnost, s jejímiž akciemi obchodoval, skrytě rozkrádal, ač bylo tvrzeno, že je vše v pořádku. Protože o důvodech půjčky věděli L. M., J. M., M. K., Z. J., M. F. a J. M., nemohl tyto poškozené uvést v omyl. Kvůli akciím si půjčoval i od jiných věřitelů, někteří se o účel půjčky vůbec nezajímali a v podstatě nevěděli, na co si obviněný půjčuje.
                8. Z těchto důvodů nejde o naplnění znaku uvedení v omyl, na jehož právní vymezení v obecných rysech odkázal, a to i se zřetelem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1617/2016, neboť seznamoval věřitele s účelem půjčky a vždy předpokládal, že je reálné půjčenou částku vrátit, komunikoval s nimi a informoval je, když prostředky v brzké době vrátit nemohl.

                9. Na dotvrzení toho, že se v jeho trestní věci o trestný čin podvodu nejedná ve všech případech, obviněný poukázal na nutnou obezřetnost poškozených, neboť i oni měli dbát náležité opatrnosti při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), a to zejména u poškozených, kteří se nezajímali o důvod půjčky ani o její zajištění, nebo o finanční situaci obviněného. Nedbali v podstatě žádné míry opatrnosti, a dokonce v řadě případů to byl obviněný, kdo jim iniciativně nabízel jak úročení, tak i písemné potvrzení. Mezi těmito poškozenými, u nichž šlo o tzv. „půjčku na čestné slovo“, zmínil J. L., B. K., J. M., M. M., Z. J., R. R., P. P., P. L., S. M., M. F., J. V. a J. M. Zejména u J. M. se jednalo podle obviněného o typický případ neuvedení v omyl, protože z jeho výpovědi vyplynulo, že by obviněnému půjčil na cokoliv, ač věděl, že obviněný je v tíživé situaci. Nebylo prokázáno, že se obviněný obohatil, naopak o svůj majetek přišel, protože se celou dobu snažil získat zpět prostředky, které vložil do finančních operací ve snaze dostát svým závazkům.
                  10. V doplnění dovolání obviněný uplatnil námitku opomenutých důkazů a extrémních rozporů mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, protože soudy ke všem dílčím útokům přistoupily paušalizovaně, aniž by se zabývaly jednotlivostmi, které by při detailním pohledu ukázaly odlišnosti každého případu, jež by pro rozhodnutí o jeho vině mohly být rozhodující. Zdůraznil, že podvodem není to, když není vráceno, co bylo slíbeno, ale bylo zapotřebí zkoumat další okolnosti doprovázející poskytnutí všech půjček.
                    11. Nad obsah skutečností již dříve rozvedených obviněný poukázal na nedostatek podvodného úmyslu v jednání kladenému mu za vinu a na dovolené riziko, jakožto okolnost vylučující protiprávnost podle § 31 tr. zákoníku nebo § 224 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kde obvyklé podnikatelské riziko představuje oblast legálního jednání. Soudům vytkl, že se nezabývaly rozumností předpokladů, na nichž stavěl své předsevzetí o pravděpodobnosti ziskovosti obchodů, jejichž výnos na finančním trhu představoval okolnost, která měla podle jeho představ zabránit vzniklému následku. Z tohoto důvodu za účelem prokázání své obhajoby navrhoval zpracování znaleckého posudku znaleckým ústavem BDO Appraisal Services, s. r. o., avšak žádný ze soudů tomuto jeho návrhu nevyhověl, resp. soudy bez adekvátní argumentace tento návrh opomněly. Obviněný soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly vývojem jeho majetkových a výdělkových poměrů, ani dostatečně neuvážily, od kdy nemohl půjčky vrátit a že v insolvenčním řízení bylo uspokojeno 24 % z přihlášených pohledávek.
                      12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 6/2018, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 1 T 5/2016, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                        III. Z vyjádření státního zástupce
                          13. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání obviněného zmínilo, že se v něm v zásadě opakuje obhajoba uplatněná již v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se náležitě vypořádaly.
                            14. Za nedůvodnou státní zástupce označil námitku o neuvedení v omyl, k níž zdůraznil, že ani v jednáních s vybranými poškozenými, jež informoval o záměru investování poskytnutých prostředků do akcií, neuvedl, o jak rizikové investice se jedná, neinformoval tyto poškozené o stávající situaci na akciovém trhu, o jeho poklesu, o vlastních ztrátách, celkové míře svého zadlužení ani o své nelichotivé finanční situaci. Za zcela zásadní pro závěr o uvedení poškozených v omyl považoval, že obviněný svým celkovým vystupováním, sebevědomou prezentací svých investorských schopností, podnikatelským zázemím, u nich vzbudil přesvědčení, že poskytnuté finanční prostředky budou za každých okolností ve slíbených termínech (někdy velmi krátkých) vráceny, a to s vysokým zhodnocením. Rozhodující tak bylo vytvoření zdání osoby, která se vyzná, velmi dobře se orientuje ve finančních otázkách, vždy splní své závazky a je schopna vydělat díky těmto vlastnostem nemalé peníze, a právě na základě tohoto nepravdivého informování poškození své finanční prostředky, mnohdy ve velkých objemech, obviněnému poskytli, jak správně v odůvodnění rozsudku popsal odvolací soud, včetně těch případů, kdy poškození před poskytnutím peněz věděli, že obviněný obchoduje na burze.
                              15. Nemohlo se jednat o přípustné riziko, na nějž obviněný v dovolání odkazoval jako na okolnost vylučující protiprávnost, protože ustanovení § 31 tr. zákoníku na trestné jednání obviněného vůbec nedopadá. Obviněný například vůči poškozeným nejednal jako profesionál, ale v rámci svých soukromých aktivit, nešlo o společensky prospěšnou činnost a ani nemohl dosáhnout společensky prospěšného výsledku. Obviněným chtěný (spíše však tvrzený) výsledek byl absolutně neúměrný podniknutému riziku. Nepřisvědčil ani tomu, že by poškození nedodrželi nezbytnou míru opatrnosti, protože o podvodné jednání jde i v případech, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1641/2014).
                                16. Podle státního zástupce bylo uvedení v omyl dostatečně prokázáno, neboť obviněný zneužíval toho, že se v společnosti poškozených delší dobu pohyboval a snažil se u nich vzbuzovat důvěru, a to právě s ohledem na tvrzení o svých výborných finančních aktivitách. Poškození, kteří se navíc v dané oblasti finančního trhu vůbec neorientovali, byli značně omezeni v tom, jak vůbec mohli zjistit aktuální stav investic obviněného, identifikovat akcie, do nichž obviněný již investoval či do nichž investovat hodlá, rozsah takových nákupů a vývoj jejich hodnoty na akciovém trhu. Složité pro poškozené muselo být vyznat se i ve vnitřních vztazích týkajících se rodinného majetku, jinak v očích poškozených „zámožné rodiny B.“, do níž obviněný patřil a do jejíchž majetkových a podnikatelských aktivit se obviněný před poškozenými situoval.
                                  17. Státní zástupce poznamenal, že podvodný úmysl obviněného vyplývá i z jeho následného jednání a jeho přístupu k věřitelům. Nenastala situace, kdy by počáteční podvodný úmysl byl dovozován výhradně z jednání pachatele ex post, a tímto způsobem neuvažoval ani odvolací soud, o čemž svědčí část jeho zdůvodnění předcházející bodu 29. O podvodném úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku u obviněného svědčilo množství důkazů (svědectví poškozených, vývoj jeho finanční situace, výše vylákaných prostředků), ale i doba páchání trestné činnosti a rovněž počet útoků, jimiž se obviněný trestného činu dopustil. Ani to, že ujišťování některých věřitelů o dodatečném vrácení peněz ze strany obviněného či vyhýbavé formy vůči nim časově předchází dalším dílčím útokům trestného činu podvodu, nemůže zvrátit správný závěr soudů o jeho zaviněném úmyslném jednání.
                                    18. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitce obviněného, že se svým jednáním neobohatil, neboť pokud se rozhodl vylákané prostředky od poškozených investovat do nejistých obchodů, použít na úhradu svých předchozích závazků či s nimi naložit jiným způsobem, nemá to na výrok o jeho vině vliv, neboť na tyto své aktivity použil prostředky poškozených.
                                      19. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce shledal, že kromě námitek o opomenutých důkazech nebo extrémním rozporu, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky procesní, jsou vady nedostatku právní kvalifikace nedůvodnými výhradami, a proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
                                        20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
                                          IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                                          21. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného (včetně jeho doplnění ze dne 17. 12. 2018), je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto základních formálních podmínek posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
                                            22. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro jeho naplnění zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                                            23. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě § 265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
                                              24. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
                                                25. Lze pro úplnost zmínit, že Nejvyšší soud může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění jen při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný.
                                                  V. K námitkám obviněného

                                                  26. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že především rozsudku soudu druhého stupně a potažmo tím i rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci, protože tvrdil, že soudy dostatečně neobjasnily znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to při respektu ke skutkovým zjištěním, která vyplynula z provedeného dokazování, byť v části měl za to, že zjištěný skutkový stav není zcela dostatečný pro právní závěry zejména ohledně subjektivní stránky, případně namítal, že se soudy zabývaly jeho trestným jednáním jen paušálně. Lze však shrnout, že jeho prostřednictvím obviněný zásadně namítal právní vady, za něž považoval, že soudy nesprávně dovodily znak uvedení jiného v omyl nebo využití něčího omylu a též, že u něj shledaly podvodný úmysl, anebo že nesprávně posoudily formální stránku jeho trestného jednání a nepřihlížely k možné míře rizika plynoucího z jeho obchodů na burze, nebo že nekladly důraz na nutnou opatrnost ze strany poškozených. Takto uvedené argumenty odpovídají obsahovým vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud proto posuzoval, zda vytýkané právní vady, na něž obviněný v dovolání poukazoval, jsou důvodné.

                                                  27. Nejprve Nejvyšší soud obecně k obsahu podaného dovolání považuje za nutné uvést, že námitky v něm uvedené jsou obsahově shodné s těmi, s nimiž se již na základě odvolání obviněného vypořádával odvolací soud, jenž též v bodě 8. zdůraznil, že jde o opakování obhajoby, na níž reagoval soud prvního stupně. Je tedy zřejmé, že soudy nižších stupňů se již se stejnými výhradami vypořádaly [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné ve svazku 17/2002, pod číslem T 408 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                                                      a) K námitkám proti uvedení v omyl
                                                  28. Odvolací soud k námitce obviněného, že soudy dostatečně nezkoumaly, zda všechny poškozené uvedl v omyl, a že v popisu skutku nejsou důsledně ke každému z poškozených uvedeny všechny rozhodné skutečnosti a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi soudy vypořádaly jen paušálně, v bodě 7. svého rozsudku vysvětlil nedůvodnost těchto výhrad. Nejvyšší soud v reakci na tam uvedená zjištění konstatuje, že popis skutku, který je podkladem pro posouzení správnosti právního posouzení se skládá ze dvou částí, jednak z úvodního obecného shrnutí podstaty podvodného jednání, které je popsané v uvozující skutkové větě zobecňující okolnosti týkající se konkrétních 129 odsuzujících a 7 zprošťujících dílčích útoků. Třebaže každý dílčí útok není rozepisován do všech detailů a jednotlivostí, za nichž k němu došlo. Právě tato uvozující věta stanoví podmínky, za nichž k jednotlivým útokům došlo. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobněji reagoval na námitky obviněného a zabýval se konkrétně těmi dílčími útoky, které obviněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně zpochybňoval, což bral na zřetel i odvolací soud, jenž v zásadě postupoval obdobně. Vysvětlil, že výtky obviněného týkající se paušálního přístupu soudu a nedostatečného odůvodnění jednotlivých půjček ke zpochybnění rozsudku nemohou vést, když je z provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených, patrno, že způsob jednání obviněného a princip obohacování na jejich úkor byl ve své podstatě ve všech případech obdobný. Zdůraznil, že soud prvního stupně část poškozených vyslechl v hlavním líčení, měl k dispozici výpovědi poškozených z přípravného řízení, které v souladu se zákonem v hlavním líčení přečetl, a kromě toho vycházel z listinných podkladů dokumentujících jednotlivé půjčky, takže provedl značné množství důkazů, které ve svém souhrnu vyznívají jednoznačně a závěry, jež z nich nalézací soud vyvodil, odpovídají provedeným důkazům a jejich řádnému hodnocení. Plyne z nich objektivní průběh jednotlivých skutků, včetně výše způsobené škody, tak i podvodný úmysl obviněného. Navíc odvolací soud v bodě 9. vysvětlil, že se soud prvního stupně vypořádal dostatečně se všemi důkazy významnými pro rozhodnutí o vině obviněného, byť v odůvodnění rozsudku se podrobně nezabýval výpověďmi všech poškozených a pozornost zaměřil pouze na výpovědi těch, s nimiž obviněný nesouhlasil a namítal jejich nevěrohodnost.
                                                    29. K objasnění znaku uvedení v omyl odvolací soud své závěry rovněž vysvětlil a v bodě 13. uvedl, že nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale i z dalších ve věci provedených důkazů, a to jak výpovědí poškozených, tak i listinných podkladů. Zejména z výpovědí poškozených bylo prokázáno, že obviněný před nimi vystupoval seriózně a přesvědčivě, i jako osoba mající zkušenosti se zhodnocováním peněz, a že tuto činnost provádí úspěšně. Pokud některým poškozeným sdělil, že jejich peníze potřebuje k obchodu na burze, podstatné je, že u všech poškozených vzbudil dojem, že o jeho způsobilosti půjčky vrátit v dohodnuté době, a to ještě se zhodnocením, nemají důvodu pochybovat a nemají se čeho obávat, neboť má velký majetek, kterým neustále argumentoval, s tím, že jeho majetkové poměry jsou nadstandartní, a že peníze potřebuje jen na chvíli, pouze momentálně jich nemá dostatek. Když jim uváděl, že potřebuje koupit např. nějaké stroje, či nemovitosti, sjednával půjčky s poškozenými narychlo, aby o předmět koupě nepřišel.
                                                    30. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že by se soudy zabývaly jeho vinou jen paušálně a nezkoumaly podrobně všechny rozhodné skutečnosti, neboť soud prvního stupně svůj závěr o podvodném úmyslu obviněného, který konstatoval jako souhrnný, učinil poté, co provedl ať osobním výslechem nebo přečtením všechny výpovědi poškozených, a teprve na základě jejich obsahu, který posuzoval, dospěl k tomu, obviněný sám činil konkrétní prohlášení tak, aby v poškozených navodil přesvědčení o své poctivosti, solidnosti a solventnosti i tím, že je ujišťoval, že pracuje na ministerstvu zemědělství, čímž vyvolával dojem o jistotě svých příjmu, ačkoliv tam již od dubna 2007 nepracoval. Stavěl se do pozice spolumajitele rodinné farmy, ke které však již neměl žádný majetkový vztah, a využil i stavby bioplynové stanici, kterou budoval výhradně jeho bratr, v tom, aby právě jí v několika případech zdůvodnil požadavek na půjčku. Rozhodné též bylo, že se poškození „rekrutovali“ ze známých, kteří rodinu obviněného znali a věděli, že má velké hospodářství, domnívali se, že podíl z tohoto hospodářství patří jemu a on jim tuto okolnost nikdy nevyvracel, naopak slovy o nákupu dalších pozemků, zemědělské techniky či stavby bioplynové stanice v nich tento dojem ještě podporoval. Soud poukázal i na to, že obviněný poškozeným ve většině případů sliboval zhodnocení jejich půjčky, k čemuž ale nedošlo, a de facto ani dojít nemohlo. Za nejzásadnější okolnost nalézací soud považoval, že všichni poškození nevěděli o špatné finanční situaci obviněného, nevěděli o tom, že dluží velkému počtu dalších osob a není schopen jim v určené době vracet poskytnuté půjčky. Naopak ve chvíli, kdy poškození zjistili, že obviněný má větší množství věřitelů, pokusili se celou věc řešit, což vyústilo v trestní stíhání obviněného. Soud dovodil, že část dnes „půjček“ obviněný použil rovněž na úhradu svých dluhů, o čemž ale ani jeden z věřitelů nevěděl (viz podrobně strany 43 a 44 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                      31. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného o tom, že nebyl dostatečně zjištěn a objasněn znak uvedení v omyl, protože soud prvního stupně za tímto účelem dostál všem svým povinnostem a odvolací soud, jeho závěr k námitkám obviněného v potřebné míře doplnil. Nejvyšší soud jen pro úplnost k jejich správným závěrům doplňuje, že znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zločin spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním škodu velkého rozsahu.
                                                        32. Obviněný tím, že tvrdil o sobě nepravdivé skutečnosti, jak soudy správně zjistily a uvedly, poškozené uváděl v omyl, protože šlo o tvrzení v rozporu se skutečností. Poškození jako podváděné osoby neměly o tom, že obviněný je velice zadlužen, což jim zamlčoval, jako o důležité okolnosti žádnou představu a domnívali se, že se nemají čeho obávat. Ze strany obviněného šlo o uvádění v omyl i proto, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr., nebo č. 57/1978, č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Lze proto poznamenat, že se v tomto případě jednalo o uvedení v omyl tím, že obviněný vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozených pocit důvěry, kterou poté zneužil (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
                                                          33. Soudy pro posouzení toho, za jakých okolností obviněný jednal, a že jím byli poškození uvedeni v omyl, vycházely z celého souhrnu okolností, chování a tvrzení obviněného, jimiž se prezentoval. Tyto skutečnosti byly tím, co poškozené při jejich rozhodnutí, že mu peníze půjčí, měly vliv. Kromě jiného to bylo též jeho seriózní vystupování, které působilo přesvědčivě, jako i to, že je osoba mající zkušenosti s úspěšným zhodnocováním peněz. Poškozené jako své věřitele utvrzoval ve své schopnosti půjčky vrátit celou skupinou dobře cílených a dlouhodobě udržovaných ujišťování, z nichž poškození u obviněného nabytou důvěru neztráceli ani tehdy, když některým z nich předešlé půjčky nesplácel. Neměli dostatek možností, aby jeho podvodná tvrzení vyvrátili (v podobnostech srov. body 14. až 16. a 23. rozsudku dovolacího soudu).
                                                            34. Nejvyšší soud rovněž ke znaku uvedení v omyl poukazuje na to, že ve skutkových zjištěních je u každého z poškozených zdůrazněno, za jakých podmínek byly smlouvy o půjčce ať již písemné nebo ústní dohodnuty, a to zejména s ohledem na jejich splatnost, která byla určena konkrétně nebo později doplňována, když obviněný dluhy nesplácel. Přitom právě proto, že obviněný finanční prostředky z různých důvodů neměl, věděl, že není zcela objektivně schopen, a to ani v budoucnu, sjednané lhůty splatnosti dodržet. Proto je zřejmé, že každého z poškozených (někdy i opakovaně) uváděl v omyl (viz především bod 17. rozsudku odvolacího soudu).

                                                            35. Tento závěr je plně opodstatněný pro ty případy, ve kterých si obviněný od poškozených půjčoval s tím, že peníze zhodnotí svými aktivitami na burze (např. L. M., J. M. či M. K.). S aktivitami obviněného na burze se soudy v potřebné míře vypořádaly (viz strany 37. až 39. a body 25. až 27. rozsudku odvolacího soudu) a prokázaly, že obviněný skutečně prostředky, které získal, vkládal do burzovních operací (viz výpovědi svědků D. L., J. M., J. R., J. L.), avšak jeho operace byly dlouhodobě prodělečné. Přitom obviněný nerespektoval rady odborníků, aby své další vklady nerealizoval, aby akcie prodal. Bylo prokázáno, že samotná hodnota akcií CETV měla své maximum ještě před rokem 2008, kdežto až do roku 2013 se pohybovala toliko v řádech stovek Kč. Takovou situaci nemohlo změnit ani zlepšení, protože obviněný již v té době měl takové dluhy a zaznamenal takový propad, že nebylo v jeho silách celkovou bilanci svých neúspěchů navrátit do udržitelné úrovně. Přitom byl právě o těchto skutečnostech dobře informován a měl znalost o tom, že nemůže z finančních operací na burze získat tolik, aby dluhy splatil. Ze všech jeho zkušeností a vědomostí o stavu své celkové finanční situaci věděl. Obviněný se choval jako hazardní hráč, který s nadějí na nejistý a neurčitý, zcela zázračný okamžik do svého bezhlavého investování věnoval mnohonásobně více, než z něj objektivně mohl získat.
                                                              36. Nejvyšší soud proto dospěl zcela ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že ve všech případech nebylo ve finančních možnostech obviněného půjčené částky vracet. Poškození nebyli odborníky na obchodování s akciemi na burze, ale obviněný, který měl s takovou formou finančních operací zkušenosti, je přesvědčil, že tímto způsobem úspěšně peníze vydělá a v minulosti vydělával. Zatajil všem, že jde o rizikový způsob zhodnocování financí, jakož i to, že měl informace o trvalém poklesu akcií, a i přesto v investicích pokračoval z prostředků, které od poškozených vylákal.
                                                                37. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že bylo podle výsledků provedeného dokazování, jemuž se soudy obou stupňů dostatečně věnovaly, objasněno, že obviněný poškozené, jak jsou v bodech 1) až 129) v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně popsány, uvedl v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                                    b) K námitkám proti subjektivní stránce
                                                                38. Výhrady vůči subjektivní stránce obviněný založil na argumentaci, že soudy nesprávně v jeho jednání shledaly podvodný úmysl, jelikož jednal se záměrem peníze poškozeným vrátit, neboť věřil, že se jeho investice zhodnotí.
                                                                  39. Z hlediska subjektivní stránky se v případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jedná o trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), který může být spáchán jak v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak v úmyslu nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
                                                                    40. Nejvyšší soud se zřetelem na všechny výše rozvedené úvahy, při nichž vycházel zejména z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, která považoval za správná, shledal, že v přezkoumávané trestní věci závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), protože soudy okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k tomu, že poškozené uvádí v omyl, protože jim půjčené peníze není schopen vrátit (srov. rozh. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
                                                                      41. Pro úplnost lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který se subjektivní stránce dostatečně věnoval a podle všech zjištěných okolností případu zejména zdůraznil, že obviněný věděl o svých velikých dluzích a že nemá objektivní zdroje, ani kde je získat, a to ani na burze, kam sice získané peníze investoval, ale bylo mu známo, že nákup a prodej akcií je provázen různými riziky, když jejich cena je odvislá od celé řady okolností, a není tak neobvyklé, že hodnota některých akcií prudce vzroste a stanou se tak ziskovými, na druhou stranu ale není ani mimořádné, pokud cena akcií prudce klesne a již nikdy se nedostane na původní cenu. Soud v této souvislosti zdůraznil zkušenosti obviněného jako obchodníka s cennými papíry, především pak to, že byl pracovníky banky, přes kterou obchodoval, upozorňován na pokles ceny akcií, on však přesto dále doplňoval finanční prostředky, nikoliv však své, které neměl, ale ty, které si půjčoval. Obviněný věděl, že hodnota akcií nemusí vzrůst, že zůstane na velmi nízké úrovni a že nebude nikdy schopen vrátit vypůjčené finanční prostředky. Soud tak konstatoval, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že může nastat situace, kdy nebude schopen dostát svým závazkům, a přesto stále tyto na burze doplňoval. Při celkové škodě přesahující 79 mil. Kč bylo podle soudu prakticky nepředstavitelné, že by obviněný byl schopen obstarat takové finanční prostředky, aby všem svým závazkům dostál, a proto uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (strany 43 a 44 rozsudku soudu prvního stupně).
                                                                        42. Odvolací soud, jenž se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, nad rámec jím uvedených argumentů poukázal na to, že obviněný si byl vědom svého zadlužení z předchozí doby, když dílčí útoky, pro něž je stíhán, spáchal v době, kdy již poškozené M. H. dlužil celkem 4 mil. Kč, které se zavázal vrátit v roce 2008, kdy 3 mil. Kč si vypůjčil již v roce 2006, a že mu dluhy narůstají, že půjčky používá pro splácení jiných půjček, že ke zhodnocování půjček a splácení dluhů neprovádí takové aktivity, které by vedly k ziskům, z nichž by mohl zhodnocené půjčky vracet tak, jak se zavázal (viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Zdůraznil též rizika spojená s obchodováním na burze, zejména s ohledem na výpověď svědka J. R., jenž popsal nejistou situaci s nákupem akcií CETV. Právě s ohledem na rizikovost a nejistotu trhu s akciemi, o kterých obviněný věděl, nemohl doufat v ziskovost svých operací, neboť věděl, že o zaručené investice se nejedná. Odvolací soud proto potvrdil správnost úvah soudu prvního stupně, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. body 25. 27. a 28. rozsudku odvolacího soudu).
                                                                          43. Nejvyšší soud v těchto závěrech soudů obou stupňů vady ani žádné nedostatky neshledal, protože je třeba zdůraznit, že pro závěr o nepřímém úmyslu obviněného je dostatek skutečností v popisu skutku, protože i když jde o shrnující skutkové zjištění, okolnosti, ze kterých lze na zavinění usuzovat, v tomto popisu nechybí a dostatečně objasňují, že obviněnému bylo již v době uzavírání půjček s poškozenými „… zřejmé, že z důvodu značných výší a četnosti půjček časově předcházejících datu 1. 1. 2008 a dalších poté nově uzavíraných smluv, nebude vzhledem ke svým stávajícím příjmům schopen takto nově vzniklé závazky hradit, kdy dlouhodobost svého jednání zajišťoval přislíbenými neúměrně vysokými úroky, případně hrazením částí starších půjček, kdy tyto prostředky získával z nově uzavíraných půjček v následném čase, čímž vyvolával v poškozených dojem vlastní solventnosti ...“. Pro správnost závěru o subjektivní stránce svědčí zejména cílený a zcela vědomý a chtěný záměr obviněného vytvářet o sobě dojem solventního a solidního člověka. Právě tato trvalá a vlastní snahou stále podporovaná a navozovaná iluze byla úspěšná, neboť vyvolávala nepravdivý dojem o vlastní schopnosti půjčené prostředky vrátit. Vyjádřená skutková zjištění splňují shora naznačené požadavky, protože z nich logicky vyplývají a zahrnují všechny znaky charakterizující vnitřní vztah obviněného k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
                                                                            44. Pro úplnost lze jen dodat, že obviněný, vědom si své spletité a těžko řešitelné finanční situace, bezohledně vylákával z poškozených finanční prostředky za účelem obchodování na burze, o němž měl podle své obhajoby, když s cennými papíry obchodoval dlouhodobě a považoval se za odborníka v této oblasti, uvažovat jako o spolehlivém způsobu, jak peníze pro sebe i poškozené získat zpět. Přitom podle svých zkušeností s obchodováním na burze věděl, že se nejedná o spolehlivou investiční platformu, neboť v neustálém propadu, rizikovost obchodů znal, věděl, že finanční prostředky nebude schopen splatit i vzhledem k výši dluhů, které po dobu páchání posuzovaného zločinu nakupil, když neměl majetek, z něhož by mohl dluhy vrátit.
                                                                              45. Na základě těchto skutečností soudy správně dospěly nejen k závěru o naplnění znaku úmyslného zavinění ve formě úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale správně shledaly, že byly naplněny po materiální stránce všechny znaky zločinu podvodu podle 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku .
                                                                                  c) K požadavku na beztrestnost jednání
                                                                              46. Jestliže soudy správně shledaly, že jde ze všech určujících hledisek o protiprávní čin podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku, protože vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně, nepochybily ani při závěru o formální stránce činu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Nevyhověly jeho požadavku, že jde jen o občanskoprávní rozměr jednotlivých případů v důsledku neopatrnosti poškozených, případně že není trestně odpovědný s ohledem na podnikatelské riziko, jehož se domáhal odkazem na § 31 tr. zákoníku a § 224 tr. zákoníku. Povaha dílčích útoků a v souhrnu celého skutku svědčí výhradně o odpovědnosti obviněného, který za ni odpovídá v důsledku svého trestného jednání, které mělo zásadně a jedině kriminální rozměr. Pro jeho rozsah a dlouhodobost, po kterou se mu dařilo poškozené udržovat v přesvědčení, že je schopen půjčky vrátit, jde o velice závažné trestné jednání, za které musí nést trestní důsledky.
                                                                                47. Jen ve stručnosti je proto třeba vyvrátit tvrzení obviněného o tom, že se poškození dostatečně nestarali o své majetky a měli si ověřit skutečný stav rozhodných okolností. Jestliže totiž obviněný v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, nelze ho na daný případ aplikovat. Ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl. Odvolací soud podrobně popsal, že ačkoli poškození obviněného znali, s ohledem na skutečnosti, které jim předestíral, neměli možnost si je sami ověřit, když navíc obviněný jednal tak, aby opatrnost poškozených eliminoval a dosáhl svého cíle, tedy půjčení peněz (viz body 34. až 39. usnesení odvolacího soudu).
                                                                                  48. Nejvyšší soud považoval uvedené úvahy za správné a poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, za nepřípadný pro posuzovanou věc. V uvedeném rozhodnutí, které vycházelo pro obezřetnost poškozených v soukromoprávních vztazích ze snadno dosažitelných prostředků (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti), se jednalo o zcela jiný případ. V nyní projednávané věci informace, na jejichž základě poškození obviněnému půjčovali, pocházely přímo od obviněného, ve vztahu k jejich obsahu neměli jakoukoli objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit. Jednalo se o finanční poměry obviněného a stav jeho podnikatelských aktivit, které nebyly, na rozdíl od stavu zápisů práv váznoucích na nemovitostech v katastru nemovitostí, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jakkoli, natož snadno ověřitelné ve veřejných databázích. Byly založeny jen na důvěře v pravdivost tvrzení obviněného, který podvodně předstíral skutečnosti, jejichž pravý stav si bylo sice možné asi zjistit, avšak podnět k tomu obviněný svým chováním a vystupováním zcela limitoval.
                                                                                    49. Na tuto situaci dopadá spíše usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikovaného pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), podle kterého „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a proto o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je sice schopen s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech ověření provádět. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, když pachatel vyvolal u poškozených přesvědčení, že jim ve sjednaných lhůtách vrátí finanční prostředky a poškození mu svěřili své peníze v přesvědčení, že bude schopen své závazky splnit, je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu irelevantní, že poškození znali jeho špatnou finanční situaci např. zadlužení, potíže s věřiteli, podnikatelskou platební neschopnost apod. Proto není v přezkoumávané věci důvodné shledávat u poškozených odpovědnost za újmu, která jim trestním jednáním obviněného vznikla. Přitom, i když trestné jednání obviněného vychází ze smluvních vztahů s poškozenými, nejde z hlediska odpovědnosti obviněného výhradně o občanskoprávní záležitost, ale o trestní jednání, při něm obviněný smluvní povahu těchto vztahů zneužil pro své neoprávněné obohacení. Proto je zde vyloučeno domáhat se aplikace principu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména se zřetelem na výši vylákaných finančních prostředků i četnost podvodně sjednaných půjček a mnohost útoků, absenci jakékoli, natož účinné lítosti na straně obviněného i na určitou sofistikovanost a manipulativnost, s jakou k jednání s poškozenými přistupoval.
                                                                                      50. Soudy obou stupňů správně konstatovaly, že nelze aplikovat ani okolnost vylučující protiprávnost podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku, podle které trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Ve smyslu tohoto ustanovení je riziko určitý stav nejistoty, zdali se vůbec nebo v očekávané míře dostaví žádoucí následek, a to při vědomí, že může dojít také k následku negativnímu. Z trestněprávního hlediska je oním nežádoucím následkem porucha nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Riziko tak spočívá v jednání, které, pokud nastane následek relevantní z hlediska trestního práva, by vedlo k trestní odpovědnosti. V případě, že jsou však dodrženy určité podmínky a pravidla, je vyloučena protiprávnost takového jednání. I když se riziko liší v závislosti na oboru lidské činnosti, lze přece jen stanovit obecnější podmínky a hodnotící determinanty, které umožní posuzovat jednotlivé případy z hlediska přípustnosti (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 425).

                                                                                      51. V daných souvislostech, kdy byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu, uvedený požadavek na přípustné riziko postrádá vazby na podstatu a smysl uvedeného ustanovení, které s přípustným rizikem spojuje jen případy, když pachatel v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Zásadní pro nemožnost využití tohoto ustanovení v přezkoumávané věci je skutečnost, že obviněný nesplňoval podmínky toho, na koho lze tuto okolnost uplatnit, protože jeho trestná činnost neplynula z výkonu „prospěšné činnosti“ „v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení ani funkce“. Jeho trestná činnost nesměřovala k tomu, aby dosáhl „společensky prospěšného výsledku“. Obviněný naopak jednal zcela ve svém vlastním zájmu, jestliže prováděl jakékoliv operace v burzovních obchodech s akciemi. Jednalo se jen o jeho soukromé aktivity, což použití ustanovení § 31 odst. 1 tr. zákoníku vylučuje, protože šlo o soukromé individuální zájmy, které nebyly zároveň zájmy společenskými (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 425).
                                                                                        52. Obdobně odkaz na ustanovení § 224 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, které připouští obvyklé podnikatelské riziko jako okolnost vylučující trestnost, která je speciální ve vztahu k ustanovení § 31 tr. zákoníku o přípustném riziku, rovněž není namístě, protože obviněný se zřejmě domáhal zde vyjádřeného „obvyklé podnikatelského rizika“, avšak učinil tak zcela mimo jakékoliv souvislosti, s nimiž lze okolnosti, jež má toto ustanovení na mysli, spojovat. Jde o trestný čin způsobení úpadku, který spáchá ten, kdo byť i z hrubé nedbalosti si přivodí úpadek, jestliže učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům. Jde o zcela jiný trestný čin, pro který obviněný nebyl trestně stíhán, protože poskytuje trestněprávní ochranu před potenciálním nebezpečím vyplývajícím ze stavu úpadku dlužníka, v němž hrozí, že bude zmařeno uspokojení pohledávek nových i původních věřitelů. V přezkoumávané věci obviněný spáchal trestný čin podvodu, a pokud se dostal do situace srovnatelné s „úpadkem“, bylo to právě díky jeho hazardním aktivitám při obchodu s akciemi, v jejichž souvislosti i poškozené obelhával a vylákával od nich peníze. Rozhodně se v projednávané trestné činnosti obviněného nejednalo o tzv. odvážný obchod či operaci, který se vymyká běžnému podnikatelskému riziku, které jinak konkrétní dlužník podstupuje, jež má na mysli § 224 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                                                            VI. Závěr
                                                                                            53. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů nezjistil, že by soudy pochybily ve svých závěrech o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a výhrady obviněného, jimiž se snažil správnost této právní kvalifikace zvrátit, shledal nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                                              P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                                              V Brně dne 26. 2. 2019

                                                                                              JUDr. Milada Šámalová
                                                                                              předsedkyně senátu