Rozhodnutí NS

28 Cdo 4253/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/13/2018
Spisová značka:28 Cdo 4253/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4253.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový fond
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/03/2019
IV.ÚS 888/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4253/2018-538
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. Z., dříve J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 35 Co 424/2016-395, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.149,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Brože, advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 35 Co 424/2016-395, jímž potvrdil částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 7. 2016, č. j. 31 C 366/2011-349, kterým byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobkyní o převodu označených pozemků v katastrálních územích XY jako náhradních za pozemky, jež nelze žalobkyni - oprávněné osobě vydat (§ 11a zákona o půdě), a kterým bylo dále vysloveno, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že „dosud nebyla obecnými soudy ani Nejvyšším soudem ČR jednotně vyřešena otázka hmotného i procesního práva týkající se liknavosti žalovaného, když ani nálezy Ústavního soudu ČR nejsou pro soudy prvních či druhých soudů natolik jednoznačné“. Namítá, že „sám Ústavní soud ČR ve své judikatuře…jednoznačně uvedl, že je nezbytné tuto otázku řešit individuálně případ od případu, což se však neděje“, že „pokud odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že postačí pro posouzení tzv. součinnosti ze strany žalobkyně pouze jediná účast žalobkyně ve veřejné nabídce, kde její nárok nemusí být uspokojen, pak…je tento právní závěr o liknavosti dovolatelky nesprávný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu“, že „rozhodnutí dovolatelky o vzniku nároku žalobkyně bylo vydáno v r. 2003 a právní moci nabylo dne 3. 10. 2003, avšak žalobkyně se účastnila pouze jediné veřejné nabídky, a to v roce 2005“, a že „nelze tedy přisuzovat dovolatelce liknavost ve věci“, že „je tak nutné v kontextu všech skutečností posoudit otázku liknavosti dovolatelky jinak, než byla posuzována“, a že „odvolací soud se nijak nezabýval tím, že žalobkyně neprokázala liknavost dovolatelky v dané věci“. Dále dovolatelka uvedla, že „opakovaně v předmětné věci namítala nesprávné právní hodnocení věci soudem prvního stupně ve svých podáních, kde byl dostatečně popsán charakter žalobkyní požadovaných pozemků, a dle názoru dovolatelky tyto pozemky, které jsou např. zastavěné či jsou funkčně spojeny se stavbou občanského vybavení nebo se jedná o pozemky dotčené církevní restitucí, nemohou být vydány ani soudním rozhodnutím, neboť tomu brání litera zákona“, a že „odvolací soud převzal i nesprávné hodnocení soudu prvního stupně v tom směru, že náhradní pozemky přiřčené žalobkyni dovoláním napadeným rozsudkem byly znalecky značně podhodnoceny…a především byly oceňovány v rozporu se zákonem o půdě, tj. k datu přijetí předmětného zákona a nikoliv k datu vydání“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť částečně není přípustné, a v části trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž žalobkyně uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě již v roce 1993, o němž bylo pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem v říjnu 2003, a jestliže dovolatelka poté, co žalobkyně v roce 2003 požádala o poskytnutí náhrady za nevydanou část pozemků, bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího restitučního nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů obou stupňů mnohonásobně převyšovala ocenění provedené dovolatelkou, takže žalobkyně byla nucena podat žalobu o určení výše restitučního nároku, který byl oproti dovolatelkou stanovenému ocenění ve výši 59.753,- Kč určen rozsudkem soudu, pravomocným dne 6. 5. 2014, ve výši 2.932.003,- Kč), čímž jí zabránila v účasti ve veřejných nabídkách, které ostatně stran pozemků nabízených v Praze byly zcela nedostatečné (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se žalovaná, resp. její právní předchůdce, ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky (resp. jejího právního předchůdce) nebylo možno po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývaly (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.

Je přitom s podivem, že Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka státu, která podle § 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vykonává působnost podle a) tohoto zákona, b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, d) zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a e) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nemá povědomost o výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na něž dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí poukázal, z nichž při svém rozhodování nadále vycházel a na jejichž závěrech nemá důvod cokoliv měnit. Mimoto je třeba konstatovat i to, že si dovolatelka ve své argumentaci odporuje, když na jednu stranu shledává přípustnost dovolání v tom, že „dosud nebyla obecnými soudy ani Nejvyšším soudem ČR jednotně vyřešena otázka hmotného i procesního práva týkající se liknavosti žalovaného, když ani nálezy Ústavního soudu ČR nejsou pro soudy prvních či druhých soudů natolik jednoznačné“ (navíc o otázku procesního práva se nejedná), a na stranu druhou namítá, že „sám Ústavní soud ČR ve své judikatuře…jednoznačně uvedl, že je nezbytné tuto otázku řešit individuálně případ od případu…“.

K námitkám dovolatelky, jimiž odkázala na svá předchozí podání učiněná v řízení před soudy obou stupňů ohledně charakteru žalobkyní požadovaných pozemků, nemohl dovolací soud přihlédnout vzhledem k § 241a odst. 4 o. s. ř., který stanoví, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Ve vztahu k námitce, že „odvolací soud převzal i nesprávné hodnocení soudu prvního stupně v tom směru, že náhradní pozemky přiřčené žalobkyni dovoláním napadeným rozsudkem byly znalecky značně podhodnoceny…a především byly oceňovány v rozporu se zákonem o půdě, tj. k datu přijetí předmětného zákona a nikoliv k datu vydání“, dovolatelka žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání, neuplatnila, když dovolání v této části neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a je proto vadné, přičemž tuto vadu podání již nelze po uplynutí dovolací lhůty odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 970.629,- Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 12.220,- Kč [srov. § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 2.629,20 Kč, celkem tedy 15.149,20 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2018


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu