Rozhodnutí NS

6 Tdo 506/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:6 Tdo 506/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.506.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subsidiarita trestní represe
Trest
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
I.ÚS 2730/19
I.ÚS 2730/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
12/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 506/2019-5186

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, Slovenská republika, t. č. bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2018, č. j. 3 To 70/2018-5053, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2018, č. j. 1 T 5/2016-4978, byl J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti nebo družstva a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona v trvání pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozeným uvedeným ve výrokové části citovaného rozsudku majetkovou škodu ve výši tam specifikované. O nároku poškozených bylo dále rozhodnuto podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný a poškozená LV TRANS spol. s r. o. odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 3 To 70/2018-5053, rozhodl tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozené LV TRANS spol. s r. o. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o náhradě škody, jímž bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené LV TRANS spol. s r. o. majetkovou škodu ve výši 26.041,86 Kč. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet korporací a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona v trvání pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené LV TRANS spol. s r. o. majetkovou škodu ve výši 47.167,86 Kč.

II.
Dovolání a vyjádření k dovolání

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že soudy nesprávně posoudily skutečnosti významné pro objasnění zavinění vztahujícího se zejména k vědomosti dovolatele o tom, že závazkům sjednávaným jeho zaměstnanci nedostojí. Soudy obou stupňů provedly nesprávnou subsumpci jeho jednání pod trestný čin podvodu, ačkoli o žádný trestný čin nešlo. Jde tedy o extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry, které soud na základě provedeného dokazování vyvodil. Rovněž namítl porušení zásady spravedlivého procesu. Dále namítl nepřiměřenost uloženého trestu, když při jeho ukládání nebyly soudy obou stupňů zohledněny skutečnosti podstatné a rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu. Má za to, že nebylo prokázáno podvodné jednání při objednávání jednotlivých přeprav. Soud prvního stupně zvolil za rozhodné období dobu od 24. 6. 2010 do 1. 3. 2012, aniž by osvětlil, z jakých důkazů vycházel, resp. podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dobu od 21. 6. 2010 do 7. 9. 2011. Uvedl, že svědci – poškození jsou z podstaty věci zaujatí, zamlčeli informace o tom, že jim byla značná část pohledávek v inkriminované době uhrazena. Odvolací soud pak v odstavci 24 uvedl, že obviněný nedoložil, že by poškozeným hradil svůj dluh, což není pravda, když součástí spisového materiálu jsou výpisy z účtů společností. V této souvislosti namítl porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný je dále toho názoru, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době získávání majetkového plnění byl přinejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek nesplní vůbec nebo ve lhůtě, která byla pro daný závazkový vztah smluvena. Dodal, že u obou společností se jednalo o společnosti s několika zaměstnanci, s velkým obratem, že jednotlivé přepravy nesjednával on, který byl jednatelem společnosti. Poukázal na to, že nejméně do doby vydání účetní závěrky za rok 2010, tj. do 31. 3. 2011 nemohl znát hospodářskou situaci obou společností, avšak ani v takovém případě nelze pokládat za prokázané, že si špatné hospodářské situace musel být vědom. Přepravy, které byly objednány po tomto datu a nebyly uhrazeny, pak činí celkem částku 3.712.766,03 Kč, tedy nikoli škodu velkého rozsahu. Dále namítl, že soudy nepřihlédly k době, která uplynula od údajného spáchání trestného činu, nezabývaly se ani osobními, rodinnými a majetkovými poměry obviněného a domáhá se mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby, příp. podle § 265l odst. 1 tr. ř., věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a dodal, že se ztotožňuje s argumentací soudů obou stupňů. K námitce dovolatele stran porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o zásadu procesní, nikoli hmotněprávní. V dané souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, 11 Tdo 496/2015, 11 Tdo 1569/2014, 4 Tdo 467/2016 a 4 Tdo 1572/2016 a uzavřel, že porušení zmíněné zásady nemůže být dovolacím důvodem. K namítnutému tzv. extrémnímu nesouladu uvedl, že by skutková zjištění soudů musela zcela postrádat jakýkoli logický základ, nic takového však dovolatel neuvedl. Neuvedl ani u jednotlivých důkazů, v čem bylo jejich hodnocení „nesmyslné“. Pokud dovolatel popírá subjektivní stránku trestného činu, vyjadřuje tím svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními. K námitce stran porušení zásady ultima ratio uvedl, že dovolatel pouze cituje judikaturu, aniž by zmínil konkrétní důvody. K délce řízení dodal, že řízení nevykazuje znaky, které by vykazovaly v souvislosti s délkou řízení neproporcionální zásah. Dále zmínil zákonné podmínky ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 550/2014 a dodal, že neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být dovolacím důvodem. V dané souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 672/2017, 6 Tdo 870/2017. K námitkám vůči uloženému trestu uvedl, že ty mohou být uplatněny pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, nadto rovněž uvedl, že nepřiměřenost uloženého trestu nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. K proporcionalitě trestní represe odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8 Tdo 1753/2016, 8 Tdo 1694/2016 a 8 Tdo 610/2017. Závěrem dodal, že podle jeho mínění dovolatel nesouhlasí s učiněným skutkovým zjištěním a jemu uloženým trestem, který pokládá za přiměřený. Takovéto námitky však neodpovídají tvrzeným ani jiným důvodům dovolání. Na základě uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], a to v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného zároveň splňuje i obsahové náležitosti dovolání požadované ustanovením § 265f tr. ř.

IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska


6. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

7. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výhradou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně, a to v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

9. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

10. Dále pak je z hlediska rozhodování dovolacího soudu vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je s ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Náležité odůvodnění dovolání pak má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem podle § 265d odst. 2 tr. ř.

11. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

12. Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný zvolený dovolací důvod odůvodňuje jednak námitkami skutkového a procesního charakteru, dále námitkami hmotně právní povahy a naposledy námitkami směřovanými proti výroku o trestu.

13. Námitky skutkového a procesního charakteru odůvodňuje obviněný porušením zásady in dubio pro reo, kdy v důsledku porušení této zásady trpí napadená rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, v důsledku čehož bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Námitky hmotně právní povahy jsou uplatňovány jednak ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, jednak poukazem na druhotnou platební neschopnost předmětných společností obviněného, plněním jiných než žalovaných závazků, resp. částečným plněním žalovaných závazků. Samostatnou námitkou tohoto charakteru je námitka porušení principu ultima ratio. Ke vztahu k výroku o trestu obviněný namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu a nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Naposledy pak obviněný namítá porušení zásady proporcionality trestní represe.

14. V obecné rovině musí Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání především konstatovat, že dovolatel v rámci námitek směřujících ve vztahu k výroku o vině opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem a posléze i v rámci odvolacího řízení. Důkazem toho je zjištění, že podstatná část dovolání je doslovnou kopií odvolání [viz shodný text v odstavcích 9 (první třetina odstavce), 12 – 20, 22 – 23 (polovina odstavce po slova „druhotnou platební neschopnost“) a 24 – 48 (vyjma drobných vsuvek do odstavců 31, 35, 37, 41 a 46]. S ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že s těmito námitkami obviněného se oba soudy vypořádaly, a to nalézací soud na str. 65 – 68 v odstavcích 33 – 46, odvolací soud pak na str. 27 – 31 v odstavcích 21 – 27 a 32. K tomuto zjištění pak Nejvyšší soud konstatuje, že není jeho úkolem, aby se v podrobnostech vyjadřoval k těm námitkám, kterými se již v dostatečném rozsahu v rámci svého přezkumu věnoval odvolací soud. V případě námitek skutkového a procesního charakteru, které samy o sobě přezkumnou povinnost dovolacího soudu nevyvolávají, je pak případná reakce dovolacího soudu na tyto námitky vhodná pouze z toho důvodu, aby bylo zcela na jisto a transparentně vyloženo, že nedošlo k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces.

15. Dále pak je nutno uvést, že dovolací soud může přiznat právní význam zásadně jen takovým námitkám, kterými dovolatel naplňuje jím deklarovaný důvod dovolání, a to i po obsahové stránce své argumentace. V této trestní věci totiž dovolatel, přes (formálně) uplatněný dovolací důvod a jednotlivé dovolací námitky, v mnoha ohledech dostatečně své dovolací námitky (obsahově) neodůvodňuje (viz dále v tomto rozhodnutí).

IV/1 K procesním a skutkovým námitkám
K námitce porušení zásady presumpce nevinny a principu in dubio pro reo

16. Dovolatel v rámci svého dovolání opakovaně namítá porušení zásady in dubio pro reo, a to v zásadě ve vztahu ke všem důkazům, ze kterých vycházel nalézací i odvolací soud při odůvodnění trestní odpovědnosti obviněného.

17. K principu in dubio pro reo lze uvést, že tento princip vyplývá ze zásady presumpce nevinny ukotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a vztahuje se pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je třeba také zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud mají obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, taktéž usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015).

18. Je tedy zřejmé, že princip in dubio pro reo je procesní a nikoliv hmotně právní zásadou a má-li takovýto procesní charakter týkající se jen otázek skutkových, není námitka porušení principu in dubio pro reo způsobilá naplnit obviněným zvolený (stejně jako žádný jiný) dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 613/2017, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/2017).

19. V obecné rovině je možné dále konstatovat, že nepřípustnost dodržení uvedené zásady v rámci dovolacího řízení je prolomena pouze v případě tzv. „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“, a to v situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, kdyby se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).

20. Pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním úspěšná, muselo by podle citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezu Ústavního soudu jít o případ naprosto svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního a logického základu a zároveň by obviněný jako dovolatel musel namítnout, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta skutkového stavu věci. V této trestní věci však dovolatel takovouto jinou jemu příznivější skutkovou variantu neuplatnil, stejně jako komplexně (v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř.) nezpochybnil skutková zjištění učiněná nalézacím soudem. Je tedy zřejmé, že dovolatel v rámci této své dovolací námitky polemizuje se skutkovými zjištěními soudů (do této kategorie pak spadají i další námitky obviněného zpochybňujícího objektivní a subjektivní stránku trestného činu – viz dále v tomto rozhodnutí) a dovolací argumentace dovolatele tak obsahově vyznívá jako jeho setrvalý nesouhlas se závěry, ke kterým co do skutkové roviny v projednávané věci dospěl soud prvního stupně a poté odvolací soud. Přestože tedy dovolatel explicitně namítl shora uvedený „extrémní nesoulad“ mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, lze konstatovat, že všechny tyto jeho připomínky jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů, a že tyto jeho námitky uplatněný (ale ani jiný) dovolací důvod nenaplňují.

IV/2 K hmotně právním námitkám

K námitkám vztahujícím se k objektivní stránce trestního činu

21. Dovolatel v rámci podaného dovolání opakovaně uplatňoval námitky, kterými se domáhal toho, aby jej soudy zprostily podané obžaloby z toho důvodu, že většině dopravců řádně platil, že předmětné společnosti, za které jednal, realizovaly i jiné obchody, ze kterých své závazky splnily, či že některým poškozeným škodu částečně uhradil. Dovolatel pak poukazuje na to, že škoda v důsledku tohoto jeho jednání nebyla ještě větší. Přestože to dovolatel explicitně v podaném dovolání neuplatňuje, je zřejmé, že tyto jeho námitky směřují k objektivní stránce trestného činu a s jistou rezervou by bylo možné je s ohledem na jejich povahu a formulaci považovat za námitky hmotně právní.

22. Především je třeba znovu zopakovat, že s těmito námitkami dovolatele byl již v rámci odvolacího řízení konfrontován odvolací soud, a že se s nimi vypořádal v rámci odůvodnění svého rozsudku. Lze se pak ztotožnit s jeho závěry, že na skutkový stav a podstatu protiprávního jednání obviněného nemá žádný vliv skutečnost (při zjištěné podobě a rozsahu trestné činnosti obviněného), že obviněný prostřednictvím svých společností zcela či částečně uhradil i jiné závazky. V tomto ohledu je možné ztotožnit se s argumentací nejvyššího státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání spočívající v tom, že pachatel podvodu se nemůže hájit tím, že se setkal i s osobami, které nepodvedl, resp., že by se obviněný jako pachatel jakéhokoli jiného trestného činu mohl hájit tím, že nenapadl další chráněné zájmy nebo další potenciální oběti. Každý trestný čin je totiž logicky nějakým způsobem omezený (časově, místně ale i věcně) a lze si tak jen obtížně představit trestní jednání bez hranic s nekonečným počtem poškozeným a s nekonečnou škodou. Nakonec limity své trestné činnosti v této trestní věci určoval svým protiprávním jednáním především sám obviněný a úhrady jiných závazků, ať již úplné či částečné, jsou z hlediska trestní odpovědnosti obviněného v tomto ohledu bezpředmětné, to při opakovaném zdůraznění podoby a rozsahu trestné činnosti, jaká byla obviněnému v této trestní věci prokázána.

23. Z hlediska této námitky lze proto uzavřít, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné, neboť trestnost dokonaného činu nemůže zaniknout pouze z toho důvodu, že se jí pachatel nedopustil ještě ve větším rozsahu.
K námitce absence subjektivní stránky trestného činu

24. Dovolatel dále namítá, že v jeho trestní věci mu nebyla soudy prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy jeho zavinění. Dovolatel tuto svoji námitku odůvodňuje poukazem na to, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku si vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době získávání majetkového plnění byl při nejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek nesplní vůbec nebo ve lhůtě, která byla pro daný závazkový vztah smluvena a tím uvedl věřitele, resp. poškozeného v omyl a k jeho škodě se tak obohatil. Tento podvodný úmysl tu pak musí být již v době jednání pachatele. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě mu takovýto úmysl nebyl prokázán, a to s ohledem na to, že zcela zjevně jednal v souladu s tzv. běžnou obchodní praxí, kdy se spoléhal na to, že mu jeho odběratelé zaplatí, respektive se nacházel v druhotné platební neschopnosti. Dále je přesvědčen, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu nalézací i odvolací soud nehodnotily podstatný fakt, a to že objem uhrazených závazků dokonce několikanásobně přesáhl objem závazků, které uhrazeny nebyly.

25. Z těchto dovolacích námitek obviněného vztahujících se k údajné absenci úmyslného zavinění je zřejmé, že po formální stránce uvedená námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zároveň však je také zřejmé, že obviněný pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která byla podkladem pro právní posouzení jeho zavinění jakožto nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž sám (ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu) hodnotí provedené důkazy a polemizuje s hodnocením, které učinily soudy nižších instancí. Je zřejmé, že v rámci této námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předkládá svou vlastní příznivější verzi skutkového děje a dožaduje se jiného právního posouzení svého jednání. Je tedy zřejmé, že se dovolatel opět nachází mimo uplatněný dovolací důvod.

26. Nejvyšší soud pak neshledává nutnost jakéhokoliv zásahu do skutkových zjištění soudů nižších instancí z důvodu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Sám dovolatel v tomto ohledu z hlediska této dovolací námitky žádné porušení svých základních práv daném směru nenamítal a uvedeného (výjimečného postupu) se ani nedomáhal. Navíc je třeba zdůraznit, že oba soudy, tedy jak soud nalézací, tak soud odvolací v žádném směru či ohledu neporušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když především zjistily skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti a který byl učiněn v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. následně všechny ve věci provedené důkazy hodnotily, jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, to vše při pečlivém uvážení všech okolností případu (§ 2 odst. 6 tr. ř. ). Nejvyšší soud v tomto ohledu proto může z hlediska odůvodnění subjektivní stránky trestného činu zcela odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu resp. odůvodnění rozsudku vrchního soudu, které jsou (i z hlediska namítané absence subjektivní stránky trestného činu) v tomto ohledu zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
K námitce porušení principu ultima ratio

27. Dovolatel se dále (v rámci svých námitek vztahujících se k absenci jeho úmyslného zavinění) domáhá užití principu ultima ratio. Z obsahuje jeho dovolání v této části (bod 28 a následující body) však explicitně nevyplývá, že by se použití této zásady domáhal ve své trestní věci a dovolatel tak v zásadě poukazuje na uplatnění tohoto principu v rámci rozhodovací praxe Ústavního soudu a (pravděpodobně) se snaží dovodit uplatnění této zásady ve své trestní věci poukazem na již několikrát citovaný objem uhrazených závazků, který několikanásobně přesáhl objem závazků, které uhrazeny nebyly.

28. Především je nutné přisvědčit názoru nejvyššího státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání, že uplatnění této námitky, která jinak nepochybně pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze své podstaty spadá, je překvapivé, neboť předpokladem pro užití principu ultima ratio je zjištění, že u konkrétního obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu, včetně zavinění, které obviněný popírá. Dále je nutné konstatovat, a bylo to opět výše v tomto usnesení konstatováno, že je zcela na dovolateli, aby konkrétní dovolací důvod nejen formálně vymezil, ale také jej po obsahové stránce náležitě odůvodnil. Z obsahu dovolání pak je zřejmé, že tato argumentace zdůvodňující porušení uvedené zásady v této trestní věci v jeho dovolání zcela absentuje, a proto se jí v zásadě Nejvyšší soud co do své opodstatněnosti v zásadě vůbec nemusel věnovat a pouze pro úplnost a z dále uvedených důvodů může Nejvyšší soud konstatovat, že v trestní věci obviněného k porušení této zásady nedošlo.

29. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestním činem protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoliv o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

30. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k okolnostem posuzované trestné věci je zřejmé, že obviněným spáchaná trestná činnost zcela nepochybně odpovídá běžně se vyskytujícím trestním činům konkrétní skutkové podstaty. Je tomu tak zejména z ohledem na rozsah této trestné činnosti, ať již jde o rozsah z hlediska výše způsobené škody, počtu poškozených či délky páchání trestné činnosti a přehlédnout pak není možné ani chování obviněného po spáchání této trestné činnosti s pohledu absence alespoň částečné náhrady škody.

31. I z těchto důvodů proto bylo možné uzavřít, že v dané trestní věci nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by svědčily o takové mimořádnosti projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případů podvodného jednání založeného na úmyslném uvedení v omyl, jinak řečeno, že by trestní věc obviněného nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které v jednání obviněného vyvodily jeho trestněprávní odpovědnost, vadným, musela být i tato námitka dovolatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

IV/3 K námitkám vztahujícím se k uloženým trestům

32. Dovolatel dále v rámci svého dovolání namítl jednak nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, jednak se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody

33. Nejvyšší soud považuje především za nutné konstatovat, že dovolatel se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody pouze podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

34. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

35. Dovolatel přitom argumentuje výlučně nepřiměřeností uloženého trestu z hlediska toho, že soudy nepřihlédly k jeho poměrům, neboť v rámci své argumentace v dovolání poukazuje pouze na své rodinné poměry.

36. Nejvyšší soud opakovaně ve vztahu k uvedené námitce (dožadování se mimořádného snížení trestu odnětí svobody) uvedl, že námitka zaměřená na užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (nebo-li přísnosti) uloženého trestu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn v případě, že soud nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku, není však vyloučeno jeho naplnění v případě dalších alternativ tohoto ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

37. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

38. S ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky je zřejmé, že z hlediska citovaného ustanovení dovolatel žádnou námitku nevznesl. Na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se navíc dovolatel nemohl úspěšně domáhat ani toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Pokud totiž soudy neshledaly důvody pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale trest vyměřily v rámci stanovené trestní sazby, nebylo z toho především možno dovozovat, že trest byl uložen v nezákonné délce. Naproti tomu při chybném použití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody by tato nesprávnost byla nepochybně vadou, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však tento dovolací důvod nenaplňuje.

39. V této trestní věci je navíc zřejmé, že dovolatel vadu spočívající v nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a současně i nepřiměřenost ukládaného trestu uplatnil na základě hmotně právního důvodu dovolání, tedy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani pod tento dovolací důvod však dovolatelem uplatněnou argumentaci podřadit nelze. Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k posouzení uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. Takováto situace by však zcela zjevně byla v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvolaním jako řádným opravným prostředkem podaným z důvodů, že uložený trest je nepřiměřený a dovoláním a znamenalo by jen zavedení další přezkumné instance v trestním řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně vzato) mít dopad na jakýkoli vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotven dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] zcela nadbytečný.

40. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak je možné z hlediska výroku o trestu namítat pouze vady náležející k porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, nebo popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky v podobně nesprávného postupu soudů při ukládání trestu z hlediska ustanovení § 39 tr. zákoníku, případně promítnutí polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku do druhu a výměry trestu, jsou však vždy námitkami vůči pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře trestu, pro které je prostor pouze v rámci podaného odvolání, a které nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody

41. Již bylo výše v tomto rozhodnutí konstatováno, že dovolatel uplatnil námitku nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody pouze s odkazem na své rodinné poměry. V návaznosti na v předchozích odstavcích uvedené lze znovu zopakovat, že námitky vůči druhu a výměře ukládaného trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, kterým zákon nepřísluší, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, kterým byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívajících v nesprávném druhu či výměře ukládaného trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. ( tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.).

42. Bylo tedy možné uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu (včetně otázky případného podmíněného odložení trestu odnětí svobody) žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá a v rámci dovolacích důvodů se jí tedy dovolací soud zabývat nemůže. Ve zcela výjimečných případech jí pouze může posoudit mimo dovolací důvody, a to v případě, pokud by byl uložený trest svou nespravedlností v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Rovněž porušení této zásady se dovolatel domáhá.

IV/4 K námitce rozporu se zásadou proporcionality trestní represe

43. Dovolatel se v této trestní věci domáhá posouzení uloženého trestu v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe s poukazem na svoji vyživovací povinnost ke svým čtyřem dětem, aniž by však dále jakýmkoli způsobem osobní vztahy mezi ním a jednotlivými dětmi rozvinul a popsal. Dovolatel také neuvedl, zda a do jaké míry udržuje se svými dětmi sociální a zejména citové vazby. Nejvyšší soud musí na tomto místě opět zopakovat, že je zcela na dovolateli, aby formálně uplatněný dovolací důvod a námitky k němu se vztahující vždy doplnil odpovídající obsahovou argumentací. Není úkolem dovolacího soudu, aby ve prospěch uplatněného dovolacího důvodu nad rámec uplatněných námitek doplňoval argumentaci dovolatele.

44. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že se opakovaně k otázce proporcionality trestní represe vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

45. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky.

46. Při zohlednění dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci zásady proporcionality trestní represe je nutné zmínit tu skutečnost, že dovolatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku s rozpětím trestní sazby odnětí svobody od 5 do 10 let. Jestliže byl obviněnému v této trestní věci ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, je zřejmé, že obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Zásadní je pak to, že s ohledem na tuto trestní sazbu bylo předně vyloučeno použití ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje 5 let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že byl vzhledem k osobě pachatele uložení i jiného trestu, zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. S ohledem na ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku pak v této trestní věci nebylo možné obviněnému odložit výkon trestu odnětí svobody, neboť mu byl uložen trest převyšující 3 roky.

47. Ve spojení s výše vedeným pak nemohla být předmětná dovolací námitka obviněného shledána jako důvodná rovněž s ohledem na to, že dovolatel neuplatňoval žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly zásah do posuzovaného případu z hlediska extrémního rozporu mezi uloženým trestem a jeho povahou a závažností a tím by zároveň odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do uloženého trestu. Je totiž zřejmé, že dovolatel argumentoval pouze svou povinností k výživě svých dětí a jakýmkoli jiným způsobem neakcentoval žádné další osobní vztahy mezi ním a svými dětmi. Bylo a je pouze na dovolateli, aby s hlediska uvedené dovolací námitky vysvětlil, proč a z jakých důvodů je jeho osobní či rodinná situace natolik výjimečná, že by s touto situací (či jinými poměry obviněného) byl uložený trest v extrémním rozporu.

48. Lze tedy uzavřít, že z hlediska této dovolací námitky nebyl naplněn nejen žádný dovolací důvod, ale nebyla porušena ani (ústavní) zásada proporcionality trestních sankcí.

                        V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

49. Lze tedy shrnout, že pokud dovolatel nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními či přiměřeností jemu uloženého trestu, jedná se o námitky, které neodpovídají tvrzeným ani jiným důvodům dovolání. Pokud nesouhlasil s právním posouzením svého skutku z hlediska objektivní a subjektivní stránky trestného činu, či nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud uplatňoval porušení zásady proporcionality trestních sankcí, pak ani z hlediska této námitky nevznikl důvod pro zrušení napadeného rozsudku.

50. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

51. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

                        VI.
K žádosti dovolatele o přerušení či odklad výkonu trestu

52. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého dovolání a jeho doplnění, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

            V Brně dne 15. 5. 2019

                                    JUDr. Jan Engelmann
                                    předseda senátu

JUDr. Aleš Kolář
zpracoval